„Bydleli jsme v ulici Měšťanského [pivovaru] 18, to je druhá brána Měšťanského pivovaru. Je hlavní brána a pak je druhá. A naproti jsme bydleli my. Vždy, když byly hlášené nálety, utíkali jsme do pivovaru, protože tam byly velikánské a hluboké sklepy. Tam jsme měli možnost se schovat. A to jsme vždycky věděli, to bylo takové [zvláštní]... [Zkrátka] kdo měl rádio, tak na to rádio dostal takový papírový kroužek a ten se na to takhle přidal. A tam bylo napsáno ‚Za poslouchání cizího rozhlasu smrt‘. Tak to jsme měli i my. A vždy, když z Anglie vyhlásili, že bude nálet, tak jsme přesně věděli, kdo to poslouchá, protože se to všechno hrnulo do pivovaru do krytu.“
„V loutkovém divadle u pana Skupy měli moji rodiče bufet. Když byla při představení přestávka, maminka tam prodávala limonády, bonbóny nebo oplatky. Já jsem tehdy byla ještě malá. Vždy, když byla přestávka a maminka měla práci, kdy prodávala dětem [občerstvení], tak si pro mě pan profesor Skupa se svou paní přišli, vzali mě dozadu a já jsem se dívala na loutky. Všecky jsem si je mohla osahat. Škrholu, princezny, krále, vodníka, víly. A pan profesor Skupa, když potom byly poslední Vánoce ve válce... Já jsem totiž pořád chtěla nějaké zvíře. Říkala jsem rodičům: ‚Kupte mi zvíře! Kupte mi zvíře!‘ A pan profesor Skupa říkal: 'No prosím tě, jaképak zvíře bys chtěla? Nějaké velké?‘ A já jsem řekla: ‚Ale ne, nějakou kočičku nebo nějaké takové malé zvíře.‘ Pak se to přešlo a nemluvilo se o tom. A když pak byly Vánoce, tak jsem od pana profesora Skupy dostala takového malého míšánka.“
„Nejhorší úsek cesty, když jsme se vraceli z chalupy domů, do Příbrami, byl v Brdech, protože tam byla velká posádka Rusů. A když jsme jeli po silnici, tak ti, co stáli v lesích, na nás mířili samopaly a puškami, i když byl manžel v uniformě. Nebylo to nic lehkého. Řeknu vám, že jsem měla i velký strach.“
„[Němci], co bydleli v osmnáctce, stříleli [z oken] na americké vojáky. Ti do toho baráku k nám vlítli a samo sebou, že to přízemí obsadili a vytáhli je. Obsadili celý barák. Nás nahnali do sklepa a doma museli zůstat jenom muži. Takže tatínek byl v bytě. Jenom ženy a děti musely jít do sklepa. Američané ty Němce [od Kriegsmarine, válečného námořnictva] z toho přízemku vytáhli. A my jsme nevěděli, co bude s námi. Oni si totiž mysleli, že Němci jsou v celém baráku, ale pak je někdo přesvědčil, že ne. Vlítli k nám do bytu. A vím, že maminka měla na okně hrnek s mlékem a tatínek měl na stolečku pod ním tabák a cigarety. A jak k nám ten Američan vletěl, tak to rukou odhrnul a samo sebou, že to mléko bylo v těch cigaretách. A tatínek, ten se nebál, ten mu řekl: ‚No prosím tě, copak já budu kouřit? Copak si myslíš, kde já to vezmu? Vždyť jsem to měl na tabačenku!‘ A on se na něj jen koukal a potom, když ten barák od Němců vyčistili, tak mu přinesl celý balík cigaret.“
Růžena Vavřichová, dívčím jménem Nekolná, se narodila 16. října 1929 v Plzni. Otec byl cukrář. Vlastnil v Plzni cukrářskou dílnu a obchod. Její strýc byl roku 1943 deportován do Terezína a následně do Buchenwaldu, odkud se po válce vrátil. Růžena Vavřichová zažila spojenecké nálety na Plzeň a dobře si pamatuje na osvobození města americkými vojáky v květnu 1945. Dva roky si dopisovala s americkým vojákem, který si ji chtěl vzít. Závodně krasobruslila. Vyučila se cukrářkou. Po únoru 1948 komunisté sebrali rodině dílnu i obchod. Otec dělal vrátného ve Škodovce. V červnu 1948 cvičila na XI. všesokolském sletu v Praze. Po nepokojích kvůli měnové reformě v roce 1953 byla propuštěna z místa bankovní úřednice. Poté dva roky šlapala zelí v Křimicích. Později pracovala v podniku Medica. Vzala si vojáka z povolání Stanislava Vavříka. Narodila se jim dvojčata. V srpnu 1968 zažila nedaleko Karlových Varů příjezd vojsk Varšavské smlouvy. V roce 2020 žila v Plzni. Růžena Vavřichová zemřela 21. července roku 2023.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
