„A tatínek taky – to muselo být všechno akorát. Mě jako holku honil a díky za to, protože to byl dar. Maminka mě honila po kuchyni, a to se jí moc nepovedlo, protože on byla výborná kuchařka. Byla z rodu, kde bylo hodně dětí, takže děda Mrázků je různě postrkal. Maminku šoupnul do mlejna a tam se hodně naučila. Ona vždycky říkala, že to byla její univerzita. Naučila se tam všechno. Vařit, vychovávat děti. A já jsem do toho Sokola utíkala. Udělala jsem si svoji práci kolem domečku. Tatínek mě nepustil, dokud jsem nezametla dvůr. Ale víte co, to jsou základy. Základy, které jsem vyžadovala i od svých svěřenců, žáků. Práce, poctivost, jeden druhému pomoct.“
„To je něco, co mám silně zakódováno. Jdeme po Václavském náměstí, procházíme Staroměstským náměstím... to byla ještě éra Gottwalda. On tam seděl na tribuně s tou jeho... Tady byla tribuna – a prezidentskej že bude kynout. A náš kolega–sokol řekne: ‚Vpravo hleď!‘ Ne na hlavu státu, nýbrž pohledem od něj. A potom zlikvidoval Sokol jedna dvě. Ten Sokol on nemohl vystát.“
„To nebyla žádná legrace. Na konci války procházeli Opatovicemi zajatci. Opatovice byly selská obec. Mluvilo se o tom, že jsou to hrozní chudáci a ať to byli Rusové, Američané, byli to zajatci, chudáci, kteří ty nohy vlekli. Přespávali ve stodolách. Opatovice se semkly dohromady, udělaly velikou sbírku, a oni když se vyspali, ráno každý dostal do ešusu polévku. V tomto byly Opatovice úžasné. Oni procházeli od Pardubic na Hradecko. Byly to tisícové zástupy. Já jsem kronikář Opatovic a tohle jsem tam podchytila, protože to je důležité.“
Hana Vidímová, rozená Půlpánová, se narodila 3. července 1928 v Hradci Králové. Vyrůstala v Opatovicích nad Labem, kde prožila celou druhou světovou válku. Její otec Václav Půlpán byl vysloužilý legionář z první světové války a pracoval v tramvajové a železniční dopravě. Hana chodila za války do měšťanky v Pardubicích a vzpomíná na odboj na Pardubicku i na konec války v domovských Opatovicích. V roce 1947 absolvovala rodinnou školu. Byla aktivní sokolkou a v roce 1948 se zúčastnila XI. všesokolského sletu. Odmaturovala na zdravotní škole v Hořicích, poté absolvovala dvouměsíční kurz na Univerzitě Karlově v Praze pro výpomocné učitelky a nastoupila do mateřské školy. Později dálkově vystudovala fakultu tělesné výchovy. Učila tělesnou výchovu a byla cvičitelkou v tělovýchovné organizaci. Provdala se do Prahy, ale na velkoměsto si těžko zvykala a celý život se vracela do Opatovic. Po listopadu 1989 se stala členkou obnoveného Sokola v Praze na Vinohradech a zúčastnila se všech následujících všesokolských sletů. V době rozhovoru, ve svých 91 letech, byla stále aktivní sokolkou. Hana Vidímová zemřela 17. března roku 2024.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
