Čestmír Vaško

„Dvanáctkrát až čtrnáctkrát jsem byl vytěžovanej v Chrudimi. Potom jsem tam přijel, to bylo 19. října 77, zas na ten stanovenej termín a oni mně řekli: ,Dneska to bude v Hradci.' Tak jsme sešli dolů do auta a jeli jsme v klidu do Hradce. Nic jsem si nepředstavoval. To už bylo poledne, tak jsem říkal: ,Tady bysme si mohli dát oběd, než půjdem vytěžovat.' To mně odmítali. ,To si potom dáte svačinu. Teď ne.' Prostě mně odmítali zastavit a jít do restaurace. Přestože když mě vytěžovali v Chrudimi, tak jsme šli potom na Růžek do restaurace. Tak mě potom napadalo, když jsme přejeli druhou, třetí restauraci a nechtěli zastavit, že se mnou mají špatné úmysly. Odvezli mě zezadu do věznice, tam mě začali prohlížet. Ještě mně neřekli, že jsem zadrženej. Musel jsem na to přijít sám, vyndat všechno z kapes a už jsem tam byl za katrem.“

„Řeknu, jak se z kriminálníka lehce stal politický vězeň. To byl takovej případ na Novej rok. V televizi byl projev Husáka a bylo to plný vězňů. Vedle Husáka stály stojací sloupový hodiny a ten jeden vězeň říká: ,Ty hodiny bych si vzal a toho dědka bych kopl do prdele.' Tohle řekl dost nahlas a za to potom dostal tři roky. Tři roky za znevažování funkce prezidenta republiky.“

„Tam v tom průzkumu půd byla velká část lidí zaměřená proti komunismu. Třeba i staří inženýři nemohli přijít komunistům na jméno. Ti na mě měli taky pozitivní vliv. Tam odtud taky už nějací v osmašedesátým emigrovali a poslali dopisy a zprávy, jaký je to tam. Celkově jsme tam byl do konce července v roce 70'. Tak mě pozvolna ta atmosféra zpracovávala, tak jsem si říkal, že až tady skončím, půjdu taky do emigrace. Teď jsem ještě k tomu navštívil strýce a ten říká: ,Kdy to praskne?' To byl takový proces zrání obilí. Také neuzraje za den, ale roste tři čtvrtě roku od klíčku po klas.“

„Tehdy mě Vladimír (Vladimír Hajný) navštívil. Tedy očekával mé propuštění. Navštívit mě na Mírově nemohl. 9. dubna 1982, tak to bude za čtyři měsíce třicet let. Tak přijel na Mírov a čekal u brány, až mě pustěj. Tak jsme potom navštívili Jednotu a koupili šunku a víno. A šli jsme na kopec proti tomu hradu. Tam jsme na mezi posvačili s pohledem na Mírov. A těšil jsem se z toho, že už se můžu dívat na hrad zvenku.“