Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

praporčík Josef Vazač (* 1920)

• narozen 23. 6. 1920 v Českém Straklově na Volyni

• jeho bratr Vladimír později také bojoval v 1. československé samostatné armádě

• vyučen zámečníkem

• vstoupil do 1. československého armádního sboru, odveden byl v únoru 1944 v polském Rovně

• polní opravář tanků 1. čs. armádního sboru na východě

• účastnil se těžkých bojů Karpatsko-dukelské operace

• se svou jednotkou projel celé Slovensko a dostal se nakrátko i na předměstí Sověty obklíčené Budapešti

• v květnu 1947 se s celou rodinou přestěhoval do Čech, usadil se v obci Prosmyky na Litoměřicku a následujících 32 let pracoval jako zámečník v lovosické chemičce

• později se přestěhoval do Žitenic a pracoval v dílnách Státního statku v Ploskovicích

• se svou ženou Marií (oženil se již v roce 1941), rozenou Končickou, má dva syny

Josef Vazač se narodil 23. června 1920 v Českém Straklově na Volyni. Otec Adolf byl obuvníkem, matka Marie byla v domácnosti. Jeho jediný sourozenec, bratr Vladimír, se později také zapojil do bojů v 1. československé samostatné armádě. Po ukončení obecní školy pokračoval mladý Josef v učení na zámečníka u pana Pochožaje v rodném Straklově. Praxi pak získal v Dubně v továrně Josefa Kvapila. Za polského státu byli Češi na Volyni považováni za pokrokový živel. Ve způsobu hospodaření značně převyšovali místní ukrajinské obyvatelstvo. Ukrajinci hřešili na extrémní úrodnost tamní půdy a s primitivností svého hospodaření si příliš nelámali hlavu. „Ukrajinci měli Čechy rádi, protože oni je učili hospodařit. Učili je pracovat na poli, co po čem sázet.“ Nejvíce se Ukrajinci divili, na co Češi potřebují hnůj. Oni sami „měli ve chlívě metr hnoje, tak ho rozebrali, složili o kousek dál a ten hnůj tam nechali. Češi si ho pak brali.“ Při úrodě se pak Ukrajinci podivovali nad českou úrodou. Za polského státu se rodině Vazačů žilo celkem dobře.

Horší časy nastaly až s příchodem bolševiků po zločinném sovětsko-německém paktu v roce 1939. „Nebylo dobře. Začaly takzvané kontingenty neboli dodávky obilí. Bylo těžké to plnit. Když člověk odevzdal poprvé, musel i podruhé, když to dokázal podruhé, musel i potřetí. Neměl co jíst a neměl co dobytku dát. A neměl nic. A když si pustil pusu na špacír, tak se ocitl na Sibiři.“ Ze samotného Straklova ale nikdo deportován nebyl.

V létě 1941 oblast okupovala německá armáda. Češi pak museli čelit novému nebezpečí, které představovaly zejména divoké loupeživé bandy ukrajinských banderovců. Bandité okrádali vesničany v noci a němečtí okupanti ve dne. „Vznikaly takový party a ty si říkaly banderovci. Ti chodili a říkali: ,Dáte nám to a to, tolik a tolik.‘ Museli jsme jim dát, co chtěli. Ale Němci o to vědět nesměli. Pak zase přišli a brali Němci a nesměli o tom vědět banderovci. A Češi dávali furt.“ Rok 1941 je v životě Josefa Vazače spojen také s jednou radostnou událostí. V místním pravoslavném kostele byl oddán s Marií Končickou, rodačkou ze Straklova.

Na konci roku 1943 se na Volyň opět začala nezadržitelně tlačit sovětská armáda. Josef Vazač se tehdy rozhodl vstoupit do 1. československého armádního sboru. Odveden byl v únoru 1944 v Rovně. Díky své původní profesi a dlouhé praxi byl vybrán mezi opraváře tanků v rámci 1. československé tankové brigády. Vzhledem k předchozímu působení v Sokole a u dobrovolných hasičů byl pro něho pořadový výcvik hračkou. „Nejdřív jsme měli tělocvik – pochod a tak dále. Říkali nám: ,My s vámi nemáme co cvičit. Vždyť vy to všechno umíte.‘ My jsme to už uměli ze Sokola a od hasičů. Všude se cvičilo. V roce 1938 jsme měli ve vesnici i takový malý slet.“

S našimi tankisty pak prošel všechna důležitá místa jejich bojového nasazení. Ještě na polském území byl raněn nepřátelskou kulkou: „Stáli jsme s velitelem proti sobě a já měl ruce v bok. První střela mi prolétla mezi tělem a rukou. Slyšel jsem ji, jak zasvištěla. Za chvíli jsem dostal zásah do boku. Ani jsem o tom nevěděl, až jsem najednou ucítil, že mě v botě hřeje něco vlhkého. Zul jsem se a měl jsem botu plnou krve. Šlo to jen centimetr od ledviny.“

V těžkých bojích u Dukly museli často opraváři provádět nejnutnější opravy na poškozených tancích v první linii pod palbou nepřítele. Ruské tanky ale považuje Josef Vazač za kvalitní a dobře konstrukčně vymyšlené. Potřebné nářadí a stroje si vozili ve speciálně upravených nákladních vozech, se kterými to na úzkých horských serpentinách na Slovensku vůbec neměli snadné: „Němci potrhali břehy. Když se člověk podíval dolů, to byla vejška! Cesta byla hrozně úzká. Jen taktak, že ten tank projel. Nikdy se ale nestalo, že by tank spadl. Prostě musel jet pomalu. Řidiči měli vysazené dveře, aby mohli včas vyskočit, kdyby se to smeklo. I já jsem se raději držel za dílnou a jel po podrážkách.“

Se svou jednotkou projel celé Slovensko a dostal se nakrátko i na předměstí Sověty obklíčené Budapešti. „Od té doby jsem neměl rád Slováky fašisty,“ vzpomíná pan Vazač. Životní podmínky byly velmi těžké. Nepohodlí, které museli tehdy vojáci vydržet, si dnes asi většina lidí neumí ani představit. „Celou válku se spalo, jak kdo mohl a co si našel. Třeba na hnoji jen na pláštěnce. Ještě v Opavě jsem ležel na betonu v nějaké vodárně, nebo co to bylo. Ale stejně si člověk říkal: ,Prokristapána, aspoň hodinu!‘ Ale za čtyřiadvacet hodin jste někdy neležel ani hodinu.“  Proto je pochopitelné, že se volyňští Češi neubránili dojetí, když se konečně probojovali až na slovensko-české hranice. „Radostí bychom jedli i hlínu. Někteří vojáci slzeli. Byli jsme vlastenci.“

Konec války zastihl Josefa Vazače v Ostravě. Mír oslavil on a jeho kamarádi ostravským pivem a z cukru vypálenou kořalkou. Po demobilizaci se hned vrátil za rodinou na Volyň, doma ho čekal roční synek. Situace se tam ale mezitím změnila, většina Čechů viděla v odchodu do Československa jedinou možnost. V květnu 1947 se Josef Vazač přestěhoval s celou rodinou z bolševiky ovládané Volyně do Žatce. K reemigraci volyňských Čechů do Československa vůbec nemělo dojít: „Po válce to vypadalo na Volyni všelijak. Už to nebylo ono. Stalin nechtěl Čechy z Volyně pustit. Řekl: ,Když se jim tam nelíbí, tak je vezmu na Kavkaz.‘ Ale my jsme si říkali: ,My se ti na Kavkaz vyprdnem, my chceme domů!‘ Ale když jsme se v roce 1945 loučili se Svobodou, tak nám říkal: ,Mládenci, nebojte se, my vás sem dostanem.‘ Sověti na nás totiž udělali takovou boudu. Prý ten, kdo se po válce nevrátí na Volyň, tak jeho rodinu pošlou na Sibiř.“

Josef Vazač se usadil v obci Prosmyky na Litoměřicku, kde získal domek po odsunuté německé rodině, který ale musel ještě zaplatit: „Zaplatit jsem musel osmnáct tisíc korun. Cena byla ale pro každého jiná. Někdo to uměl, tak platil míň, někdo byl soudruh, tak platil taky míň. Naproti bydlel předseda národního výboru. A on měl lepší barák jak já, ale lacinější ho měl on. Co s tím mohl člověk dělat…“ Jako zemědělec se ale pan Vazač nikdy neživil, následujících 32 let pracoval jako zámečník v lovosické chemičce. Později se přestěhoval do Žitenic a pracoval v dílnách Státního statku v Ploskovicích. Se svou ženou Marií má dva syny. Odmítal vstoupit do KSČ, a proto měl problémy dostat syna na vhodnou střední školu.