Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiřina Veverková (* 1929)

• narozena 7. května 1929 v Hradci Králové

• její otec Josef Pokorný byl důstojník u dělostřelectva

• v roce 1940 byl otec zatčen gestapem a uvězněn

• s matkou přežila válku v bídě a díky pomoci cizích lidí

• otec se vrátil v květnu 1945

• pracovala jako překladatelka na Generálním štábu Československé armády

• vdala se za důstojníka zpravodajské služby

• oba její synové za socialismu emigrovali

• poté až do penze pracovala v podniku Československá keramika

Majitel domu, ve kterém bydlely, jim odpustil nájemné. Cizí lidé jim nosili peníze. Rozprodaly nábytek. Díky tomu s maminkou přežily válku. Zůstaly totiž zcela bez prostředků poté, co jejího otce zatklo gestapo.

Narodila se 7. května 1929 v Hradci Králové, protože právě tam v tu dobu sloužil její otec Josef Pokorný, štábní kapitán dělostřelectva. Poté dostal místo v Praze, a tak se rodina stěhovala. Její dětství bylo pěkné a bezstarostné. Tatínek byl sice coby voják poněkud puntičkářský, ale velmi mu záleželo na tom, aby Jiřina, jediné dítě, byla šťastná. A také především na tom, aby se jí dostalo dobrého vzdělání. Začala proto chodit do francouzského gymnázia.

Idyla skončila s obsazením Československa německou armádou. Že pěkné časy končí, si Jiřina všimla už o něco dříve. „Pamatuji si, že tatínek stál u okna a plakal. Velmi špatně nesl, jak dopadla mobilizace. Pak, když přišli Němci, se mě s maminkou snažili od všeho chránit,“ říká.

Odsouzení otce k deseti letům vězení

Její život se změnil. Francouzské gymnázium bylo zavřeno a ona musela přestoupit na českou školu. Hlavní obrat v jejím dosud bezstarostném dětství však přišel v roce 1940. Do jejich bytu ve Verdunské ulici v Praze vtrhli příslušníci gestapa. Jejího otce odvedli, byt prohledali, všechno rozházeli. Spolu s otcem byl zatčen i Jiřinin kmotr, rodinný přítel Hynek Němec, rovněž důstojník. Ukázalo se, že oba muži byli členy Obrany národa, vojenské protinacisticky založené organizace působící na území Protektorátu Čechy a Morava.

Hynek Němec dostal trest smrti, Josef Pokorný deset let vězení. „Maminka chtěla jet do Berlína, kde s ním probíhal soud. Pamatuji si, že na to neměla peníze, ale nakonec se jí je podařilo sehnat. Takže mě nechala u příbuzných a k tomu soudu jela,“ vypráví Jiřina. Od té doby neměla o otci žádné informace. Matka jí řekla, že byl odsouzen, ale netušily, kam byl poté odvezen. Zůstaly zcela bez prostředků, protože její matka byla v domácnosti a dosud rodinu živil otec.

Pomoc rodinám odbojářů

„Byly takové odbojové skupiny, které sbíraly peníze pro lidi, jako jsme byly my. Tak občas někdo přišel a dal mamince pár korun. Měly jsme krásnou dubovou jídelnu, starou, vyřezávanou. Maminka ji prodala za dva tisíce. To bylo zadarmo. Ale aspoň jsme měly peníze,“ vzpomíná.

Právě v té nejtěžší době se ukázalo, jaké charaktery měli lidé v jejich okolí. Přišel majitel domu, v němž bydlely, a oznámil její mamince, že po ní nebude chtít nájem. Přinesl jí ovšem peníze s tím, že mu z nich bude vždy každý měsíc nájem platit. „Aby to vypadalo, že každý měsíc platíme, protože nahoře žila jedna rodina. Paní byla Češka, ale on byl Němec a ukázalo se, že byl u NSDAP. Ta paní se divila, jak to, že pořád máme na činži, když je táta ve vězení. Tak to domácí zahrál tak, aby nevěděla, že to jde z jeho peněz a maminka řekla, že nám na to dávají příbuzní,“ vypráví Jiřina.

Ztráta židovských kamarádů

Trápilo ji nejen to, že přišla o otce, ale také to, že ztratila další blízké. Dva její kamarádi, bratr a sestra, museli nastoupit do transportu, protože byli židovského původu. Nejdříve byli vystěhováni z bytu a umístěni v domě poblíž Pařížské ulice v Praze, do něhož bylo přivezeno více židovských rodin. Jiřina se tam s nimi šla rozloučit. „Maminka mě nejdříve nechtěla pustit, ale pak mi to dovolila. Byly to staré domy, v nich byty plné lidí, kteří spali na zemi nebo na slamnících. Tam čekali, až někam pojedou. My tehdy nevěděli, kam pojedou. Byla jsem tam s nimi a pak jsem šla domů,“ vzpomíná. Až po válce zjistila, že oba kamarádi zemřeli v koncentračním táboře.

Strach z ruských osvoboditelů

Rodinní známí jí během války sehnali místo v opravně punčoch, tak si aspoň něco vydělala a s matkou se dočkaly osvobození. Zatímco lidé slavili, čekal je další stres. Domovník do jejich bytu přivedl tři ruské vojáky. „Zdůvodnil to tím, že jsme tam samy, že tam máme místo. Sousedka byla původem z Ruska a říkala nám, co se tam po říjnové revoluci dělo. Tak mě maminka schovala u ní. Bylo mi šestnáct, takové mladé holky se vojákům líbily. Nakonec jsme u té paní byly i s maminkou. Její muž nás hlídal, v noci dokonce ležel před dveřmi, aby se tam Rusi nedostali, kdyby se pokusili. Tehdy mně to připadalo směšné, ale on se nás snažil ochránit,“ vzpomíná.

Nakonec vše dobře dopadlo. Vojáci v jejich bytě žili do poloviny května. Sice ho poničili, udělali v něm nepořádek, ale nikomu neublížili.

Návrat otce z vězení

„17. května někdo zvonil u dveří. Maminka říkala, ať neotevírám. Měly jsme strach, že se zase vrátili ti Rusové. Jenže já pak šla a otevřela dokořán. A otec tam stál. Vidím to ještě dnes. Úžasné. Byl hubený, ale byl to on,“ říká Jiřina.

S maminkou vyprávěly otci o panu domácím, o tom, jak jim pomohl, když jim dal peníze na činži. „Otec šel hned za ním a řekl, že mu vše splatí hned, jak vydělá nějaké peníze. A pan domácí na to řekl, že nic nechce, že by ho tím urazil. Takový člověk to byl. Zachránil nás, nikdy mu to nezapomenu,“ podotýká. Výrazně horší vzpomínky má na německého souseda, jehož žena se starala, kde vzaly na nájemné. Věděla, že byl po válce zatčen. Jenže zanedlouho poté ho potkala na Národní třídě. „Já se zděsila. Ptala jsem se ho, co tady dělá. A on řekl, že učí němčinu,“ vzpomíná.

Život v padesátých letech

Nastoupila znovu na gymnázium, ale studium ji nebavilo. Nakonec si udělala státní zkoušky z francouzštiny a angličtiny. Začala pracovat na Generálním štábu armády jako překladatelka. Tam se seznámila s Milošem Veverkou, důstojníkem zpravodajské služby. Vzali se, narodili se jim dva synové.

Zaměstnanci armády běžně dostávali nabídku na vstup do KSČ. Říká, že to považovali za samozřejmost. „Nevím, proč jsem tam vstoupila. Asi proto, že jsem byla přesvědčená, že je to tak správné. Pořád jsem chodila na nějaká školení, ale nebavilo mě to. Nebyla jsem zapálená. Asi jsem toho měla nechat, ale kvůli rodině jsem to neudělala,“ říká. Její znejistění, zda je členství v KSČ správné, přišlo brzy. Přesněji, když poslouchala v rádiu přenosy z politických procesů v padesátých letech. „My to nechápali. Tehdy se mi to začalo příčit. Manžel z toho přímo šílel. Říkal, že to není možné, co ti lidé říkají, že je to nesmysl. Když odsoudili Horákovou, bylo to hrozné. Odsoudili ženskou, která nic neudělala. To byla hrůza,“ říká.

Emigrace dvou synů

Další nejistota přišla, když v srpnu 1968 Československo obsadila sovětská armáda. „Tak nejdříve nás osvobodili a pak nás okupovali. Pak přišly prověrky. K nám přišli dokonce dělat prověrky do bytu. Já řekla, že sice s okupací nesouhlasím, ale že když to ústřední výbor schválil, tak s tím asi musím souhlasit. Řekla jsem to tak kvůli rodině. Protože manžela by třeba vyhodili. Byly to těžké časy,“ vypráví.

Její synové však měli, co se týká politiky, mnohem více jasno. V osmdesátých letech oba emigrovali. Jeden se usadil v Rakousku, druhý ve Spojených státech. Což byl pro Jiřinu, která se živila jako překladatelka, a pro jejího muže, důstojníka armády, velký problém. Nikdy nedostali povolení vycestovat z Československa.

Jiřina poté až do penze pracovala v podniku Československá keramika, který spadal pod Podnik zahraničního obchodu. Jako matka emigrantů se však nesměla stýkat s cizinci, kteří tam přijížděli uzavírat obchody a pracovala pouze v kanceláři.

Se syny se začala vídat až po pádu komunistického režimu v roce 1989. Říká, že listopadovou revoluci přivítala. Oba s manželem poté z komunistické strany vystoupili.

V době natáčení byla vdovou a žila v domově pro seniory Vlčí mák, který je určen pro vojenské veterány a jejich příbuzné. Nejvíce si vážila toho, že pouto se syny nebylo zpřetrháno. Jeden z nich se vrátil do České republiky, s oběma je v kontaktu. „Myslela jsem, že mě nechají samotnou v mé starobě, ale oni za mnou pořád chodí. Tomu se dost divím,“ říká.