Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Veselý (* 1938)

• narozen 7. srpna 1938 v Brně

• stal se členem Církve adventistů sedmého dne

• vystudoval střední průmyslovou školu strojní

• protože se hlásil ke své víře během základní vojenské služby, byl odsouzen k roku vězení

• z vězení se dostal v roce 1958, poté musel dva roky vojnu dosloužit u pomocných technických praporů

• pracoval jako kontrolor hasicích přístrojů

• v Církvi adventistů sedmého dne působil od konce 60. let jako kazatel

• stal se vedoucím sdružení, pod které spadaly všechny sbory Církve adventistů sedmého dne na Moravě

• kvůli své práci v církvi měl za socialismu problémy s StB

Odmítal pracovat a plnit vojenské úkoly o sobotách. Přikazovala mu to jeho víra, členství v Církvi adventistů sedmého dne. Nakonec kvůli tomu skončil na dva roky ve vězení. Celý život se potýkal s problémy v zaměstnání. Zpočátku nechápal, proč komunistům tolik vadilo, že věří v Boha. Později našel vysvětlení: „Šlo jim o to dělat z lidí duchovní mrzáky, ničit jejich charaktery.“

Jiří Veselý se narodil 7. srpna 1938. Přestože dětství prožil za války a jeho rodiče byli prostí, chudí lidé, označuje tu dobu za krásný čas. Jeho otec Josef byl nástrojář, matka Marie švadlena. Protože si koupili malý domek, potýkali se s dluhem a žili velmi skromně. „Ale základní potřeby byly vždy uspokojeny a k tomu přidávali hodně lásky. Takže moje dětství bylo úžasné,“ říká Jiří. Přispěl k tomu i fakt, že bydlel na periferii Brna, v části Husovice, kde se v době jeho dětství stavěla železniční trať. „Byly tam tunely, řeka, jezy. Krásné prostředí pro klukovské hry,“ vzpomíná.

Rozestavěný železniční tunel sehrál v jeho životě roli v posledních dnech války. Obyvatelé Husovic měli zprávy o tom, že se postupující Rudá armáda chová k civilnímu obyvatelstvu nevybíravě, až krutě, a tak si v tunelu vybudovali úkryt. „Byly tam palandy, dokonce na dvě patra. Ubytovaly se tam skoro celé Husovice. Právě tam jsme dostali zprávu, že se nám doma narodil bratříček. Tak jsme tam se sestrou šli a z protilehlé strany po nás někdo střílel. To byl obrovský zážitek,“ vypráví Jiří. Nakonec jeho otec přivedl do tunelu i jeho matku s čerstvě narozeným miminkem. Jiří si pamatuje, že jeho bratříček v úkrytu silně křičel, což další obyvatelé nesli se značnou nelibostí. Nakonec ale vše dobře dopadlo. Brno bylo osvobozeno a Veselí se z tunelu vrátili do svého domku, ve kterém zanechali jen svou fenku. Dům byl obsazen ruskými vojáky. Seděli u stolu, na něm stála jejich fena a všichni vojáci ji krmili. „Ztloustla za ty dny tak, že pak nemohla chodit. Dostala rozedmu plic a my ji museli nechat utratit,“ vzpomíná Jiří.

Vstup do Církve adventistů

Rodinná známá seznámila Jiřího matku s Církví adventistů sedmého dne. Jejich víra zaujala i Jiřího. Přispěl k tomu fakt, že se dostal do společenství mladých lidí, kteří víru vyznávali. Jenže hlásit se k církvi znamenalo po roce 1948 velký problém. Komunisté tvrdě prosazovali svou moc a všichni lidé s odlišnými názory pro ně byli nepřáteli. Jiří to pocítil už ve škole. Tehdy se do školy i do práce chodilo i o sobotách. Jiřího matka zařídila, aby v sobotu do školy chodit nemusel, protože adventisté uctívají sobotu jako den klidu. „Tehdy začala doba velkého nátlaku proti víře, proti náboženství. Zpětně jsem si uvědomil, že učitelé, kteří mi tu volnou sobotu povolili, měli větší strach než já. Báli se, že jim někdo vytře zrak tím, že umožnili takové náboženské excesy,“ říká Jiří. Církev adventistů však byla poté zakázána a on se s jejími členy scházel tajně. Svou víru, s níž souviselo přesvědčení, že o sobotách nemůže pracovat, však bral stále vážněji. Stala se neoddělitelnou součástí jeho života.

Že mu víra bude způsobovat problémy, se ukázalo na střední průmyslové škole strojní, kdy mu ředitel řekl, že pokud nebude chodit do školy o sobotách, nemusí chodit už vůbec. V té chvíli sehrál zásadní roli Jiřího otec, který mu řekl, že má školu dokončit za každou cenu a až bude dospělý, může si dělat, co bude chtít. „Tatínek se adventistou nestal, ale nikdy mi ve víře nebránil. Já jsem uznal, že to, co říká, je rozumné. Tak jsem v sobotu do školy přišel. Ale tehdy jsem si uvědomil, že kompromisy nebudu moct dělat věčně,“ vzpomíná Jiří.

Šikana kvůli víře na vojně

Po ukončení průmyslové školy dostal práci v První líšeňské strojírně v oddělení konstrukce traktorů. Práce jej velmi bavila. Jeho nadřízený mu dokonce umožnil, aby měl kvůli víře volné soboty. „Já byl na vrcholu štěstí,“ shrnuje Jiří. Ten pocit trval krátce. Ambiciózní mladý komunista zneužil benevolence nadřízeného. Udal ho za to, že věřícímu Jiřímu umožnil nechodit v sobotu do práce a dostal se tak na jeho místo. Následně zařídil, aby byl Jiří ihned odveden na vojnu, přestože původně dostal roční odklad. „Ty moje volné soboty mu posloužily k tomu, aby se dostal na místo šéfa. Komunistická strana tehdy takto zasahovala všude,“ podotýká Jiří.

Základní vojenská služba pro něj byla utrpením. Oznámil velitelům, že je členem Církve adventistů sedmého dne, a proto podle svého přesvědčení nemůže vykonávat rozkazy o sobotách. Prosil je, aby ho zařadili například mezi zdravotníky. „Když jde o službu lidem, o pomoc lidem, tak se to sobot netýká. Jako zdravotník bych o sobotách klidně sloužit mohl. Ale nechápu, proč bych měl o sobotách dělat otočky na pochodu či dřepy,“ vysvětluje.

Stal se obětí šikany kolegů i nadřízených. Velkým překvapením pro něj bylo, když velitelé zavolali do posádky v Uherském Hradišti, kde sloužil, jeho rodiče. „Cílem bylo, aby mi to rozmluvili. Byl to těžký rozhovor, protože táta mi nebránil v otázkách víry, ale apeloval na cit. Ptal se, zda chci, aby měl syna kriminálníka. Já na to říkal, že nemohu jinak. Bylo mně divné, že maminka nereagovala, nezastávala se mě. Pak mně podala ruku a v ní byl složený papírek. Pak jsem si na něm přečetl, že slíbila, že nebude mluvit v můj prospěch,“ vzpomíná.

Průběh soudního líčení

Další den byl převezen před soud. Ten měl podivuhodný průběh. Jiří si po chvíli uvědomil, že advokát, který mu byl státem přidělen, ho ve skutečnosti nehájí, ale mluví v jeho neprospěch. Upozornil na to soud a prohlásil, že se chce hájit sám. „Nevím, kde se to ve mně vzalo. Byli překvapení, ale vzali to. Hájil jsem se tedy sám a v podstatě tím, že jde o mé přesvědčení, které chtějí zlomit. Ptal jsem se, proč ze mě chtějí udělat duchovního mrzáka. Vždyť jsem žádal, aby mě zařadili ke zdravotníkům, mohl bych sloužit. Když má někdo třeba kratší nohu, tak se to bere v úvahu. Ale když se někomu někdo snaží změnit charakter, není to vidět, ale ve skutečnosti je ho horší než ta krátká noha,“ vzpomíná na podstatu své obhajoby.

Soud ho poslal na půl roku do vězení za neuposlechnutí rozkazu. Prokurátor se odvolal, tak mu byl trest zvýšen na dvanáct měsíců.

Rok ve vězení

Do vězení nastoupil v roce 1957. Většinu trestu strávil ve věznici v Opavě. Byl zařazen do pracovního oddělení, do kterého byli svezeni vězni z uranových dolů a dalších věznic, kteří byli odborníky na určité činnosti. „Byl tam technický ústav. Přišli na to, že lidé, které mají po různých kriminálech, jsou jim schopni vydělat peníze, když budou dělat to, co jim je vlastní. Tak tam sesbírali inženýry, různé doktory. Zaměstnali mě jako konstruktéra. Byl jsem u prkna, kreslil jsem pro různé fabriky, ale podepisoval jsem se místo jména jen číslem,“ vysvětluje.

O pobytu ve vězení říká, že mu byl velmi prospěšný, protože se tam setkal s řadou zajímavých lidí. Velkou část jeho spoluvězňů tvořily vzdělané osobnosti s jasnými názory. „Byli tam vězni převezení z uranových dolů, a ti se chovali jako moji tátové. Já byl klouček. Nejhezčí část dne byla hodinová přestávka po obědě. Chodili jsme ve dvojici po dvoře o rozměru čtyřicet krát čtyřicet kroků. Ty dvojice se nesměly měnit. Jednou ke mně přiběhl chlapík z jiné dvojice, rubnul mě do zad a řekl, že se nemám hrbit. Že nemám za co, to ať se oni hrbí. Riskoval, že mu zarazí výhody, například návštěvu nebo dopis, jen proto, aby mě upozornil, že se nemám hrbit. Měli ke mně hezký vztah, to člověk vycítí,“ vzpomíná.

Po ukončení trestu si musel znovu odsloužit celou dvouletou vojnu, tentokrát byl zařazen k pomocným technickým praporům. Znovu se setkal s šikanou a problémy kvůli své víře. Nakonec si však vojnu odbyl těžkými pracemi. Dělal kopáče při budování odpalovacích ramp pro rakety.

Práce kazatele v církvi

Našel si místo soustružníka v Královopolských strojírnách v Brně, poté pracoval jako kontrolor hasicích přístrojů. Práce mu vyhovovala. Měl sice malý plat, ale podstatné bylo, že měl dostatek volného času. Ten věnoval práci pro Církev adventistů sedmého dne. Dělal různé akce pro mládež, byl laickým kazatelem. V šedesátých letech už byla činnost církve znovu povolena. Poté dostal nabídku působit v církvi profesionálně jako kazatel. Dálkově vystudoval bohosloveckou fakultu Komenského univerzity a získal státní souhlas. Ten musel mít za socialismu každý kněz, farář či kazatel, který chtěl veřejně působit. Znamenalo to ovšem, že byli pod dozorem církevních tajemníků, tedy státních úředníků, kteří měli dohled nad církvemi. Šlo v podstatě o kontrolní orgán ovládaný komunisty, který hlídal, zda církve nevystupují otevřeně proti komunistickému režimu. Jiří měl s církevními tajemníky co do činění, protože se v roce 1969 stal vedoucím sdružení všech sborů adventistů na Moravě.

„Naše církev byla v roce 1959 znovu povolena, ale vždy byla politikům trnem v oku. Fungovalo to tak, že každý církevní tajemník chtěl mít jistotu, že nevznikne malér, proto strašili, vyhrožovali. Když jsem byl ve sdružení, dával jsem jim garanci, že to ukočíruju, že to bude v normě. Ale co vlastně věřící dělali protistátního? Akorát to, že byli věřící. To byl největší problém režimu. Vadilo mu, že věřící nejsou stádo, kterému stačí nadiktovat, jak žít, jednat. Jenže oni naopak mysleli samostatně. To byl problém,“ přemítá. Říká, že děkuje Bohu za to, že jako mladý muž rok poznal kriminál, protože se tam naučil, jak v případech nátlaku jednat.

Problémy se Státní bezpečností

V sedmdesátých a osmdesátých letech působil na Ostravsku, v Olomouci a řadě dalších míst na Moravě. Říká, že právě na Ostravsku bylo v sedmdesátých letech mnoho adventistů. „V celém tehdejším Československu jich bylo kolem deseti tisíc, ale právě na Ostravsku byla duchovní úroveň vysoká. Mnozí adventisté tam přišli pracovat na šachty, byla tam největší hustota sborů,“ říká.

Když se podílel na výstavbě modlitebny v Olomouci, kontaktovala jej Státní bezpečnost. Označuje to za velmi deprimující zážitek. „Nikdy jsem s nimi žádnou spolupráci nenavázal, přesto si mě čas od času snažili podat. Chápal jsem, že to souvisí s mou funkcí, že mají právo chtít ode mě informace. Ale díky tomu, že jsem ve vězení poznal, jak to chodí, nezaskočili mě,“ tvrdí.

S agenty StB absolvoval několik schůzek. Při jedné mu nabízeli za informace peníze. Když odmítl, začali mu je vnucovat. Protože právě kráčeli kolem řeky, vzal je a řekl, že když je nechtějí ani oni, ani on, hodí je tedy do řeky. „Chňapli po nich. Bylo vidět, jak se na ně třesou. Možná pak vykázali, že mi je dali a ve skutečnosti se rozdělili. Ale já jsem si čisté svědomí zachoval,“ říká.

Tvrdí, že nikdy Státní bezpečnosti nesdělil nic, čím by někoho poškodil. „Snažili se rozdělovat a panovat. Ale já nic neříkal, pokud jsem nemohl říct něco dobrého. A oni o dobré nestáli. Já to bral tak, že i oni potřebují slyšet evangelium, aby mohli být spaseni. Tak jsem se jim vždy snažil říkat něco o víře,“ vzpomíná.

Po roce 1989 se naplno věnoval práci v církvi. Říká, že lidé tehdy byli velmi chtiví slyšet názory a myšlenky, které komunistický režim zakazoval naplno říkat. Nikdy nelitoval toho, že se víra stala pevnou součástí jeho života, ani toho, že mu v něm způsobila řadu problémů. Za nejhorší ovšem považuje, že problémy za komunismu měly i děti adventistů. Při práci v církvi se často setkával s tím, že se kvůli víře rodičů nedostaly na střední či vysoké školy. Týkalo se to i nejstaršího z jeho tří synů, který měl také potíže s přijetím na studium, a bylo mu to jasně zdůvodněno tím, že je synem kazatele. Z toho všeho si však Jiří odnesl jeden jediný závěr, kterým se celý život řídil. Vyjadřuje ho touto větou: „Podstatné je to, že se vždy vyplatí důvěřovat Pánu Bohu a on to nakonec zařídí.“