Jiří Větrovský

* 1954

  • „Když byla Porta, já jsem za komunistů dělal v Parku kultury a oddechu, takže jako brigádu jsem dělal pořadatele na Portě. Abych si přivydělal. Na filmovém festivalu na Lochotíně a na Portě. Ta Porta jedna z těch posledních velkých, asi v roce 1988, tak byla jedna stage v Pekle, tam hráli ti komornější folkaři a tam hrál Jiří Dědeček. Toho já už jsem měl tehdy rád a Jiří Dědeček byl opravdu nebojsa, v té době měl ty texty hodně politické i ty komentáře mezi těma písničkama, proto se mi taky líbil. Byli jsme tam a Karel Kortán, řečený Majál, nahrával ten jeho recitál v Pekle, na kazetu jsme ho přepsali. Já jsem dva dny na to prvně mohl jet na západ, protože v roce 1988 přestaly platit devizový přísliby. Jak už ten komunista byl opravdu ekonomicky vyšťavený, tak bez ohledu na politiku nebo uliční výbor, prostě když jste prokázala, že máte valuty, tak jste mohla vyjet. Takže jsem hned zkontaktoval, protože máme hodně kamarádu v emigraci ve Vídni, tak jsem je hned kontaktoval, jestli by mi neposlali na účet nějaký peníze, že jim to potom přivezu… Na hranici nás samozřejmě proklepli se vším všudy, ale pustili nás nakonec, a já jsem tam provezl tu kazetu. Pořád jsem přemýšlel, jak ji tam provezu, měl jsem starou Škodovku, pak jsem dostal nápad, tu krabičku jsem zahodil a tu kazetu s tím Dědečkem jsem zastrčil do přehrávače v autě. Jak nás filcovali, všechno, i tapecírung v autě, tak ji nenašli. Přijel jsem do Vídně, přijel tam i můj kamarád Karel Moudrý, to byl hlasatel Svobodný Evropy, já jsem mu ji dal a večer jsme ve Vídni poslouchali Svobodnou Evropu a on to tam pustil, jako že v Čechách tají ledy, protože Dědeček si dovolil tohle a tohle.“

  • „Ten koncert jsme měli koncipovaný tak, že se skládal ze tří částí, já jsem namaloval takový látkový plakát, tam byl program. My jsme před tím hráli jeden koncert ve Služetíně, což byl takový slavný statek u Mariánek tady, a my jsme tam hráli, tenkrát tam hráli Psí vojáci, Ženy a Patologický orchestr Mariánské Lázně. My jsme odehráli ten svůj set a stěhovali jsme, my jsme si v Plzni pronajali autobus pro kamarády a pro kapely. Naložili jsme autobus, a když jsme jeli, tak proti nám jely čtyři antony a šest policejních aut, udělali tam policajti zátah. Udělali z toho velkou aféru a my jsme tomu unikli tím, že jsme potřebovali dřív jet do Plzně. Tam došlo k zásahu, který se potom všude psal, já tady mám ty články - Slavnosti v konírně. Všichni zdrogovaný, ty jejich výrazy přehnaný o zkažený mládeži podporovaný dolarem a imperialisty… No a my že na té Roudné celý koncert znova přehrajeme, to se jmenovalo Služetín 86, pak tam byl Ivan Wernisch, to je můj oblíbenec, a pak Jiřího Grušu. Ten plakát nám tam sebrali, když nám ten koncert přerušili. Přerušili ho po té první třetině, my jsme byli domluvený, že odehrajeme tu jednu část a pak bude mezi tím Láďa Líbal, že tam udělá takové divadelní představení ještě s Heřmanem Chromým, ale ten nějak nemohl, to máme taky pár fotek, ale strašně nekvalitních. No a když Láďa Líbal to představení ukončil a my jsme šli na pódium, oni tam vtrhli.“

  • „Já jsem byl u babičky v Bušovicích, což je tady patnáct kilometrů od Plzně. A tam jsem zažil přesně to ráno, ten den z 20. na 21. Byl jsem tam na před devátou třídou a přesně si pamatuju, že asi v půl páté ráno sousedka bouchala na dveře a volala, že je válka. Tak si pamatuju akorát to, že v sedm hodin ráno před konzumem v obci byla fronta všech ženských, měly vozejky, skupovaly mouku, cukr, prostě všichni si mysleli, že je válka. Okolo rybníka začaly jezdit tanky a takhle zajely do každý ulice, všude střílely slepýma patronama, jen k zdůraznění odstrašujícího efektu, a rozryly tam všechno. Ještě 21. jsem tam byl, poslouchali jsme rádio a televizi, pokud bylo svobodný to rádio. Večer jsme si postavili s kamarády stan a šli jsme jak správní kovbojové v noci se štětkama a psali jsme na silnice Idite damoj a Moskva 5000 kilometrů, to, co se dělalo, to bylo hned ten den. Pak asi dva dny na to jsme přijeli do Plzně a to už jsem tady vymetal všechny ty demonstrace, jako čtrnáctiletý paňár, na každém rohu se podepisovaly petice proti něčemu.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Plzeň, 07.03.2024

    (audio)
    délka: 01:25:00
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Když se nic nesmělo, museli jsme si vytvořit paralelní svět

Jiří Větrovský po návratu z vojny
Jiří Větrovský po návratu z vojny
zdroj: Archiv pamětníka

Jiří Větrovský se narodil 10. března 1954 v Mariánských Lázních. Od šesti let vyrůstal v Plzni. Už na základní škole vnímal nesmyslnost socialistické ideologie, která byla žákům vtloukána na Pionýru nebo při branných cvičeních. Negativní poměr k vládnoucímu režimu si definitivně ujasnil po okupaci vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968. Tu prožil u babičky na venkově, následující dny už ale coby čtrnáctiletý kluk pozoroval dění v Plzni, kde lidé podepisovali petice a demonstrovali. V sedmdesátých letech se na střední škole odmítl podřídit heslu „Máš-li dlouhý vlas, nechoď mezi nás,“ a zůstal dlouhovlasý, což bylo jasnou známkou odporu proti režimu a také zdrojem mnoha nepříjemností. Během studia vysoké školy v Praze se ve slavných hospodách seznámil s legendami undergroundu. I přes vážný úraz páteře byl odveden na vojnu. Po návratu založil s kamarády undergroundovou kapelu The Úžas, později přejmenovanou ve snaze přelstít režim na The Suřík. Brutální zásah veřejné bezpečnosti na koncertě této kapely neunikl pozornosti vídeňského vysílání Hlasu Ameriky. Události takzvaného Palachova týdne v lednu roku 1989 inspirovaly Jiřího a Hanu Větrovské a jejich okruh přátel k založení loutkoherecké skupiny HROB, jejíž první premiérou byla Havlova Audience. Od roku 2006 hraje pamětník v uskupení burgtheater, které zhudebňuje výlučně texty Vratislava Brabence, a stále vystupuje s divadelní skupinou.