Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Robert Vano (* 1948)

• narozen 5. května 1948 v Nových Zámcích na Slovensku

• pochází z chudé maďarské rodiny

• absolvent gymnázia, nebyl přijat na vysokou školu

• v prosinci 1967 měl narukovat, ale místo toho emigroval s Jaroslavem Chudým a jeho dívkou Evou přes Jugoslávii do Itálie

• internován v utečeneckém táboře v Terstu

• v roce 1967 přijal nabídku od americké rodiny a nechal se adoptovat

• v roce 1970 začal pracovat jako asistent módních fotografů

• v roce 1972 získal americké občanství

• s rodinou ze Slovenska se sešel v roce 1984

• od píky se vypracoval na světoznámého módního fotografa a procestoval celý svět

• od roku 1995 žije natrvalo v Praze, stále pracuje

Když se Robert narodil, do rodného listu mu matrikářka zapsala příjmení po jeho rodičích – Vanyó. „Je to maďarské jméno, protože rodiče byli Maďaři,“ vysvětluje Robert. „Někdy ve druhé třídě přišla paní učitelka a řekla, že si budeme upravovat jména. Týkalo se to cizích jmen. Já se od toho dne jmenoval Vaňo. V Americe jsem to pak zkrátil na Vano.“

Chudé Maďary neodsunuli

Narodil se 5. května 1948 v jihoslovenských Nových Zámcích v době, kdy situace Maďarů žijících na jižním Slovensku nebyla jednoduchá. Mezi lety 1945 až 1949 byly ze země deportovány desetitisíce Maďarů, kteří byli podobně jako Němci zbaveni československého státního občanství. Do roku 1946 bylo z jižního Slovenska, většinou nedobrovolně, natrvalo odsunuto na práci na 56 tisíc Maďarů do Čech a kolem 90 tisíc jich bylo přesídleno do Maďarska. Podobný osud stihl i široce rozvětvenou rodinu Vanyů. Část musela odejít do Maďarska, část do Českého Dubí, kde se po válce uvolňovala místa po vystěhovaných sudetských Němcích.

„Byla to hodně zmatená doba. Babička říkala, že odsunuli Maďary, kteří vlastnili pozemky a krásné domy. Do nich se pak nastěhovali Slováci. Ale chudé neodsunuli.“

Komunisté skutečně prosazovali, aby byli deportováni především větší vlastníci půdy a dále osoby obviněné ze zrady a kolaborace. Méně majetní mohli zůstat, museli se ovšem přihlásit ke slovenské národnosti a tzv. se reslovakizovat.

Robertovi rodiče i prarodiče patřili mezi ty nemovité, a tak na Slovensku zůstali. Maminka pracovala jako prodavačka a tatínek se coby elektrikář podílel na elektrifikaci československých železnic. Cestoval po celé republice a doma pobýval zřídka. Malého Roberta tedy vychovávali ponejvíce babička s dědou, kteří bydleli s rodinou v malém domku o dvou místnostech.

Jděte tak daleko, jak oči vidí

„Babička ještě zažila Rakousko-Uhersko a říkávala nám: ‚Děti, až vyrostete, jděte tak daleko, jak oči vidí.‘ A máma říkávala: ‚Neříkej jim to, nebo tě ještě poslechnou,‘“ vzpomíná Robert. Za časů jeho prarodičů bylo běžné, že se od patnácti let chodilo s uzlíkem na zkušenou do Vídně. „Když se děda ve dvaceti vrátil domů, uměl jazyky: německy, polsky, srbsky, všechny, co byly v Rakousku-Uhersku. Ale my se prý tady v těch Nových Zámcích nenaučíme nic.“

Na babiččina slova nakonec opravdu chtě nechtě došlo a všechny tři děti Vaňů jedno po druhém emigrovaly. Jako první nejstarší Robert. „Nejstrašnější to bylo pro mámu. Nejenže přišla o všechny svý děti, ale ještě ji tahali po výsleších. Jejího druhého muže, mého otčíma, po mém útěku zavřeli na tři měsíce do vězení. A ona pak ještě musela poslouchat, že je nejhorší matkou na světě, když jí utekly děti. Já jí po svým návratu říkal: ‚Mami, ty jsi byla nejlepší, protože jsi nám dala tu možnost a všichni jsme nakonec uspěli.‘ Ale nevím, jestli to někdy pochopila...“

Ten váš kluk bude umělec

Robert byl křehký, citlivý kluk, jak sám sebe popisuje. Také nerad cestoval a unikaly mu i tajuplnosti prvních lásek mezi kluky a děvčaty. „Byli jsme katolická věřící rodina, jako tehdy většina slovenských rodin, a o sexu se vůbec nemluvilo, doma ani ve škole. Od začátku jsem cítil, že mám rád kluky, ale jak se o tom nemluvilo, tak jsem si dlouho myslel, že to tak má každý, že to je normální.“

Robert si myslí, že dospělí už tehdy tušili, že je jiný: sousedé mamince prorokovali, že z něj bude „umělec“. „Na slovenské vesnici v 50. a 60. letech tím ale lidé spíše asi chtěli vyjádřit narážky na mou pravděpodobnou odlišnou sexuální orientaci. Já však tehdy ani nevěděl, že něco jako homosexuál vůbec existuje, a tak se mě to vůbec nedotýkalo. Rostl jsem jak dříví v lese a nikdy jsem z toho neměl divný pocit, natož pocit viny.“

Robert ale opravdu inklinoval k uměleckým profesím. Ve třinácti letech dostal první, „bakelitový“ fotoaparát značky Pionýr. Focení ho uchvátilo natolik, že se chtěl přihlásit na střední fotografickou školu. „Jenomže učitel mi oznámil, že to není škola pro kluky, ale pro holky. Tehdy to tak asi opravdu bylo.“ Přihlásil se tedy na střední školu báňskou. Náboráři, kteří obcházeli základní školy, ho přesvědčili o skvělých perspektivách horníků. Zakročil však starostlivý otčím, který mu tuto nadějnou vyhlídku rozmluvil. „Řekl mi, že mě zavalí důl, a to jsem opravdu nechtěl,“ vzpomíná pobaveně Robert. Rozhodl se nakonec pro gymnázium. „Nebyl jsem ale dobrý student, já měl být prostě fotografem, protože matika, fyzika nebo chemie mě vůbec nezajímaly.“ 

Povolávací rozkaz vše zhatil

Jakmile se Robertovi podařilo s odřenýma ušima odmaturovat, dopadla na něj tíha nadcházející vojenské povinnosti. Jeho životní příběh se začal odvíjet směrem, který do té doby nikdy neplánoval, a navzdory babiččiným radám si ho nepředstavoval ani v tom nejdivočejším snu.

„V posledním ročníku střední školy byly odvody. Prošel jsem nějakou zdravotní prohlídkou a věděl jsem, že když se nedostanu na vysokou školu, budu muset narukovat.“

Robert se nehlásil na uměleckou školu, v níž by realizoval své dětské fotografické touhy, ale protože se do té doby angažoval i v divadelních projektech, zkusil štěstí na bratislavské AMU. Nevzali ho sice pro jeho údajný maďarský přízvuk, avšak doporučili ho na zkušenou do Národního divadla – přijali ho v opeře, kde měl hrát drobné sborové role. Za rok může zkusit přijímačky znova. Pronajal si v Bratislavě byt a každý den docházel na zkoušky. „Většinou jsme jen otevírali pusu, ale museli jsme se naučit text,“ vzpomíná Robert a považuje tyto měsíce své čerstvé plnoletosti a samostatnosti za nejlepší, které do té doby zažil.

Pak ale přišel nekompromisní povolávací rozkaz. Narukovat měl 7. prosince 1967.

Kdybych věděl, co mě čeká, asi bych neutekl

„Bylo to pro mě naprosto šílený. Když jsem byl malý, hodně se u nás mluvilo o válce a já se toho hrozně bál. Dva roky vojny, to pro mě tehdy byla nepředstavitelná věčnost. Myslel jsem si, že to nemůžu přežít, a hlavně jsem nechápal, proč bych tam měl vůbec jít,“ objasňuje Robert své pohnutky, které ho dohnaly k sérii extrémně riskantních činů.

„Měl jsem kamaráda Jaroslava Chudého, který se taky nedostal na vysokou školu, pro změnu na výtvarný obor. A protože jsme měli narukovat spolu, rozhodli jsme se, že utečeme.“ Času na přípravy jim moc nezbývalo. Na přechod slovenských hranic vyšlo datum 5. prosince, dva dny předtím, než měli narukovat.

„Možná kdybych věděl, co mě čeká, neutekl bych. Dneska totiž nejedu ani do Brna, protože to je moc daleko, a i Praha, kde teď žiju, je na mě dost exotická,“ říká Robert se svým typickým humorem.

Kam odjet?

Finanční prostředky na útěk si kluci obstarali prodejem věcí, které vzali doma: Robert prodal kotoučový magneťák svého otčíma a Jarda sbírku otcových známek. S utrženými dvěma tisícikorunami, jež se v tehdejší době rovnaly téměř tříměsíčnímu průměrnému platu, se vydali na bratislavské nádraží. „Nevěděli jsme, kam chceme jet, ani jak daleko se za ty peníze můžeme dostat. Pokladní nám řekla, že do Varny. Tehdy jsme si ani neuvědomovali, jakou jsme měli kliku, že ta paní nezvedla telefon a neudala dva podezřelý kluky, který se ptají na cestu za hranice. My totiž ani nevěděli, kde ta Varna je.“

Doma v mapě zjistili, že bulharská Varna není zrovna optimální destinace k emigraci. Když se ale ujistili, že vlak jede přes Jugoslávii, bylo rozhodnuto. Koupili jízdenky a zájezd do Varny, doložku k výjezdu do Bulharska Robert již měl, a tak nic nestálo v cestě. Přibrali s sebou do party ještě Jaroslavovu dívku Evu.

Prolezli jsme záchodovým okénkem

„O Jugoslávii jsme toho taky moc nevěděli, jen že už to byl taky trochu Západ, když se odtud vozily pravý rifle. Než vlak přejel jugoslávské hranice, všichni, co jeli do Bulharska, museli přejít do prvního vagonu, který pak zavřeli, a nikdo z něj nemohl vystoupit. Ale my věděli, že musíme vystoupit v Jugoslávii, protože jakmile překročíme bulharské hranice, bude to průšvih.“

Když tedy vlak zastavil v Záhřebu, pro tři mladé uprchlíky nebylo jiného způsobu, jak se dostat z vlaku, než ze záchodové kabiny prolézt oknem ven, a aby je někdo z vlaku neviděl, lehnout si pod vlak. „Byl jsem hubený a ty spodky vlaků byly tehdy vysoko nad kolejema, takže prostoru bylo dost. Vlak nad námi projel a my zůstali ležet na pražcích.“

Putování k italským hranicím

Následovala strastiplná třítýdenní cesta bez peněz po Jugoslávii k italským hranicím. „Bylo to komplikované, šli jsme pěšky, občas stopem. Báli jsme se, že nás někdo udá, a dodnes nechápu, že nás za celou dobu nezastavil jediný policajt a nelegitimoval nás.“

Největší hrůzu měl Robert z toho, že se Jardovi a Evě ztratí. „Protože jak jsme byli tři, nechtěli nás řidiči brát při stopu do auta všechny. Takže vzali třeba Jardu s Evou a já zůstal sám. Měl jsem strach, že zabloudíme, že se na smluveném místě už nesetkáme. Byly to nervy, ale vždy jsme se zase naštěstí našli.“ Přespávali na opuštěných místech. Ujala se jich ale i parta mladých Jugoslávců, kterým prozradili svůj příběh. Dostali najíst, i něco peněz a také to nejdůležitější: Díky kontaktům s jugoslávskými spolužáky, kteří studovali v Bratislavě žurnalistiku, získali plánek s vyznačenou vesnicí Kozina. Právě toto místo mělo být nejlepším pro přechod jugoslávsko-italských hranic. Na druhé straně už byl Terst.

Museli jsme donaha a všechno tam nechat

Když dorazili k tzv. železné oponě, čekali na noc, kdy byla větší šance přísně střežené hranice překonat. „Ten les byl široký asi jako Václavák, takový pás vysekaný, stály tam dřevěné věže a v nich vojáci se samopaly. Pravidelně pohybující se kužely světla ten pás osvěcovaly.“ Nejtěžší úkol měli ještě před sebou. Věděli, že riskují holý život. Pokud se jim nepovede nepozorovaně přeběhnout pruh ve chvíli, kdy je kužel světla odkloněn, a podlézt dráty, aniž by o ně zavadili, mohli být zastřeleni nebo zraněni a deportováni zpět na Slovensko, kde by je čekalo vězení. „Jarda řekl, že se musíme vysvléct jen do trenek a všechno tam nechat. Pod těmi dráty bylo na podlezení jen asi třicet čísel. Byly nabitý elektřinou, a pokud v nich už v tom roce 1967 elektřina nebyla, my jsme to tehdy nevěděli.“

Měli opět štěstí. Když se tři polonazí kamarádi bez dokladů a jediného zavazadla konečně dotkli italské půdy, utíkali a nedokázali se zastavit. Vystrašení, neznalí zákonů a pravidel prchali i před italskými pohraničníky. Báli se, že i oni je mohou pozavírat a vrátit zpět do vlasti. Pochytat se jim je podařilo, ale místo do vězení je odvezli do terstského utečeneckého tábora. Tam Robertovi teprve došlo, jak moc riskovali. „Byla tam spousta Čechů, Albánců, Maďarů, Jugoslávců, Rusů a až tam jsem se dověděl ty hrůzný stories, že někdo přešel napůl, někoho zastřelili, někdo se utopil. To se klidně mohlo stát i nám.“

Kamarádi se museli rozloučit

Mnoho dalších těžkých chvil měl Robert ale ještě před sebou. Osobní traumatický zážitek ho dostihl po několika týdnech pobytu v utečeneckém táboře. „Museli jsme tam strávit prvních pár týdnů v karanténě. Kluci zvlášť, holky zvlášť. Absolvovali jsme zdravotní prohlídky, zjišťovala se naše identita, důvody k útěku a podobně. U Evy ale při prohlídce zjistili, že je těhotná. A to byl důvod k tomu, aby nás tři rozdělili, a já zůstal sám.“

Evě s Jardou italští úředníci doporučili, aby se co nejrychleji vzali, protože katolicky orientovaní Italové nebyli tehdy vstřícní k volným svazkům a svobodným těhotným ženám. Poté byli přemístěni do azylového tábora pro rodiny. Stalo se to, čeho se Robert tolik obával na cestě po Jugoslávii: ztratil své nejbližší přátele. „Když mě oddělili od kamaráda, kterého jsem znal od svých šesti let, bylo to hodně smutný a dramatický.“ Robert je už od té doby neviděl, až nedávno se zkontaktovali přes sociální síť. Eva s Jaroslavem dodnes žijí ve Švédsku.

Otčíma zavřeli, mě odsoudili za vlastizradu

Doma Robert samozřejmě o svém útěku nic neřekl a první dopis napsal až z azylového tábora. Až později se dověděl, že ho doma začali vážně postrádat po dvou týdnech od útěku, kdy se nevrátil na pravidelnou návštěvu z Bratislavy domů, a neobjevil se ani na Vánoce. Nezvěstného syna tedy rodiče nahlásili na policii. „Když jsem jim napsal, hned po svém příchodu do Itálie, policajti přišli k nám domů rovnou s tím mým dopisem a tátu pak na tři měsíce zavřeli. Tak se naši dověděli, co se se mnou stalo.“

Robert napsal dopis na obranu své rodiny, v němž uvedl, že rodiče nevěděli nic o jeho plánu na útěk a důvodem k emigraci bylo vyhnout se základní vojenské službě. Od maminky se pak z dopisu také dověděl, že za nedovolené opuštění republiky a za vlastizradu pro nenastoupení do vojenské služby byl v nepřítomnosti odsouzen k odnětí svobody. „Ani nevím, na jak dlouho, nikdy jsem ten rozsudek neviděl. Vím to od mámy, která byla u soudu a napsala mi to.“

Doklady jsme před hranicemi zahodili

Utečenecký tábor byl jeho útočištěm dlouhých osm měsíců a vůbec se mu tam nelíbilo. „Vypadalo to tam jako ve vězení. Jen místnost s postelí, nic víc. Ale když tam byl člověk déle, s někým se spřátelil, měl šanci po něm zdědit věci. Takže ti, co tam byli už dlouho, měli to tam jak na zámečku: polštáře, deky, vařič, zabedněný okna, plakáty na stěnách…“

Složité to pro Roberta bylo také s vycházkami, protože neměl doklady. „Dokud nás neprověřili, ven jsme nemohli. A já tenkrát neměl pas, jen výjezdní doložky, protože pasy za bolševika nebyly. Všechny papíry, které jsme měli, jsme zahodili ještě před hranicemi. Jarda řekl, že bude lepší, když je nebudeme mít, aby nevěděli, odkud jsme. Možná to bylo stupidní, ale my jsme se báli, že když nás na hranici chytí a legitimují, vrátí nás nebo zavřou.“

Nechal se adoptovat americkou rodinou

Po měsíci odvezli Roberta z Terstu do Říma před komisi. „Nemohli jsme dostat azyl, kde jsme chtěli. Já jsem třeba v životě nechtěl do Ameriky, protože je to hrozně daleko. Ten lágr byl ale placený z amerických peněz, a tak tam platily americké zákony. A podle nich jsem nebyl ještě plnoletý. Protože v USA jste plnoletí až v jednadvaceti. Tak mi nabídli, že buď zůstanu v lágru tři roky, nebo mě dají k adopci někam do rodiny. Kdekoli. Nejen v Americe. V lágru jsem zůstat nechtěl, a tak jsem souhlasil s adopcí a čekal, kdo se ozve.“

Nakonec se ozvala rodina z Pensylvánie blízko Philadelphie. „Já měl ale po tom všem upřímnou radost, že se někdo ozval. Tři roky v lágru, to bylo horší než dva roky na vojně, a těch osm měsíců už mi bohatě stačilo.“

Organizace, která se starala o adopci nezletilých utečenců, se jmenovala International Rescue Committee a právě díky ní se o Roberta přihlásili věřící manželé Kakaszovi, původem maďarští Rumuni, kteří emigrovali do USA v roce 1903. Bylo jim už kolem osmdesáti let a vychovali šest dětí. O Roberta se starali téměř tři roky, než dosáhl plnoletosti. 

Ty nikdy nepojedeš domů

„Bylo super, že jsem u nich mohl bydlet. Bylo jídlo, chodil jsem do práce do fabriky, vyspal jsem se, v neděli do kostela, byl to obyčejný, ale jednotvárný život. Těšil jsem se, že až dostanu občanství a ušetřím si peníze, půjdu domů. Paní Betty Kakaszová byla hodná, ale věděla svoje. Říkávala mi: ‚Ty nikdy nepojedeš domů.‘ A to bylo strašný.“

Robert tomu zpočátku nevěřil, ale na její slova vzpomínal ještě následujících dvacet let. Do rodného Slovenska se mu až do revoluce podívat nepodařilo, i když se stal oficiálně Američanem. „Bylo to hrozný, protože já jsem pořád chtěl domů, a deset dvacet let jsem chodil do cestovky v New Yorku, jmenovala se Tatra Travel, a jako jediná dokázala zprostředkovat víza a cestu do Československa. Vždy jsem ale jen vyplnil formulář, zaplatil poplatky a víza mi nikdy nedali.“

Robert vzpomíná na tamní zaměstnankyni paní Martu, která se ho vždy ochotně ujala, on jí dal potřebné doklady, vyplnili spolu žádost a vždy si před ní upřímně zanadával na komunisty, kteří mu nechtějí dát víza. Netušil ovšem, že pravděpodobně jde o ženu, jež má osud jeho víz v moci. „To mi došlo až po letech. Tehdy jsem si ale myslel, že všichni Čechoslováci, kteří jsou v Americe, musí být utečenci. Vůbec mě nenapadlo, že někde na Madison Avenue v kanceláři může sedět nějaká nasazená soudružka.“

Setkání až po 17 letech

Nakonec se mu podařilo setkat se s maminkou a rodinou až po 17 letech, v roce 1984 v Budapešti, kde žila jeho teta z maminčiny strany. Ani to ale pro Roberta nebylo jednoduché. „Tam jsem se bál taky, protože v Maďarsku byli taky komunisti, a i když jsem měl americký pas a občanství, děsilo mě, že někdo zvedne telefon a zavolá na Slovensko. Ale do Maďarska mě pustili, zřejmě protože Maďarsko mělo jinou cestovku a seděla tam jiná paní soudružka, která mě neznala.“

Robert nechtěl ohrozit sebe ani rodinu, odjel jako americký turista, rezervoval si v Budapešti hotel, a než k setkání došlo, pro jistotu nekomunikoval ani se svou maminkou na Slovensku, pouze se svou tetou v Maďarsku.

„Bylo to docela hysterický setkání. Máma brečela a já jsem z toho všeho neměl dobrý pocit. Myslel jsem si, že to bude jako dřív, ale všechno bylo jinak. Viděl jsem naposledy maminku, když jí bylo třicet osm, teď jí bylo padesát pět. Najednou jsem měl taky bráchu, který se narodil až po mé emigraci. Mé desetileté sestře najednou bylo dvacet sedm. A všichni se ptali hlavně na Ameriku a já jim musel vyprávět všechno od začátku, od útěku až po současnost. Bylo to stresující. Ty vztahy už nešlo navázat tam, kde skončily, a už jsme spolu nemohli mluvit jako rodina. Trochu lepší to bylo, až když jsem se vrátil po revoluci v roce 1990.“

V době prvního setkání s rodinou si již úspěšně budoval jméno jako módní fotograf světového formátu. Začínal v New Yersey jako dělník v továrně na výrobu kokakolových lahví, které třídil do krabic, pokračoval jako prodavač a číšník a teprve pak dostal zajímavou šanci u známého kadeřníka Vidala Sassoona, který Roberta vybral na svůj kadeřnický kurz do Londýna, a Robert pro jeho firmu začal v USA pracovat. Asistentem módních fotografů se stal v roce 1970, sám také fotografoval, ale svou celoživotní vášeň začal provozovat samostatně až v roce 1984. Vypracoval se a působil jako žádaný fotograf v Paříži, Miláně i New Yorku, kde fotil pro módní časopisy.

Když v roce 1994 dostal nabídku pracovat jako umělecký šéf v české mutaci módního časopisu, vrátil se definitivně do vlasti a natrvalo se usadil v Praze. Fotografuje černobílé portréty a akty na klasický film a používá rovněž již téměř zapomenutou techniku platinotypie. Jeho sestra před rokem 1989 emigrovala do Kanady a bratr do Rakouska, kde žijí dosud. Maminka zemřela v roce 2007.