Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Jaroslav Vidlař (* 1935)

• narozen 16. ledna 1935 v Olomouci

• dětství strávil na Moravě, kde se seznámil s loutkami a loutkoherectvím

• po střední škole nastupuje na DAMU, obor loutkoherectví

• po absolvování studia získává angažmá v Československé televizi, kde zůstává po celý život

• podílí se na pořadech s medvídkem Emánkem, Jů a Hele, Včelích medvídcích, Broučcích, atd.

• v televizi se setkává s jednáním strany, prověrkami, cenzurou, výbory a nátlaky

• normalizace, revoluce i změna režimu kolem něj prošla bez větších potíží a změn

• dnes vede loutkoherecký kroužek v Mladé Boleslavi a stále spolupracuje s ČT

Mgr. Jaroslav VIDLAŘ

 

Loutky a loutkoherectví jsou mým koníčkem, zaměstnáním i životem

 

Mgr. Jaroslav Vidlař (10. ledna 1935) pochází z loutkářské rodiny, loutky se mu staly koníčkem, zaměstnáním i životem. S loutkami se seznámil v rodné Olomouci, kde hrál svá první představení a získával zkušenosti. Poté se přesunul do Prahy na DAMU, obor loutkoherectví, které nejen vystudoval, ale dlouhou dobu i přednášel. Setkání s pedagogem Zdeňkem Raifandou mu určilo další životní cestu, díky němu získal zaměstnání v začínající Československé televizi, v redakci pro mateřské školy. Této redakce se držel po celý zbytek svého života až doposud. Stál u vzniku takřka všech loutkových postaviček a podílel se na téměř všech natáčeních pořadů s loutkami. Kromě medvídka Emánka, čertíka Brčka stojí i za Krkonošskými pohádkami, Včelími medvídky, Broučky, Jů a Hele ze Studia kamarád, Františkem a Fanynkou z Kouzelné školky a mnoha dalšími postavičkami. Všechny politické zvraty okolo něj více méně procházely bez výrazných zásahů do života. Vždy se držel dětského publika a obětoval mu vše, co mohl. Dnes je pan Vidlař v penzi, vede loutkářský kroužek při Domu dětí a mládeže v Mladé Boleslavi, kde učí mladé loutkáře a stále spolupracuje s Českou televizí.

 

Profesor Jaroslav Vidlař se narodil 10. ledna 1935 v Olomouci, významném centru kultury. Jeho starší sestra byla nakloněna kultuře, hlavně hudbě, a svého bratra často po kulturních akcích vodila s sebou. Celý jeho život je zasvěcen loutkám, k nimž se dostal přes rodinu. Jeho dědeček byl řezbář, který od roku 1920 tvořil loutky pro loutkoherecké divadlo v Hejčíně (předměstí Olomouce), které založil „moravský bard“ Ing. František Čech. Otec pana Vidlaře navázal na loutkářské umění. Tak se pan Vidlař dostal k loutkám a divadelním představením už v raném dětství. Syn ihned začal odkoukávat způsoby loutkohereckého divadla a v sedmi letech mu byla nabídnuta první role. Roli vodníka ovšem nezvládl v momentě, kdy měl vodník vyskočit z tůně a pronést několik vět. Tento proslov vodník pod vedením mladičkého Vidlaře opravdu pronesl, ovšem cca 20 cm nad hladinou, takže byl pokárán režisérem a z herectví byl přesunut k oponě, aby mohl dále okoukávat způsoby hry s loutkami a aby po roce sledování dostal opět možnost hrát.

 

Kromě loutek ovlivnila jeho dětství i otcova vojenská kariéra, kdy otec strávil část válečných let s jednotkou v Itálii. Po válce se otec z Itálie vrátil, vstoupil do ČSSD (kterou po komunistickém převratu „spolkla“ KSČM) a vojenskou kariéru ukončil. Rodina po dobu služby v Itálii zůstala na Moravě.

 

Z Moravy se pan Vidlař dostal až v době nástupu na vysokou školu, po absolvování gymnázia. I když si otec přál, aby šel jeho syn studovat medicínu, nestalo se tak. Setkání s doc. Vojtěchem Cinybulkem a informace o nově vznikajícím oboru loutkoherectví rozhodla o dalším směřování pana Vidlaře. Úspěšně složil přijímací zkoušky na nově otevřený obor loutkářství při DAMU v Praze, kam se také přestěhoval a kde zůstal.

 

„Na škole to bylo báječný. Protože jsem byl z venkova, tak jsem z toho byl takovej vyjevenej, když jsem přišel do toho velkoměstskýho prostředí. Když mě maminka vypravila na vysokou školu, dala mi jednu peřinu a řekla: ,Jeď.‘ V Praze jsem bydlel v podnájmu s kolegou, který chodil na ČVUT.“ Během studia prohluboval pamětník znalosti, které měl z amatérského hraní. Byla to krásná léta, kdy se dostal do velkého světa, rozšířily se mu obzory a dostal se zdarma na školní index do všech pražských divadel. Ve čtvrtém ročníku si uvědomil, že mu škola dává pouze návod, jak hrát, ale člověk už se musel naučit sám v praxi, „což byla pravda, krutá pravda“.

Vysílání v plenkách

Pan Vidlař byl ještě na studiích, když v roce 1953 spustila Československá televize své vysílání. To ještě nevěděl, že by se mohl někdy na vysílání podílet. Samotnou televizi a vysílání považoval za úžasný objev a pokrok a uvědomil si, že je to věc, která má obrovskou budoucnost. Ještě ve škole secvičili s Dr. Malíkem malou epizodu, kterou poté zahráli v televizi. V té době už tam působil další jeho profesor Zdeněk Raifanda.

 

Hned po absolvování fakulty v roce 1957 pamětníkovi Miloš Kirschner, ředitel Divadla Spejbla a Hurvínka, nabízel angažmá v divadle. To ovšem pan Vidlař s pokorou a poděkováním odmítl a přijal angažmá v Československé televizi. Toto angažmá mu nabídl jeho profesor z DAMU Zdeněk Raifanda, který byl tehdy pověřený sestavením loutkářského studia pro dětskou redakci ČT. Spolu s Naďou Musílkovou-Munzarovou byli první, kdo v září 1957 přišli do této redakce jako loutkoherci, a se Štěpánkou Haničincovou se podíleli na prvních loutkových pořadech. Bohužel musel pan Vidlař hned na začátku spolupráce s ČT nastoupit na vojnu a v televizi ho nahradil kolega Ivan Anthon. Po dokončení vojny se vrátil do ČT a na pořadech spolupracoval dál s Naďou Munzarovou i Ivanem Anthonem.

 

Začátky v ČT byly nesmírně zajímavé, protože se ve spojení loutkářství–televize musely objevovat nové tvůrčí postupy. „My jsme věděli, že na prvním místě je ta loutka, takže se už tehdy různě leželo pod stolem nebo se krčilo pod nějakou dekorací a museli jsme se přizpůsobit všem prvkům tak, abychom nebyli vidět.“ Pan Vidlař pamatuje pořady, kdy byly dekorace kupříkladu připevněny na tyčích ve 180cm výšce, ale pamatuje i případy, kdy ovládali loutky z výšky 8–12 metrů. Televize tehdy začínala, takže bylo vše naprosto nové, profese loutkoherectví v televizi začínala a na začátku se ještě vysílalo pouze živě, vysílání ze záznamu přišlo až později.^[1] První loutkou, která vznikla, byl pantomimický maňásek medvídek Emánek. Loutka měla úspěch a sledovanost byla vysoká, protože to byla úplná novinka – nejen televize sama o sobě, ale i loutka v pořadu pro děti. Po medvídkovi Emánkovi přišla loutka čertíka Brčka , kterého mluvil pan Karel Höger (přední český herec Národního divadla) a postava Kačenky (aby si také přišly na své dívenky), kterou hrála a mluvila Naďa Munzarová a poté Ajka Stránská.

 

Postavičky a pořady

 

Vedle Včelích medvídků a Broučků vzpomíná pan Vidlař s úctou a nadšením na seriál Kocour Bobek, který natáčel s Jiřím Krejčíkem, „to byla perlička v naší práci“. Jiří Krejčík byl vyhlášený svou precizností, svědomitostí a pracovitostí a loutkoherci očekávali, že s ním bude těžká práce. Preciznost pana Krejčíka motivovala celý tým k maximálním výkonům a Kocour Bobek je také jeden z nejpovedenějších loutkohereckých seriálů. Záhadou zůstává, kde záznam seriálu skončil. I když se seriál vysílal, archiv ČT už ho nemá k dispozici. Prostě zmizel.

 

„V období zákazů účinkování různých umělců v televizi je nutné vyzvednout odvahu tehdejšího vedoucího filmového vysílání televize Eduarda Hofmana (spolutvůrce skupiny Bratři v triku v ateliérech loutkového animovaného filmu Jiřího Trnky), kdy oslovil tehdy nežádoucího režiséra Jiřího Krejčíka. Pověřil jej realizací loutkového seriálu o kocourovi Bobkovi ve spolupráci s televizní loutkohereckou skupinou. Měl jsem tu čest se na této práci podílet a prozatím jsem nezažil tak tvůrčí, vysoce profesionální přístup tohoto vzácného umělce. Ač neznalý profese loutkářů, uměl precizně a jasně vyslovit představy. Nádhera!“

 

Další významná spolupráce vznikla v pořadu Studio Kamarád, kdy na postavičkách Jů a Hele od 80. let spolupracuje s hercem Jiřím Lábusem, který od vzniku těchto postav je jedním z protagonistů Jů a Hele. „Má úžasný cit pro loutku, to je člověk, se kterým už jsme tak sehraní, že vím, kdy něco řekne a kdy může mít on svou improvizační část.“ Další lidé, se kterými byl v absolutní symbióze, byla herečka Eva Klepáčová, která mluvila Čertíka Bertíka, a herec a skvělý dabér Tomáš Juřička.

 

Ohlas u dětí

 

Loutky měly vždy vynikající ohlas a získaly si u dětského publika velkou oblibu, takže se v určité době producenti rozhodli pro natáčení krátkých pohádek. Za dobu loutkoherectví v televizi vznikla i specializace režisérů na loutková představení. Tím, že tito režiséři začali rozumět potřebám loutek, loutkoherců a loutkářským trikům, získaly pořady na vyšší profesionalitě a kvalitě. Další postup v loutkoherectví byl vznik hraných pohádek, kde figurovaly i loutky, jako tomu bylo například v Krkonošských pohádkách.

 

„V loutkářské tvorbě se stále tvořily kratší loutkové pohádky jako přirozené součásti mateřinkových pásem moderovaných zkušenými herečkami a herci (Š. Haničincová, P. Filipovská, O. Čuříková či M. Friedl). Také protagonisté Jů a Hele si vydobyli u diváků pověstnou popularitu. Nápad autora akad. malíře Stanislava Holého (s realizátory loutek manžely Lhotákovými) a konečně posvěceníbšéfa vysílání Dr. Oldy Janoty (ač člen strany, velice vstřícný a přístupný) přinášel dlouhá léta (v podstatě dodnes) úspěšné kladné body u diváků všech věkových skupin.“

 

I přes to, že sledovanost pohádek byla vysoká, chtěli si loutkoherci v 80. letech ohlas u dětského publika ověřit, tak si vymysleli a uspořádali zájezdová představení s Jů a Hele a dalšími loutkami. V televizi nikdy neměli možnost vidět reakci dětí, takže si při zájezdových představeních ověřili, co se dětem líbí, kde se smějí a kdy naopak nereagují. Součástí zájezdů pro ně bylo milé zjištění, že loutky mají mezi dětmi obrovský ohlas.

 

Ve vztahu k politice a straně KSČ

 

Život za normalizace pamětník popisuje následovně: „Žili jsme v tom a všichni jsme to prožívali. (…) Měli jsme jistotu, že tam jsou i takoví lidé, se kterými jsme mohli mluvit přímo, a nikdy se to nedostane ven. Věděli jsme, že je televize pod přímým vedením ÚV KSČ, a věděli jsme, že tam jsou i lidé, kteří by toho mohli zneužít, ale také jsme věděli, že tam je skupina lidí, kteří jsou přátelé.“ Takové pouto bylo velice pevné.

 

V té době přišli do televize i noví dramaturgové s postojem „když my budeme chtít, tak se tady všechno zruší“. Takové vyhrožování jim bylo řečeno několikrát a všichni loutkoherci byli několikrát upozorněni na to, že životnost loutek je v moci nových dramaturgů. Úskalí, které s tímto novým trendem přišlo, bylo i v tom, že herci museli jezdit na představení pro děti vysoce postavených straníků (mikulášské atp.). Takhle například hráli dětem členů StB. Pan Vidlař situaci hodnotí tak, že to nic hrozného nebylo, „vůbec to nebylo poznat. Těm dětem je jedno, čím se rodiče zaobírají nebo kde jsou. My jsme byli rádi, že ty děcka to takhle berou. Nám to bylo úplně šumafuk.“ Při této příležitosti dostali nápad, že vytvoří skupinu loutkoherců (včetně kameramana, produkční, asistentky atd.) a budou spolu chodit po vzoru brigád socialistické práce do divadel, na výstavy… „Jako skupina, která si rozumí a která věří tomu, co se odehrávalo v tomto státě.“ Chtělo se po nich, aby se psala kronika, ale nikdy ji nezačali psát a vždy, když na ně přišla kontrola, tak se nějak vymluvili. Nakonec i přes to, že neměli zavedenou kroniku, získali stříbrné odznaky brigády socialistické práce (aniž by o ně usilovali).

 

Cenzura televize ze strany KSČ je téměř nezasáhla už jen z toho důvodu, že si loutky nemohou nikdy dovolit řešit politická témata a mít narážky na režim. „Vždycky byla základní konstrukce pohádek, že dobro zvítězí nad zlem.“ Politické tlaky šly, jak bylo řečeno, hlavně ze strany dramaturgů a v případě pana Vidlaře, jako vedoucího loutkoherecké skupiny, byl i tlak na vstup do strany. Na to jim vždy odpověděl, že se ještě necítí být vyzrálý na to, aby mohl vstoupit do strany. Tak se po celou dobu totality ubránil vstupu do strany a nikdy by ani v jakékoliv jiné politické straně nechtěl být.

 

Prověrky, které se v televizi prováděly pod taktovkou předsedkyně prověrkové komise a zástupců komunistické organizace televize, nezasáhly samotného pamětníka, ale přátele z redakce, hlavně z mládežnické redakce a Televizního klubu mladých. I přes to, že několik kolegů a přátel z práce vyhodili, protože neprošli prověrkami, vztahy zůstaly dobré. Sám pan Vidlař se o prověrky moc nezajímal.

 

Během revoluce se v redakci scházeli lidé a čekali, co bude. Dětská redakce se těchto věcí nemohla účastnit: „Působit těmahle věcma na děti by nebylo vhodný ani zdravý, proč ty děti do toho navážet?“ Např. o petici Několik vět loutkoherecký tým téměř nevěděl, protože to byla záležitost hlavně herců. Děti pro něj i celý tým byly svaté, proto nechtěl dělat „haura ani sraba“, prostě byl neutrální ze základního přesvědčení, že se takové věci nemají dostat k dětem.

 

V době normalizace do roku 1989 působil pan Vidlař kromě ČT i na katedře loutkoherectví na DAMU. Po revoluci se obor přetransformoval na katedru alternativního a loutkového divadla, samostatné loutkoherecké disciplíny se přestaly přednášet, a tak pan Vidlař z katedry odešel.

 

Slovy pamětníka

 

„Období totality zapůsobilo svým silným politickým tlakem na celou československou společnost. Drtivým náporem svého jednostranného zaměření se především orientovalo stranické vedení na média, která ovlivňovala myšlení a konání národa. Ač nespokojeni se všechny vrstvy již zdecimované země obávaly o svoji existenci. My všichni tehdejší zaměstnanci Čsl. televize jsme si byli vědomi, že ostříží zrak a následné konání politických činitelů ÚV KSČ vždy bude ovlivňovat programy všech redakcí. Nejsilnější tlaky v redakci pro děti a mládež pociťovali naši kolegové a kamarádi při tvorbě mládežnických relací. Každý sebemenší náznak mimo stranické myšlení byl v zárodku potlačen. A nebylo jich málo. Někteří dramaturgové a redaktoři byli dokonce donuceni svoji profesi opustit. Přesto jsme i nadále s těmito kamarády udržovali stálý kontakt. Dětské vysílání bylo hned od počátku postupně doplňováno ,kovanými‘, ověřenými členy strany. Náměty a pohádkové příběhy však tolik neovlivňovali. Bylo to přičiněno jistě jejich malou zkušeností a profesní neznalostí. Základní struktura dětských námětů se zachovala: Dobro vždy nad zlem zvítězilo.“

Závěr

 

Dnes je pan Vidlař penzionován, ale dále průběžně spolupracuje s Českou televizí na pořadech Kouzelná školka a Studio Kamarád. Vedle práce pro ČT učí v Mladé Boleslavi při Domu dětí a mládeže mladé frekventanty hře s loutkami, speciálně disciplínu černé divadlo. Snaží se děti kultivovat a využívat jejich volný čas bez počítače. Dnes už vede 3. generaci, se kterou jezdí na různé přehlídky po celé ČR a snaží se je naučit loutkoherecky myslet, jde hlavně o vzájemnou spolupráci, kdy často tvoří jednu postavu dva až tři loutkoherci. Kroužek funguje od roku 1989 a každoročně jezdí i na letní soustředění, které je realizováno na přání dětí. V rámci loutkohereckého soustředění je volný půlden věnován rekreační činnosti.

 

26. srpna 2013, Eliška Černá

 

Např. Seriál Pinocchio natáčený v Barrandovských ateliérech.

Tato loutka měla u dětí obrovský ohlas a úspěch.

Převzato z textu, který doplnil pan Vidlař. viz přílohy v kartě pamětníka.

Převzato z textu, který doplnil pan Vidlař. viz přílohy v kartě pamětníka.

V současné době pořádají zájezdová představení s Kouzelnou školkou, Františkem a Majdou Reifovou.

---