Robert Vano

„Tady po revoluci, když jsem se vrátil (a nevím, jestli dnes je obor módní fotka), tak tady žádná móda nebyla. Móda byla tlustá policajtka v uniformě. A večerní móda byla ta stejná policajtka, jenom měla baterku, to byla ta večerní toaleta. Dodnes to říkám, že když je někdo mladej a chce tu módní profesi, tak musí jít do Milána, do Paříže… Tam je móda. Tady se vaří pivo a dělaj se knedlíky, tady žádná móda není. A to neříkám špatně. Na Slovensku mi taky volají, že uděláme workshop módní fotografie a já jim říkám: dělejte halušky, to je to, co umíte. A umíte to lepší než nikdo na celým světě.“

„… protože jsem se necejtil jako nějaký Rambo. Já jsem viděl ty válečný filmy… to bych nezvládnul (nástup na vojnu, pozn. ed.). My jsme ještě bydleli na chalupě, kde jsme měli suchý záchod. Já se bál jít i na záchod. Tak jsem furt táhnul tu mojí desetiletou sestru, která mě strážila. Tak jsem si nedovedl představit, že budu někde dva roky se psem v poli na hranici. Dva roky je pro osmnáctiletého kluka jako čtvrtka života, to znělo tak navěky. Ještě jsem měl kamaráda, kterého taky nevzali (na vysokou školu, pozn. ed.), tak jsme se spolu domluvili, že utečem na západ. Tenkrát nebyla ani taková informace jako dneska internet. Říkali, že je tam železná opona, ale já v Národním divadle viděl jen jen tu železnou oponu, jak se chodily klanět herečky před ty dveře. Tak jsme si mysleli, že někde na hranicích tam někdo večer stahuje rolety nebo já nevím…“

„Na jaře byly odvody. Kluci, kteří se nedostali na vysokou, museli narukovat. Měl jsem z toho strach, nechtěl jsem. Když vám je osmnáct, jsou dva roky na vojně značná část vašeho života. Neuměl jsem si představit, že budu dva roky někde stát sám v poli se psem. Měl jsem strach jít i na suchý záchod u babičky – vždycky musela jít ségra se mnou. Měl jsem kamaráda, kterýho taky nevzali do školy, a měli jsme společně narukovat sedmého. A tak jsme se rozhodli, že utečeme. Utekli jsme na Mikuláše. Pátého dvanáctý, dva dny před tím, než jsme měli narukovat.“

„Na hranici byla železná opona. To znamenalo, že tam byl vysekaný les široký asi jako Václavák. Po celé hranici to bylo zadrátované. Dráty byly horizontálně a dole asi třicet centimetrů nad zemí. Pod to jsme se museli vejít. Jarda řekl, že se musíme vysvléct. Podlezli jsme to a na druhé straně už byli italští pohraničáři, ale my nevěděli, že jsou tam od toho, aby nám pomáhali, tak jsme před nimi utíkali. A oni za námi na motorkách. Měli jsme strach, že nás vrátěj. Neuměli jsme jejich jazyk. Určitě jsem byl nervózní, ale to až pak, v utečeneckém lágru, kde byli Češi, Albánci, Maďaři, Rumuni, Rusové, a až tam se člověk dověděl, ty různé story. Jak někdo přešel na půl. Někoho zastřelili, někdo šel na člunu a v zátoce se všichni utopili. Možná jako teď utíkají – někomu se to podaří a někomu ne.“

Tazatel: „Měli jste svobodu pohybu, měli jste kapesné?“ – „Pokud vás neprověřili, tak jste nemohli ven. Bylo to těžký, protože lidi tenkrát neměli pas. Pas měli jenom bolševici. A jestli druzí měli občanku, to nevím. My jsme ale všechny papíry, které jsme měli, zahodili ještě před hranicemi. Jarda řekl, že bude lepší, když je nebudeme mít, aby nevěděli, odkud jsme.“ – Tazatel: „Proč?“ – „Aby nevěděli, odkud jsme, nevím, ale možná to bylo stupidní, protože nás mohli posadit na elektrické křeslo, a řeknete všechno, co ani není pravda. Ale když utíkáte v tom shonu…“ – Tazatel: „Stejně jste ale řekl, že jste z Československa…“ – „To jo, ale my jsme nechtěli, aby nás chytli na hranicích a vrátili nás. Na Západě jsme řekli všechno.“ – Tazatel: „Takže to byla ochrana proti našim...?“ – „Oni určitě měli triky, jak se dovědět, co potřebují. Ale když vám je osmnáct, tak na to nemyslíte. Nebo Jarda řekl stupidní věc – že musíme utíkat – a já jsem měl strach, protože ve filmu se střílí zezadu – a Jarda řekl, že směrem na západ se nesmí střílet, že to je proti zákonům, ale to není pravda. My jsme utíkali na jih. Na západ byl jiný směr. Ale to je takový to, co si asi děcka vymyslí. A tím jak jsme neměli ty papíry a Jarda řekl, že je lepší, když je mít nebudeme, protože pak nebudou vědět, odkud jsme… Ale Jugoš by určitě věděl, kdo je Maďar a kdo je Slovák, protože ta slovenština je podobná jugoslávštině. Nevím, takhle jsme to udělali, proč – nevím.“