praporčík Josef Vazač
* 1920
-
„Vznikaly takový party a ty si říkaly banderovci. Ti chodili a říkali: ,Dáte nám to a to, tolik a tolik.‘ Museli jsme jim dát, co chtěli. Ale Němci o tom vědět nesměli. Pak zase přišli a brali Němci a nesměli o tom vědět banderovci. A Češi dávali furt.“
-
„V Polsku jsem byl raněn. Přilétla kulka, to ani nevíte odkud. Stáli jsme s velitelem proti sobě a já měl ruce v bok. První střela mi prolétla mezi tělem a rukou. Ta mě nezasáhla. Slyšel jsem ji, jak zasvištěla. Za chvíli jsem dostal zásah do boku. Ani jsem o tom nevěděl, až jsem najednou ucítil, že mě v botě hřeje něco vlhkého. V prachu byly vidět krvavé šlápoty. Zul jsem se a měl jsem botu plnou krve. Šlo to jen centimetr od ledviny. Nebylo to ale těžké zranění, ani jsem nebyl dlouho marod. Na ošetřovně jsem strávil jen pár dní.“
-
„Němci potrhali břehy. Když se člověk podíval dolů, to byla vejška! Cesta byla hrozně úzká. Jen taktak, že ten tank projel. Nikdy se ale nestalo, že by tank spadl. Prostě musel jet pomalu. Řidiči měli vysazené dveře, aby mohli včas vyskočit, kdyby se to smeklo. I já jsem se raději držel za dílnou a jel po podrážkách.“
-
„Nebylo dobře. Začaly takzvané kontingenty neboli dodávky obilí. Bylo těžké to plnit. Když člověk odevzdal poprvé, musel i podruhé, když to dokázal podruhé, musel i potřetí. Neměl co jíst a neměl co dobytku dát. A neměl nic. A když si pustil pusu na špacír, tak se ocitl na Sibiři.“
-
„Po válce to vypadalo na Volyni všelijak. Už to nebylo ono. Stalin nechtěl Čechy z Volyně pustit. Řekl: ,Když se jim tam nelíbí, tak je vezmu na Kavkaz.‘ Ale my jsme si říkali: ,My se ti na Kavkaz vyprdnem, my chceme domů!‘ Ale když jsme se v roce 1945 loučili se Svobodou, tak nám říkal: ,Mládenci, nebojte se, my vás sem dostanem.‘ Sověti na nás totiž udělali takovou boudu. Prý ten, kdo se po válce nevrátí na Volyň, tak jeho rodinu pošlou na Sibiř.“
-
Celé nahrávky
-
Lovosice?, 27.02.2004
(audio)
délka: 38:58
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.
Svoboda nám v roce 1945 říkal: Chlapci, nebojte se, my vás domů dostanem!
Josef Vazač se narodil 23. června 1920 v Českém Straklově na Volyni. Otec Adolf byl obuvníkem, matka Marie byla v domácnosti. Jeho jediný sourozenec, bratr Vladimír, se později také zapojil do bojů v 1. československé samostatné armádě. Po ukončení obecní školy pokračoval mladý Josef v učení na zámečníka v rodném Straklově. Praxi pak získal v Dubně v továrně Josefa Kvapila. V roce 1941 se oženil s Marií Končickou, rodačkou ze Straklova. Vstoupil do 1. československého armádního sboru. Odveden byl v únoru 1944 v Rovně. Díky své původní profesi a dlouhé praxi byl vybrán mezi opraváře tanků v rámci 1. československé tankové brigády. S tankisty pak prošel všechna důležitá místa jejich bojového nasazení, dostal se i do Budapešti, obklíčené Sověty. Po demobilizaci se hned vrátil za rodinou na Volyň. V květnu 1947 se Josef Vazač přestěhoval s celou rodinou do Československa, do Žatce, poté do obce Prosmyky na Litoměřicku. Následujících 32 let pracoval jako zámečník v lovosické chemičce. Později se přestěhoval do Žitenic a pracoval v dílnách Státního statku v Ploskovicích. Se svou ženou má dva syny.
