Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miloslav Vašina (* 1946  †︎ 2017)

• narozen 1. října 1946 v Pardubicích

• vyučen zámečníkem

• vystudoval teologickou fakultu

• podepsal Chartu 77

• až do roku 1990 marně čekal na státní souhlas k vykonávání kněžské služby

• pracoval jako topič, kostelník, v kamenolomu, sanitář

• po revoluci byl ordinován

• vězeňskou pastorační službu vykonával deset let

• s manželkou vychoval dceru a syna

• zemřel 17. prosince 2017

Miloslav Vašina se narodil 1. října 1946 v Pardubicích. „Maminka byla zdravotní sestra a pracovala v léčebně v Luži u Košumberka, kde se léčily děti na tuberkulózu, později zde zřídili léčebnu pohybových poruch. Mamince bylo už jedenačtyřicet let a můj otec se po šesti letech rozhodl známost ukončit. Za to jsem ji musel opravdu obdivovat, že v té době ustála ten společenský a etický střet. Vyrůstal jsem v tradiční evangelické rodině u tety a strýčka, maminka byla celý den v práci, tetin manžel byl velký masarykovec, legionář a antikomunista. Prázdniny jsem trávil v Přibyslavi u strýčka, velkého sokola s velkou knihovnou plnou prvorepublikové literatury, a ten mě opravdu výrazně formoval, někdy i drsnějším způsobem. Například jsem měl zákaz vstoupit do Pionýra, strýček totiž jasně řekl: ‚Jen přes mou mrtvolu!‘ Už jako kluk jsem ale i sám od sebe viděl, že ten režim je ohavný. Všechny ty průvody a tribuny se mi protivily, a dokonce jsem si vysloužil důtku za to, že jsem házel s kamarády koule sněhu do větráku restaurace, kde obědvala nějaká ruská delegace... Strýček mě sice pochválil, ale dodnes si pamatuji, jak ředitelův hlas hřímal tělocvičnou, kde byla nastoupena celá škola: ‚Adenauer si už mne ruce, Vašino!‘“

Šmouhy na kádrovém profilu

Přestože padesátá léta byla jednoznačně tragická, prožil Miloslav Vašina podle svých slov normální, pěkné dětství. Vzpomíná na dědečka, který žil ve Vysokém Mýtě a byl kostelníkem a jehož s maminkou často navštěvovali. Teprve při úmyslu jít na gymnázium se objevily stíny na jeho kádrovém profilu, a tak se přihlásil na učiliště, obor zámečník. „Nikdy jsem k černému řemeslu neměl vztah. Tady jsem se setkal s jedním pedagogem, kterého vyhodili z univerzity pro víru a ocitl se na takto dehonestující pozici. Ten mi pomohl v mé cestě a dal mi doporučení – abych chodil na večerní školu gymnázia a podal si přihlášku na Pedagogickou fakultu v Hradci Králové na obor čeština a dějepis, nicméně bylo to beznadějné, neboť můj kádrový materiál byl zdrcující.“

A to pro mladého muže znamenalo nastoupit vojenskou službu: „Na vojnu jsem šel do Pardubic do Fučíkových kasáren a dali mě k ženistům. To byla hodně tvrdá vojna – a tak jsem se přihlásil na kuchařský kurz a stal se kuchařem a pak provozním ve skladu. Protože jsem sloužil zrovna v letech 1966–1968, zažili jsme počátek okupace zrovna na sklonku vojny... Aby nedošlo k nějakému srocování, pouštěli nás do civilu v malých skupinkách.“

V Brežněvově

Miloslav Vašina začal studovat pedagogicko-psychologické minimum na nástavbě Pedagogické fakulty v Hradci Králové a získal místo jako vychovatel ve Vysokém Mýtě v učilišti podniku Karosa. „Byla tam jedna z největších posádek okupační armády, takže se Mýtu přezdívalo Ivanov nebo Brežněvovo... Začal jsem mít problémy, když jsem nechtěl podle pokynů vodit studenty do kasáren a podílet se tak na bolševické deformaci mládeže – nechal jsem je v otázce náplně odpolední činnosti demokraticky hlasovat a v té chvíli jsem se stal kádrově naprosto nespolehlivý a oprávněný pouze k manuální práci. A tak jsem se stal v roce 1970 cestářem.“ 

Na tohle období si pamětník nestěžuje – právě tady začal uvažovat o povolání kněze. Byl v kontaktu s knězem z Vysokého Mýta a ten mu také poskytl doporučení na teologickou fakultu. V té době byl možný pouze omezený počet přihlášek, platil tzv. numerus clausus. Za uchazeče se musel někdo z kněžského stavu zaručit. Miloslavu Vašinovi usnadnila přijetí přímluva v tom smyslu, že vyrůstal bez otce.

Studentský život a šlus

„Na fakultu jsem tedy přišel v pětadvaceti letech, tedy o pět let starší než mí kolegové. Ve studiích byli samozřejmě úspěšnější, byly ale oblasti, kde jsem zase vynikal vzhledem ke zkušenostnímu náskoku... Dokonce  jsem však získal prospěchové stipendium a mohu říci,  že šlo jednoznačně o nejkrásnější období mého života. Skoro každý týden jsme byli v Národním nebo v Činoherním klubu.“

Šťastný studentský život v kulisách sedmdesátých let zmizel ve víru událostí spjatých s procesem s Plastic People of The Universe. „Několik lidí z fakulty muselo odejít, protože se zastávali kolegů, kteří ztratili státem udělovaný souhlas k vykonávání kněžského povolání. Účastnil jsem se soudu na Újezdě, všechny nás tehdy monitorovali. Chartu jsem podepsal hned v lednu 1977.“

Místo kněze topičem

Miloslav Vašina se oženil se svou ženou Kateřinou v září v roce 1976. Církev pro něj po ukončení studia požádala o státní souhlas do Liběnic. Žádost však nebyla vyslyšena, stejně jako všechny další pokusy získat souhlas, až do roku 1990. „Dali nám najevo, že když ukážu, že jsem schopen manuální práce, tak že se uvidí, co se souhlasu týče. Dostali jsme možnost bydlet na polorozpadlé faře ve Cvikově v severních Čechách – nešlo to tam vytopit, ráno jsme se probouzeli do čtyř stupňů Celsia, manželka byla v šoku, když jsem si ji přivezl z porodnice s dceruškou Kačenkou – jenže nakonec nebyla jiná možnost. Bylo to dost těžké, protože jsem nemohl najít žádnou práci – obešel jsem asi deset míst a nebyl jsem vhodný ani na práci myče nádobí, ani na řidiče fekálního vozu. Potom zemřel cvikovský kotelník a potřebovali tam okamžitě někoho, takže jsem pak vytápěl sídliště, což nebylo tak špatné, mohl jsem při práci studovat a manželka mě navštěvovala s kočárkem.“

Režimu nestačilo poslat chartisty na sociální dno a znemožnit jim vykonávat své povolání – mladým manželům znepříjemňovaly život i výslechy, na které zval pravidelně Miloslava Vašinu major Málek. „Dodržoval jsem zásady, jak se chovat u výslechu – prostě na všechno jsem říkal, že odmítám vypovídat, maximálně když se zeptali: ‚Jak se máte?‘, tak jsem řekl, že dobře. Při jednom výslechu – později v České Lípě – přede mne major Málek hodil s opovržením balíček a ptal se, jestli vím, co to je. Ukázal mi, že to jsou mé soukromé dopisy s mým přítelem, které jsem měl uložené doma, a dal mi tak najevo, že mají přístup do našeho bytu – pak si vymyslel, že nějaký uvědomělý občan ty dopisy našel a pro podezřelý obsah je odevzdal.“

Čekání na souhlas

Po dvou letech se Vašinovi ze Cvikova odstěhovali do Boskovic na Moravě, kde se objevilo kostelnické místo. Zdejší farář rodinu dobře přijal, časté návštěvy StB však špatně snášel a za dva roky, po několika střetech, museli znovu odejít, a to do České Lípy, kde zůstala prázdná fara. „Jenže když StB po půl roce zjistila, že nemám souhlas, zas nás vystěhovali. Začal jsem pracovat v kamenolomu na drtiči v Novém Boru. Souhlas byl zase v nedohlednu.“

Mechanismus souhlasu k výkonu kněžského povolání fungoval tak, že věřící ze seniorátu, kde neměli faráře, kandidovali někoho na základě volby, aby pak předložili jeho jméno synodní radě. Ta požádala příslušného krajského tajemníka o udělení souhlasu. „Stávalo se ale, že synodní rada kandidáta vůbec neoznámila. Například kolegu Miloše Rejchrta si zvolili věřící z České Lípy, a pak si je pozvali na synodní radu a vysvětlili jim, že kandidováním chartisty by poškodili církev... Jiný kolega byl vyhozen za modlitbu za Sváťu Karáska. Když jsem se tak jednou za tři roky chodil ptát, jestli už neuplynula dostatečná doba na to, abych mohl získat souhlas, odvraceli se ode mě a dělali, že mě nevidí. Až do takových zbabělých poloh se církev dostala. Po revoluci nám zaslali omluvu a pozvali nás a vedoucí církevní tajemník Jiří Otter se proti mně rozběhl s rozpřaženýma rukama k objetí se slovy: ‚Bratře Vašino...!‘ Něco jsem zamumlal a odešel. Tehdy vyšlo najevo, že mezi spolupracovníky StB patřilo jedenáct procent duchovních ze všech církví u nás. Církev se však rozhodla nepodléhat lustračnímu zákonu. Když jsem se ohrazoval proti tomu, že zůstali na svých pozicích někteří lidé, kteří pracovali jako agenti StB, bylo mi řečeno, že nepřeji církvi a nejsem dost bratrský. Za minulého režimu někteří synodálové přijímali úplatky v podobě bonů od okresních tajemníků, aby hlasovali podle jejich představ.“

Hrozba jít sedět za mařenu

Kázat, vést biblické diskuse a scházet se za tímto účelem za totality, to vše spadalo pod paragraf maření dohledu nad církvemi bez státního souhlasu, takřečená „mařena“. Vašinovi však buď sami pořádali, nebo se účastnili setkání takzvaných souhlasníků i bezsouhlasníků nebo i duchovních z řad katolických kněží, nazývaných „Lipštáty“. U nich doma v České Lípě se konaly večery, při kterých recitovala například jejich přítelkyně Vlasta Chramostová. Pocity zhnusení přinesli dva technici, když po revoluci přišli beze slova demontovat odposlouchávací zařízení z jejich bytu. „Major Málek na mě občas vytáhl nějakou informaci, o které jsem si myslel, že nemůže vědět, a tím podrýval mou důvěru v mé přátele. Jednu dobu se výslechy zintenzivňovaly a při jednom z nich jsem vybuchl a vyhrožoval jsem mu, že je přímo zodpovědný za zdraví mého syna, který byl od narození těžký alergik a potřeboval se léčit na Baltu – manželce dávno její pas sebrali, mně ho nedali vůbec – a nakonec po deseti letech jí vrátili pas a taky dostala konečně možnost učit češtinu zahraniční studenty z celého světa v Dobrušce.“

Těžká práce v kamenolomu byla dlouhodobě neúnosná. Po dvou a půl letech se stal Miloslav Vašina sanitářem, a to na deset let, až do revoluce. „To byla pro mě druhá univerzita života.“

Pamětník se dočkal revoluce v Novém Boru. „Byl jsem vyzván, abych hovořil k lidem, stál jsem před nimi na korbě náklaďáku a přizvali mne do OF. Nabídku vstoupit do Federálního shromáždění jsem však odmítl.“ Byl ordinován v roce 1990 v katolické katedrále v České Lípě. Své první kázání věnoval příběhu z knihy Jozue: „Já pak a můj dům budeme sloužit Hospodinu – to říká Jozue židům, když je varuje na cestě do země zaslíbené před tím, aby byli nevěrní své víře a sloužili pohanským bohům.“

Vězeňská pastorační služba

V roce 1990 se otevřely brány vězení duchovním a ti začali poskytovat ekumenickou péči vězňům. „Tehdy to byla úplně neprobádaná půda, začali jsme spolupracovat s psychology. Vzpomínám na několik případů vzpoury, které se v devadesátých letech v různých věznicích odehrály. Rovnou jsem viděl, že se nevyplatí spasitelský přístup k vězňům a představa, že se podaří všechny rázem obrátit na víru. Také jsem měl ve zvyku vést rozhovory na témata, která si vězni sami zvolili, a nevnucovat jim svá vlastní. Nejoblíbenější pasáží z Bible byl příběh marnotratného syna.“

Miloslav Vašina působil nejdříve ve věznici ve Stráži pod Ralskem, byl také v Pardubicích, v Opavě, v Hradci Králové a Světlé nad Sázavou. Vězeňské pastorační službě se věnoval deset let. Do roku 2005 byl vikářem v Náchodě-Šonově. Když si vzpomene na rok 1977, kdy v novinách vycházela jména těch, kteří podepsali Chartu, a těch, kteří podepsali Antichartu, a porovná onu dobu s tou současnou, spatřuje riziko odlidštění v souvislosti s narůstajícím vlivem mediální komunikace. „Také mi v dnešní společnosti chybí Václav Havel a jeho důraz na étos. Osvobodí nás jedině pravda.“