Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Čestmír Vaško (* 1935)

• narozen v roce 1935 v obci Krouna

• předseda JZD v Dorohostově a Hnátnici

• v prosinci 1970 emigroval do NSR

• u pomocných jednotek Civilian Labor Group u armády USA ve Stuttgartu

• v březnu 1978 u vojenského soudu v Hradci Králové odsouzen k 4 a půl roku vězení

• vězněn na Borech a na Mírově

• jeho syn Čestmír utekl v roce 1985 z vojny do NSR

• v současnosti žije v obci Krouna

Inženýr Čestmír Vaško se narodil v roce 1935 v Krouně, vesnici poblíž Hlinska. V roce 1970 emigroval do NSR, kde ve Stuttgartu pracoval jako kreslíř u jednotek Civilian Labor Group v armádě USA. Po více než pěti letech se vrátil do Československa, ale ani ne po dvou měsících byl uvězněn a nakonec vojenským soudem odsouzen za trestný čin služby v cizím vojsku a svévolné opuštění republiky k souhrnnému trestu čtyři a půl roku vězení.

Členem strany a předsedou družstva

Čestmír Vaško pochází ze zemědělské rodiny, a také proto po základní škole nastoupil na zemědělské učiliště. Po absolvování maturity v Turnově ještě vystudoval vysokou školu zemědělskou. Následně byl zaměstnán jako zootechnik v zemědělském družstvu v Dobrohostově u Havlíčkova Brodu, kde se později stal předsedou družstva a také se tam oženil s Marií Hlaváčkovou. Toto zaměstnání se mu ale příliš nelíbilo, protože neustále musel za někoho řešit problémy a pořád dokola něco vysvětlovat. „Jako předseda jsem musel chodit na stranické schůze a vyprávět tam, proč zrovna krávy nedojej, kolik by měly. (…) Stejně jsem na ty schůze musel jít a tam jsem byl jako fackovací panák.“

Později se kvůli bytové situaci rodiny stal předsedou družstva v Hnátnici u Letohradu, tam se však situace opakovala. Pamětník vzpomíná, že byl neustále ve stresu a funkce předsedy ho velmi zmáhala. Proto raději odešel do Prahy, kde se stal zaměstnancem v podniku pro průzkum půd.

Útěk za svobodou

V Praze zažil Čestmír Vaško srpnovou invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968, která přijela zastavit demokratizační proces československé společnosti. Pro pamětníka, který byl v té době ještě členem komunistické strany, to byl obrovský šok. „To jsme ještě napsali na asfalt – Moskva 2000 kilometrů a šipku směrem na východ. A potom jsem to měl v kádrových listinách.“ Ze strany byl nakonec vyloučen, protože odmítl podepsat souhlas se vstupem vojsk.

V průzkumu půd, kde byl zaměstnán, bylo více lidí, kteří s invazí nesouhlasili. Dokonce měli v kanceláři nástěnku, kde lepili články a obrázky o skutečné situaci v zemi. „Tam v tom průzkumu půd byla velká část lidí zaměřená proti komunismu. Třeba i staří inženýři nemohli přijít komunistům na jméno. Ti na mě měli taky pozitivní vliv. Tam odtud taky už nějací v osmašedesátým emigrovali a poslali dopisy a zprávy, jaký je to tam. Celkově jsem tam byl do konce července v roce 70. Tak mě pozvolna ta atmosféra zpracovávala, tak jsem si říkal, že až tady skončím, půjdu taky do emigrace. To byl takový proces zrání obilí. Také neuzraje za den, ale roste tři čtvrtě roku od klíčku po klas.“

K rozhodnutí emigrovat do svobodného světa dozrál v roce 1970. Nebylo to nic jednoduchého, vždyť doma měl manželku a čtyři děti. Manželství se sice již rozpadlo, ale děti byly ještě malé a nejstaršímu Čestmírovi bylo kolem deseti let. „V té době jsme byli v krizi a začalo rozvodové řízení. Tak jsem si říkal, že když se rozvedeme, tak to budu úplnej žebrák. Tak jsem jí říkal: ,Pojď, půjdem spolu.‘ Ale pryč tady odtud ona nechtěla a říkala: ,Jdi sám.‘“

Čestmír Vaško využil k emigraci, tak jako mnoho lidí před ním, zájezd cestovní kanceláře. V průzkumu půd se rozloučil s několika lidmi, kteří o jeho úmyslu věděli, a 22. prosince 1970 odjel s Čedokem. Takto na útěk z komunistického Československa vzpomíná: „To byl pohodlný útěk. To byla cestovní kancelář Čedok. Tam se to praktikovalo. Jak tomu říkali, to je cestovní emigrační kancelář. Koupil jsem si zájezd za osm a půl tisíce na patnáct dní letadlem Praha–Amsterdam. Dva dny v Holandsku, tři dny v Belgii, v Bruselu a tejden potom v Paříži. A západním expresem, vlakem. To ještě bylo tak naplánovaný, letadlem pryč a zpátky rychlíkem, západním expresem Paříž–Praha. Patnáct nás vysedlo v Norimberku jenom ze zájezdu a předtím vysedli další, takže víc jak polovina zůstala na Západě.“

Po opuštění zájezdu se spolu asi s dvanácti dalšími Čechoslováky přihlásil v uprchlickém táboře Zirndorf, kde prošel výslechem o důvodech emigrace a kde také zažádal o politický azyl. „Tam nás ubytovali, zapsali si jména a řekli, že si můžeme jít na pivo. Tak jsme šli do místní hospody. Ten samej den. Takže takový šoky po stránce tý svobody. Dost často s tím byl člověk konfrontován.“

V březnu 1971 byl Čestmíru Vaškovi udělen politický azyl. Následně se přihlásil do služby u pomocných jednotek Civilian Labor Group u armády USA v NSR. Ve Stuttgartu pak nastoupil službu u útvaru 8550, kde se stal kreslířem a zpracovával projekty při opravách kasáren. Pamětník také vzpomíná, že ve Stuttgartu bylo tenkrát poměrně dost československých emigrantů, kteří se pravidelně scházeli. „Je to pěkný půlmilionový město. Je tam dost velká česká menšina, takže jsme měli různé kulturní pořady, jako třeba mikulášskou zábavu nebo podzimní slavnosti.“

Zatímco pamětník pobýval ve Stuttgartu, byl v Chrudimi v nepřítomnosti odsouzen ke dvěma a půl roku vězení nepodmíněně za svévolné opuštění republiky. V nepřítomnosti se s ním také rozvedla manželka. Někteří lidé, se kterými se Čestmír Vaško v Československu stýkal, byli sledováni. Kontrolována byla veškerá korespondence pamětníka do Československa, a dokonce vzpomíná, že do Stuttgartu byl za ním poslán agent StB Ing. Alois Kubíček ze Šumperka. „Ten se tam objevil v kasárnách a zrovna jsme měli nějakou výroční oslavu. (...) To se ten všivák zrovna objevil a ještě se tak vlísal do přátelství.“

V NSR Čestmír Vaško strávil více než pět let a v srpnu 1977 se rozhodl pro návrat. I přesto, že byl několikrát varován, že se s ním v Československu připravuje proces. Měl totiž několik důvodů. Stýskalo se mu po dětech a manželce na okresním soudu přislíbili, že mu v Československu v žádném případě nic nehrozí. Zemřela mu také maminka a bylo nutné vyřídit dědictví. „Začal jsem o tom uvažovat, když jsem viděl, že díky komunistickému režimu je téměř nemožné sloučit rodinu.“

Odsouzen za službu v cizím vojsku

Se souhlasem čs. orgánů se Čestmír Vaško 11. srpna 1977 vrátil do Československé socialistické republiky. Netrvalo však dlouho a byl povolán k výslechu. „Musel jsem asi dvanáctkrát nebo čtrnáctkrát k výslechu na StB do Chrudimi. Tak mně začalo být moc smutno. Celý pohled na krajinu, všechno začalo být takový smutný.“

V dokola se opakujících výsleších se ho například ptali, co v Německu prozradil o obraně republiky. Byl totiž podezřelý ze špionáže. „Tak jsem mu odpověděl, že nic, protože jsem byl na vojně před třinácti lety a ohledně obrany státu je nic nezajímalo. Ten estébák odpověděl: ,Je zajímá všechno.‘ Já jsem mu odpověděl: ,To by se mě taky mohli ptát, kolik vozů měla osádka Žižkova vojska.‘“ Další úsměvná otázka, na kterou si pamětník vzpomíná, se týkala prozrazení know-how československého zemědělství. „Já mu zase odpověděl: ,Z mého oboru zemědělství jsem jim nemohl nijak posloužit.‘ On říkal: ,Přece jste věděl o různých věcech.‘ Já říkám: ,Věděl jsem například, že kolem Chrudimi je dost ovocných stromů, které mají ořechy nebo třešně.‘ A on se na mě vždycky utrhnul. Jinak se s nima nedalo vyjít.“

Už v říjnu 1977 byl pamětník uvězněn v Hradci Králové. Při převozu si však do poslední chvíle myslel, že jede k výslechu, a ne do kriminálu. „Dvanáctkrát až čtrnáctkrát jsem byl vytěžovanej v Chrudimi. Potom jsem tam přijel, to bylo 19. října 77, zas na ten stanovenej termín, a oni mně řekli: ,Dneska to bude v Hradci.‘ Tak jsme sešli dolů do auta a jeli jsme v klidu do Hradce. Nic jsem si nepředstavoval. To už bylo poledne, tak jsem říkal: ,Tady bysme si mohli dát oběd, než půjdem vytěžovat.‘ To odmítali. ,To si potom dáte svačinu. Teď ne.‘ Prostě odmítali zastavit a jít do restaurace. Přestože když mě vytěžovali v Chrudimi, tak jsme šli potom na Růžek do restaurace. Tak mě potom napadalo, když jsme přejeli druhou, třetí restauraci a nechtěli zastavit, že se mnou mají špatné úmysly. Odvezli mě zezadu do věznice, tam mě začali prohlížet. Ještě mně neřekli, že jsem zadrženej. Musel jsem na to přijít sám, vyndat všechno z kapes a už jsem tam byl za katrem.“

V březnu následujícího roku proběhlo s Čestmírem Vaškem dvakrát soudní líčení u vojenského soudu v Hradci Králové. Za trestný čin služby v cizím vojsku a svévolné opuštění republiky byl odsouzen k souhrnnému trestu čtyři a půl roku vězení v první nápravně výchovné skupině. Soud také přihlížel ke zprávě Státní bezpečnosti v Hradci Králové, ve které se mimo jiné píše: „K osobě Ing. Čestmíra Vaška bylo zjištěno, že se jedná o velmi chytrého člověka, který v průběhu studia na vysoké škole byl jedním z nejlepších žáků. Jinak ale bezzásadový, líný a má silně negativní vztah k socialistickému zřízení. V roce 1969 se v Praze zúčastnil téměř všech protisovětských akcí včetně demolování budovy Aeroflotu atd.“ Závěr o lenosti a bezzásadovosti je přitom v přímém rozporu se zprávou napsanou v rozsudku pamětníka, kde se píše, že za dobrý pracovní výkon a bezvadné osobní chování mu bylo uděleno armádou USA vyznamenání in natura „Za pětiletou službu“. V posudku z JZD Hnátnice, kde pamětník dělal předsedu, je zase napsáno: „... obžalovaný pracovní úkoly plnil spolehlivě a pomáhal i při úkolech, které nebyly jeho pracovní náplní. Byl veselé a přímé povahy, v kolektivu oblíbený.“

Ve vězení

Po soudu byl Čestmír Vaško odvezen do věznice na Borech. „Potom mě transportovali vojenským autobusem, který měl vepředu cedulku Zájezd. Samí maskování a jeli jsme na Bory.“ Ve vězení na Borech v Plzni byl jeden a půl roku a potom byl poslán na Mírov, protože prý vězňům vyprávěl, že USA má mnohem kvalitnější satelitní techniku než SSSR. To se ovšem dočetl v časopise, který byl jako jeden z mála odebírán do vězeňské knihovny. „Takové informace spoluvězňům se jim nelíbily, a tak mě za rok ke konci května 79 poslali na Mírov. To byla druhá nápravná skupina. V Plzni jsem byl v první. Tam byl ten rozdíl, že v Plzni jsem měl nárok na návštěvu jednou za tři měsíce a tam za šest. Balíček tříkilovej, tam dvoukilovej.“

Pamětník vzpomíná, že na Mírově byli na patrech jak političtí, tak ostatní vězni. To však podle vedení věznice nemělo dobrý vliv na ostatní vězně, kteří se na Mírově ocitli za krádeže, násilnou činnost a vraždy. „Vedení věznice se to potom nelíbilo a uznali, že není dobrý, aby političtí vězni mohli přesvědčovat těžké zločince. Že to není dobré, tak abychom je nekazili, tak nás v březnu 81 sbalili. Museli jsme si vzít věci a odvedli nás na to malý nádvoří za hlavním vchodem, kde byla i takzvaná korekce. Tam zavírali ty vězně, co měli nějaký problém.“

O tom, že vedení věznice mělo o ovlivňování vězňů částečnou pravdu, svědčí vzpomínka pamětníka na vězně, ze kterého se ze zločince během novoročního projevu prezidenta Gustava Husáka stal politický vězeň. „Řeknu, jak se z kriminálníka lehce stal politický vězeň. To byl takovej případ na Novej rok. V televizi byl projev Husáka a bylo to plný vězňů. Vedle Husáka stály stojací sloupový hodiny a ten jeden vězeň říká: ,Ty hodiny bych si vzal a toho dědka bych kopl do prdele.‘ Tohle řekl dost nahlas a za to potom dostal tři roky. Tři roky za znevažování funkce prezidenta republiky.“

Političtí vězni byli během celého dne izolovaní v jedné místnosti od ostatních. Pamětník vzpomíná, že mezi nimi panovala ponorková nemoc a z toho pramenící napětí. V dubnu 1982 byl Čestmír Vaško konečně propuštěn. S jeho typickým humorem dodává, že šel vlastně z vězení předčasně. „Ano, slevili mně. Mezitím v tý době zavedli letní čas, a protože jsem šel v dubnu a už byl letní čas, tak jsem vyšel o hodinu dřív.“

Hned za branami mírovské věznice na něj čekal jeho dobrý kamarád Vladimír Hajný, kterého znal ještě ze zaměstnaní v průzkumu půd a dopisovali si po celou dobu pamětníkovy emigrace. Jejich přátelství trvá dodnes. „Tehdy mě Vladimír navštívil. Tedy očekával mé propuštění. Navštívit mě na Mírově nemohl. 9. dubna 1982, tak to bude za čtyři měsíce třicet let. Tak přijel na Mírov a čekal u brány, až mě pustěj. Tak jsme potom navštívili Jednotu a koupili šunku a víno. A šli jsme na kopec proti tomu hradu. Tam jsme na mezi posvačili s pohledem na Mírov. A těšil jsem se z toho, že už se můžu dívat na hrad zvenku.“

Syn také emigroval

Po propuštění ho jako bývalého politického vězně nechtěl nikdo zaměstnat. „To mám ještě někde na půdě. Patnáct potvrzení, kde jsem se sháněl po práci.“ Nakonec získal zaměstnání u stavebního podniku a později až do důchodu pracoval u železničního stavitelství. Vždycky velmi rád cestoval, a tak si několikrát žádal o vydání cestovního pasu, aby mohl navštívit některou z východoevropských zemí. To mu však jako bývalému politickému vězni nebylo umožněno. Proto si na oficiálních místech stěžoval na perzekuci své osoby a odvolával se přitom na patent Josefa II. o zrušení nevolnictví a Mezinárodní pakt o občanských a politických právech.

V roce 1985 emigroval do NSR také jeho nejstarší syn Čestmír. Bylo to v době, kdy byl na vojenské prezenční službě a dostal dovolenou na sestřinu svatbu. Toho využil a u motorestu mezi Havlíčkovým Brodem a Jihlavou rozpáral ve švu plachtu kamionu, aby se v jeho nákladním prostoru ukryl. Plachtu pak zevnitř opět pečlivě sešil, aby na hranicích nebylo nic poznat. Podařilo se mu dostat se až do NSR. „Šofér zastavil a šli si dát snídani, tak on zase to zašitý proříznul a vylezl a prý toho svého převozce ani neviděl. Takovej převoz stál šedesát tisíc marek, ale to bylo velice nebezpečný. Když tam toho uprchlíka vyhmátli, tak šofér dostal osm až deset let kriminálu ve východním Německu,“ vypráví Čestmír Vaško o nebezpečném útěku svého syna. Ten byl v nepřítomnosti odsouzen ke třem a půl letům vězení a umístěn na tabuli hanby v rodné Krouně. „Když syn utekl, tak byl vyvěšen na úřední tabuli obce. (...) Byly tam udělovány pochvaly na tabuli cti a na poslední tabuli byli ti opační. Tak tam bylo sdělení, že ten a ten zradil Československo a socialismus, že dezertoval a emigroval.“ Čestmír Vaško mladší se v NSR nakonec uchytil a pracoval ve Frankfurtu pro rozhlas a televizi. Po pádu železné opony se do Československa vrátil.

Sametovou revoluci v listopadu 1989 přivítal s velkým povděkem také pamětník. Bohužel ji prožil v nemocnici, protože když se šel podívat k velvyslanectví NSR v Praze, jak se do něj snaží dostat východní Němci, aby mohli zažádat o azyl, uklouzl a utrhl si sval na noze.

Dnes žije Čestmír Vaško ve své rodné Krouně a takto dnes hodnotí situaci v našem státě, více než dvacet let od pádu železné opony. „Velká část dnešních těžkostí má prapůvod v tom komunismu. Komunisté naučili národ krást. Říkalo se, kdo nekrade, okrádá rodinu. Lidé se hned nepředělaj. Za komunismu mohli lidi krást tisícovky a teď zkoušej miliony a stamiliony. Ale jak říkám, krade se všude, i tam, kde ten komunismus nebyl. To jsou prostě potíže.“