Otázka tazatele: „A jak to nakonec dopadlo s bratrem?“
Ž. V.: „On byl tenkrát na nějaké akci ve Štítech – Šilperku. A bratra tam tenkrát postřelili. Tak ho postřelenýho přivezli domů. Doma jsme měli kryt, a tak byl v tom krytě. Zavolali mu člověka od partyzánů, který rozuměl lékařství. Tak ten jim radil, co mají dělat, aby z toho postřelení vyšel. Tedy zkusil jako pes, že v tom krytě musel být postřelený.“
„Měli jsme kozu. Já jsem jí říkala zázračná koza. Protože v baráku byl kryt partyzánů a byl tam vchod do toho krytu. A ta koza, když se odvázala, tak se sebrala a první si stoupla na víko toho krytu. Tam si stoupla a začala. ,Mee, mee…‘ Ti četníci přišli, prohlíželi si to. Koza stála na víku ,mee…‘. A oni nemohli přijít na to, jestli tam něco je.“
„Jednou přišel jeden a ten mě zlískal hnedka na chodbě. No přišel k nám a začal německy: ,Kryt! Kde je kryt?!‘ Povídám: ,Co po mně chcete? Já vám nerozumím?‘ No a tak jsem musela jít s nima do chléva. A v tom chlívě mě prostě zlískal. A zase na mě německy: ,Kryt?! Kryt?!‘ Tak povídám česky: ,No tak si to tady prohlížejte. Najděte si ho!‘ Pochopitelně že napřed jsem šla a ten kryt zadělala. Pak se teprve otevřelo. To byste musel zažít, to se nedá povídat. Když někdo bouchá, to nešlo jít hned otevřít. To jste musel letět do chléva, zadělat kryt, pustit kozu, aby šla na svoje místo, ta koza tam šla na to místo, zaházet to hnojem, aby tam nebyla čerstvá sláma.“
„Do mámy, do té žďuchali a tátu si podal ten gestapák. Přišel a tátu pěstma zbil. Táta potom skoro čtrnáct dní nejedl. Mě jenom zlískali, pěstma mě nebili. A ještě jedna taková připomínka. Ti Němci nebyli všichni zlí. Jednou ti Němci byli u nás, rabovali, táta byl venku a já povídám: ,Táto! Utečte!‘ – ,Kam mám utéct?‘ – ,Pryč. Do lesa, do polí, aby vás neviděli.‘ A ten jeden četník, měli jsme zahrádku. Tady byl plot, tady stál ten četník. Ten táta podél plotu utíkal. Ten četník, Němec, měl v ruce automat a obrátil se k lesu, aby neviděl, že táta utíká. On ten táta mohl klidně utéct do pole a ten Němec ho viděl. A když ho viděl, tak se prostě otočil, aby ho neviděl. Takže ti Němci nebyli všichni zlí.“
Žofie Vernerová, rozená Maierová, se narodila v roce 1923 v Cotkytli, v osadě Janoušov. V této obci byla už od roku 1941 zřízena ilegální odbojová organizace, jejímž členem byl také bratr pamětnice Antonín Maier, který byl v květnu 1942 zadržen četníky při převážení pistole získané v Lanškrouně. Podařilo se mu utéct a zbytek války se ukrýval v ilegalitě. Často i v krytu vytvořeném u Maierů. Rodina tak zažila několik razií gestapa. Při jedné z nich byl otec pamětnice brutálně zbit. Ke konci války byl bratr těžce raněn, utrpěl průstřel plic a několik měsíců strávil v krytu bez dostatečné lékařské péče. Po válce se Žofie přestěhovala s manželem Janem do Vidnavy na Jesenicku, kde až do důchodu pracovala na poště. V současnosti stále žije v tomto příhraničním městečku.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
