Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Drahomila Vedrová (* 1920  †︎ 2019)

• narodila se 4. února 1920 v Brně

• pocházela z chudých rodinných poměrů, měla tři bratry

• v roce 1938 začala studovat lékařskou fakultu

• rok 1939 – obsazeno Brno a vysoké školy uzavřeny

• rok 1946 – opět studium na vysoké škole, stala se lékařkou

• 1947 – nástup do nemocnice na dětské oddělení do Zlína

• 1953 – návrat do Brna, kde asistovala slavnému lékaři Otakaru Teyschlovi, zakladateli pediatrie

• 1956 – vyhozena z práce kvůli náboženství

• zemřela 30. dubna 2019

Drahomíra Vedrová se narodila 4. února 1920 v brněnské Bystrci, kde prožila celý svůj život. „Pamatuju si, když byla Bystrc malou vesničkou, kudy protékal potok, a my jsme přes něj coby malé děti skákaly,“ vzpomíná bývalá dětská lékařka. Vyrůstala v početné rodině společně se třemi sourozenci, bratry Janem, Františkem a Hynkem. Tatínek pracoval v textilním průmyslu jako dělník a maminka se starala o domácnost.

Brno v době válečné

Tatínek pamětnice toužil celý život po vzdělání, ale protože mu ho osud nedopřál, všem svým dětem říkal, že mezi jeho velké sny patří to, aby oni vystudovali vysokou školu. První z bratrů – František – vystudoval medicínu, druhý – Jan – také začal chodit na lékařskou fakultu, ale během války zemřel a poslední z bratrů – Hynek – si založil už v devatenácti letech malou firmu. V té době se mezi plnoleté počítali všichni ti, kterým bylo jedenadvacet let. A protože Hynek ještě neměl ten správný věk, tak ho otec musel nechat zplnoletnit. Drahomíra Vedrová chtěla jít také studovat, ale mamince se to příliš nelíbilo. Přála si, aby zůstala v domácnosti a pomáhala jí na poli. „Já jsem nechtěla být doma, mě bavilo číst si knihy, poznávat historii a můj nejstarší bratr František patřil k mým ochráncům a říkal máti, že mám moc dobrou paměť a že by byla velká škoda, abych strávila celý život okopáváním na poli.“ A protože bratr byl velmi aktivní, zařídil, aby pamětnice složila zkoušku na gymnázium. „My jsme žili nadšením pro republiku a pro to, že máme demokracii, i když já jsem chodila v obyčejném oblečení, a moje kolegyně nosily střevíčky a kloboučky... mně to nevadilo, ale pak se ukázalo u tabule, když se zkoušelo, kdo co umí.“ Bohužel v té době panoval v celé společnosti neklid a schylovalo se k vypuknutí druhé světové války. Všichni tehdy věřili, že je ochrání dohoda, kterou Beneš vyjednal se státy na Balkáně, a nikoho by nenapadlo, že skutečně vypukne válka. „Ten Mnichov nás tehdy strašně zranil. Ten nám zlomil páteř.“ Nastalo obrovské zklamání. Drahomíra Vedrová plakala, když v rádiu slyšela, že Němci obsadili Československo. V Československu byl tehdy každý pátý občan německé národnosti a v Brně tenkrát žilo asi šedesát tisíc Němců a celkem mělo asi sto tisíc obyvatel. Nejvíce jich bydlelo na Starém Brně. V centru města stál Německý dům, postavený z červených cihel, který patřil k významným kulturním stánkům německého obyvatelstva. Všechny české děti se také od šesté třídy učily německy. A kdo chtěl pracovat ve státní službě, musel složit státní zkoušku, aby rozuměl Němcům. „Já jsem se také učila německy. Neměla jsem averzi vůči německým spoluobčanům. Můj bratr se třeba učil u německého obchodníka také německy, neměl s tím nejmenší problém a oba se měli moc rádi.“ Když po válce vyhnali z Brna všechny Němce, a to převážně staré lidi a matky s dětmi, nikdo neměl nejmenší tušení, co se s nimi během pochodu děje a že na pochod se vydali hlavně právě staří lidé a děti. Pamětnice měla ve svém okruhu spoustu blízkých kamarádek německé národnosti. O mnoho z nich však během války a po jejím skončení přišla. „Válka je strašná věc a ze slušných lidí dělá bestie.“

Popravy obyvatel

Z Bystrce pocházel MUDr. Vojtěch Jílek, rodinný známý. Během války se zapojil do odboje v organizaci Obrana národa a byl zavřený v Kounicových kolejích. Když došlo k atentátu na Heydricha, tak ho popravili. Každý den se v ulicích vylepovaly plakáty a četlo se v rozhlase, kdo byl popraven. Lidé plakali, když si přečetli jméno někoho, koho znali.

Návštěva Adolfa Hitlera

„Pamatuju se na ty zfanatizované Němky, utíkala jsem z centra Brna, když ty Němky volaly na Hitlera: ‚Heil Hitler!‘“ vzpomíná Drahomíra Vedrová, která Hitlera označuje za ďábla. V Brně se našlo i pár lidí, kteří se připojili k německému fanatismu, a v Bystrci, kde pamětnice vyrůstala, jich také několik žilo. Vztahy mezi Němci a Čechy se během války prudce zhoršily.

Uzavření vysokých škol

V listopadu spadla klec a došlo k uzavření vysokých škol. Před budovou medicíny stál voják s puškou a vydával ostatním příkazy, že mají pět minut na to, aby si z budovy odnesli své věci. Tím skončil studentský život pro všechny, kteří se chtěli stát lékaři. Němci obsadili celé Brno a umístili do oken a na balkony dlouhé červené prapory, na kterých byly hákové kříže. Atmosféra ve městě se zcela proměnila. 

Zdravotní sestra

Během války Drahomíra Vedrová absolvovala kurz na diplomovanou sestru a poté pracovala na operačním sále v nemocnici u Svaté Anny. Působila na oddělení chirurgie, kde byl primářem jistý Němec, který ale mluvil výborně česky. Pamětnice ho neměla ráda, ačkoli se k ostatním choval velmi slušně, ale byl to Němec, který vystudoval lékařskou fakultu díky československému stipendiu a pak se stal primářem. Chodil v uniformě a zvedal ruku – hajloval. Ostatní lékaři v nemocnici u Svaté Anny byli většinou Češi, protože Němci bojovali na frontě. Jakmile se k Brnu přiblížila fronta, celý personál i s pacienty opustil nemocnici. Válka skončila, a tak se Drahomíra Vedrová vrátila na vysokou školu a před Vánocemi v roce 1947 se jí podařilo odpromovat i se spolužáky, kteří byli o rok starší. Místo v Brně však nesehnala, a nastoupila tedy do Baťovy nemocnice do Zlína, kde tehdy působili kvalitní mladí primáři, lékaři a nemocnice byla mnohem lépe vybavená než v Brně. V té době ale maminka pamětnice těžce onemocněla, a tak se dcera musela po pěti letech vrátit domů. Bystrc se tedy znovu stala jejím domovem. Vdala se a první dítě se jí narodilo v devětatřiceti letech. Bylo to na svou dobu pozdě, ale Drahomíra Vedrová za války děti mít nechtěla.

Náboženské zatížení a vyhazov z práce

Pamětnice začala pracovat jako asistentka u slavného profesora Otakara Teyschla, ale protože byla silně věřící a za muže si vzala příslušníka PTP, ocitla se na černé listině i ona. A tak ji propustili a všechny zkušenosti, které v nemocnicích nasbírala, přišly vniveč. Přeložili ji na plastickou chirurgii. „Já jsem tam nejenom vedla dětské oddělení, kde byly vrozené vady, úrazy a popáleniny, ale musela jsem tam dělat i anesteziologii a to bylo strašně náročné.“ Kvůli náboženství rodičů měly její děti velké problémy a nemohly se dostat na školy. Drahomíra Vedrová odešla ve svých pětapadesáti letech do penze. Má tři děti a žije v Brně.