Ing. Jan Vaňourek

„Byli s nimi problémy jednak kvůli koním. Jak potřebovali koně, tak klidně vzali páru. A vozy. Protože jeli s těmi vozy až kdesi z té Ukrajiny, tak se to opotřebovávalo. A jak upadlo kolo, tak si někde vzali nějaké jiné. Pak s nimi měly problém ženy. Tak si vzpomínám, jak se takhle dobývali i k naší mamince. Ale tenkrát jsme měli štěstí, že tam přišel nějaký ruský oficír a ten tam pak udělal pořádek a tím tedy byl pokoj. Vím ale, že jsme ten první měsíc ráno vždycky zapřáhli a zajeli jsme s koni za Kosov do lesa, vzali jsme nějaké takové důležité věci, o které by byla škoda přijít. A tam jsme vždycky do večera počkali, než se ta fronta uklidnila, a vrátili jsme se navečer domů.“

„To byla jedna skupina, co si vzpomínám. Ovšem s nimi bylo zacházeno trochu jinak. Nevím, jestli to bylo pod vlivem nějakých dohod s Červeným křížem nebo něco takového. Ti se normálně pohybovali v normálních uniformách. Samozřejmě bez nějakých označení hodnosti a podobně. V pěkných šatech, botách. Skupina to byla malá, měla asi dvacet lidí. A ti mohli přespávat i v těch našich obytných zařízeních. A jednou za dvě hodiny se museli na povel sejít na dvoře. Oni je spočítali a zase rozpustili. Tak ti tam byli do rána. Ti dokonce byli vybaveni i svým zubařem, protože si vzpomínám, jak tam jednomu vrtal zub přenosnou vrtačkou. Tak s těmi bylo poněkud jinak zacházeno.“

„V té době, když jsem narukoval na vojnu, tak jsem byl v Chocni, takže jsem rukoval ve Vysokým Mýtě. Nevěděl jsem, k čemu jsem odvedený, protože tenkrát se transportovali noví vojáci jedním vlakem a postupně vystupovali, jak projížděli tou republikou k těm jednotlivým útvarům. Nás vezli dál z Prahy do Plzně. Pořád jsme nevěděli, k čemu nastupujeme. Věděli jsme jenom číslo útvaru. Do Plzně jsme přijeli před půlnocí. Naložili nás do nákladních aut. A když jsme přijížděli asi 15 kilometrů za Plzní, tak jsme slyšeli hukot letadla a zjistili jsme, že jdeme na letiště. Takže já jsem se stal vojínem 5. stíhacího pluku, což bylo pro mě veliký překvapení. Ale ještě větší to bylo pro mého velitele. Tam si vzpomínám, jak po výcviku, který jsme prodělávali na starém letišti v Plzni na Borech, jsme se vraceli ke svým útvarům. A teď jsme stáli před hangárem a náš velitel – nějaký nadporučík – seděl na křídlech MIGu, houpal nohama. A teď se takhle ptal každého, co je jeho zaměstnání. Tak ten řekl: ‚Elektrotechnik,‘ – přikývl – ‚Soustružník,‘ – přikývl. Prostě takhle to pokračovalo až ke mně. A já, když jsem mu řekl, že jsem zootechnik, tak on se zarazil a řekl: ‚Co prosím?‘ A já říkám: ‚Zootechnik.‘ - ‚Člověče, vždyť krávy tady nemáme.‘“

„Šli zajatci. To byla hrůza. Vždycky je nahnali do naší velké stodoly, ale myslím, že i do jiných stodol. Byl únor, patnáct centimetrů mokrýho sněhu, a oni šli v dekách bez bot, nohy zavázaný třeba jen nějakým hadrem. Působilo to hrozným způsobem. Stravování bylo takový, že před stodolu dali dřevěný necky a všechny ženský z Kosova nosily všelijaký polívky a to se tam vylilo, zamíchalo a oni to do nějakých těch hrníčků dostali. Teď jich bylo v té stodole asi dvě stě. Ven nesměli a záchod neexistoval. Tak tam bylo strašný prostředí, když odešli. To jsem si teda říkal, že to je takový zážitek, na který člověk nemůže zapomenout.“

„My jsme ze školy šli za Hoštejn a tam jsme sbírali střelný prach a rozbušky a tak dál. Kšeftovali jsme s tím s klukama z Krasíkova a Tatenic, kteří tam tenhle zdroj neměli. Byli jsme hrozně vážení. Teď jsem ještě u stodoly našel zapomenutou skládku patron z války. Co my jsme třeba dělali s tím střelným prachem, že nic nevyhořelo. Dnes tátu obdivuju, že měl s náma takovou trpělivost, že nám všechno prošlo.“

„Já jsem přišel do školy a tam mi pan ředitel přečetl, že mě nemůžou v druhém ročníku vést, protože jsem vyloučenej. Že musím nastoupit na státní statek. Tak jsem nastoupil na nejbližší státní statek v Postřelmově. Tam jsem byl asi tři neděle. Pak za mnou přišel správce a řekl, že je musím opustit a musím na státní statek do Bernartic. Tak jsem potom přišel do Bernartic. Tam už bylo asi osm děvčat. Byl jsem tam do 1. prosince a pak ty děvčata nechali v Bernarticích a já musel do Vlčic. A tam jsem byl až do jara příštího roku.“