Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eva Vaňková (* 1930)

• narozena 1930 v Praze ve smíšené česko-židovské rodině

• otec Otto Fischl náměstek ministra financí a diplomat v NDR

• leden 1951 - emigrace do SRN

• 1952 - otec souzen v procesu s R. Slánským, popraven

• po emigraci práce ve Svobodné Evropě

• od 1957 žije v USA

• v ČR na příležitostných návštěvách

Eva Vaňková, rozená Fischlová

„Chtěla jsem, aby se vědělo, že nekolaborujeme s komunisty.“

S paní Evou Vaňkovou a s její sestrou Helenou Koskovou jsem se setkala během jejich návštěvy v Praze v listopadu 2012. Bylo to bez několika dnů téměř přesně 60 let poté, co byl jejich otec Otto Fischl odsouzen ve vykonstruovaném procesu se „spikleneckým centrem“ kolem Rudolfa Slánského a 3. 12. 1952 popraven. Životní příběhy obou dam se v něčem podobají a v něčem liší – Eva Vaňková v době procesu pracovala v mnichovské redakci Rádia Svobodná Evropa, Helenu Koskovou vyloučili z gymnázia a spolu s matkou byla vystěhována do pohraničí. Eva Vaňková si vyčítala, že otcovo zatčení a odsouzení způsobila tím, že v lednu 1951 emigrovala na Západ, Helena Kosková s matkou do poslední chvíle věřily, že otcovo zapojení do politického monstrprocesu je naprostý omyl. Ačkoliv od procesu uplynulo už více než půl století, mluvit o tehdejších událostech, které vyvrcholily otcovou popravou, pro obě dámy nebylo lehké. O to víc si cením jejich ochoty a vyprávění.

Náš život šel hladce zhruba do roku 1938

Paní Eva Vaňková se narodila v Praze v roce 1930 jako Eva Fischlová do rodiny mladého, začínajícího advokáta. Otec Otto Fischl pocházel z židovské, česky asimilované rodiny, maminka byla z rodiny zemědělců katolického vyznání usazených u Rokycan. Otec provozoval soukromou advokátní praxi, maminka byla v domácnosti, v rodině kromě starší Evy vyrůstala druhorozená, o pět let mladší dcera Helena. Obě dívky prožily klidné dětství ve středostavovské městské rodině a až do konce 30. let byly ušetřeny existenciálních starostí. Po protižidovských opatřeních musel otec opustit právnickou praxi, navíc podle tzv. norimberských zákonů zavedených nacisty v protektorátu byla rodina považována za smíšenou rodinu. „Náš život šel hladce zhruba do roku 1937 až 38. Potom to začalo být horší.“ Otce jakožto Žida a dcery jako míšenky určitou dobu chránila před deportací do koncentračního tábora nežidovská manželka, resp. maminka. „Otec – spíš formálně – matce navrhl, že by se mohli dát rozvést. Na to reagovala maminčina katolická matka tak, že v tom případě by naši mámu vydědila a tátu adoptovala.“

Rodině se nevyhnuly protižidovské zákazy a omezení běžného života. „Otec skoro nikam nemohl, do biografu, do parku. Já jsem po obecné škole nemohla na gymnázium, ale do měšťanky jsem chodila.“ Rodina byla vystěhována z bytu a nastěhována do bytu, který sdílela s jinou rodinou. Riziko deportace navíc stále existovalo, otci však velice pomohl rodinný známý židovský lékař: „Známý lékař otci poradil, jak se má chovat, jako kdyby prodělal infarkt. Později tento známý musel do transportu a tátu dostal na starost jiný lékař, kterého rodiče už neznali. Tento lékař, myslím, věřil tomu, že táta infarkt měl, radil mu, co dělat, aby se udržel při životě, dokonce se snažil sehnat přenosný elektrokardiograf. To by byla katastrofa, protože by lékař zjistil, že táta žádný infarkt neprodělal. Táta pak předstíral, že má fobii ze styku s elektřinou. Nakonec proležel celý rok doma.“ Rodině Fischlových se podařilo deportaci odvrátit, většina otcových příbuzných však do transportu musela. „Téměř celá tátova rodina zahynula v koncentračních táborech, vrátila se jen babička, která celou válku přečkala v Terezíně.“

Mám být advokátem, nebo ministrem?

Otec se v mládí, už před válkou, stýkal s uměleckou, převážně levicově orientovanou avantgardou, byl například v představenstvu nakladatelství Družstevní práce. Za války byl nejspíš členem nějaké odbojové organizace, ale na detaily si jeho dcery nevzpomínají. Otce jistě zasáhlo vyloučení z profesního i občanského života ve válečných letech. „Po osvobození se na otce jako právníka obrátil jakýsi známý a nabídl mu práci. Otec byl rád, že může být užitečný. Ten známý byl komunista a tak se táta dostal do styku s komunistickou stranou.“

Otto Fischl byl o správnosti levicové ideologie přesvědčený tak jako mnoho lidí, kteří zažili represe a válku – komunisté nabízeli sociální spravedlnost, rovnost a vzor Sovětského svazu. Otec kariérně rychle postupoval. Eva Vaňková si vybavuje jeho otázku: „Ptal se mě, co má dělat, jestli advokáta, nebo ministra. Odpověděla jsem, že samozřejmě advokáta.“ Otec se přáním dcery neřídil, začal pracovat na ministerstvu financí, stal se náměstkem ministra, později byl diplomatem, v letech 1949–1951 působil jako velvyslanec ČR v NDR.

Obě sestry, především však starší Eva, žily studentským životem podobně jako Škvoreckého literární hrdinové – poslouchali jazz místo častušek, chodili do vináren spíš než na schůze a rozhodně je komunismus nezajímal. „V té době my bychom raději žili jako zlatá mládež než chodili do Komsomolu. To nám bylo úplně cizí. Snažili jsme se žít mezi 45. a 48. rokem normální život mladých lidí. Politická situace se čím dál zhoršovala. V té době jsme byli také hrozně filozofičtí – bylo nám šestnáct, všecko jsme věděli, o všem jsme diskutovali. Chtěli jsme žít jako spojenci Ameriky a anglofilové. Měli jsme to v hlavě srovnané a Sovětský svaz a levice do toho vůbec nezapadaly.“ 

Chtěla jsem, aby se vědělo, že nekolaborujeme s komunisty

S otcem vedla Eva nesmiřitelné politické debaty. „Naše politické debaty s tátou byly hrozně nepříjemné, protože táta se mi nejdřív velmi přátelsky snažil vysvětlit dialektický materialismus a jak je to důležitý koncept a jak je úžasně spravedlivý. Já jsem s tím nesouhlasila, a tak jsme se hádali, ošklivě. Dokonce jsem na klopě nosila americkou vlajku, což muselo tátovi dělat ohromnou ,radost‘.“ Otec Evu proti její vůli přihlásil do KSČ, naopak ona před přáteli tajila fakt, že otec je komunista. Podle Evy Vaňkové byli mladí lidé vesměs přesvědčení, že komunistický režim nastolený po únoru 1948 se udrží rok nebo nanejvýš dva, že se Československo vrátí do doby masarykovské demokracie. Tehdy začala uvažovat o emigraci – jedním z hlavních důvodů bylo to, že si přála ukázat, že její rodina nebyla celá komunistická jako otec. „Chtěla jsem, aby se – až se poměry zase změní – vědělo, že máma, sestra a já jsme nekolaborovaly s komunisty. Kdybych neutekla a byla nucena s režimem žít, tak až by nastala opět demokracie, tak bychom jako celá rodina mohli být souzeni za to, že jsme kolaborovali. Svou emigrací na Západ jsem chtěla dokázat, že jsme nebyli kolaboranti a komunisti.“

O tom, že by emigrovala celá rodina, uvažovat nešlo – otec byl rozhodně proti. Ačkoli někteří známí, dokonce blízký otcův přítel s celou rodinou, po únoru 1948 odešli do zahraničí, Otto Fischl o odchodu ze země nepřemýšlel – jednak měl odpovědnost za rodinu, netroufal si začínat v cizině od začátku, a později už nebylo cesty zpět. V roce 1949 byl povolán jako velvyslanec ČR v NDR a podle slov jeho dcer uvítal, že se dostane dál od dění v KSČ. Pravděpodobně ani on už se neztotožňoval s tehdejším vývojem situace. Eva Vaňková se rozhodla odejít ze země během návštěvy otce v Berlíně. „Měla jsem příležitost dostat se do zahraničí a tak v roce 51, v lednu, jsem odešla z domova. Jela jsem na Vánoce navštívit tátu v Berlíně, v té době tam byl jako velvyslanec Československé republiky v NDR.  V té době ještě nebyla Berlínská zeď. Zabalila jsem si kufříček, ukradla jsem trošku peněz z tátovy peněženky, vzala jsem si taxíka a přejela jsem do západní zóny Německa. Takže já jsem celkem vzato, na rozdíl od jiných uprchlíků, kteří šli s puškami přes hranice a honili je psi, utekla v luxusu.“

Otcovo odsouzení jsem si dávala za vinu

Po útěku do západní zóny Berlína se Eva Vaňková obrátila na anglickou ambasádu a požádala o azyl. Dostala se do sběrného tábora v Norimberku, kde ve stejnou dobu pobýval její tehdejší přítel, který také emigroval z Čech. Ve sběrném táboře se zúčastnila konkurzu na zaměstnání do nově vznikající české redakce Rádia Svobodná Evropa, kam byla přijata, a přesídlila do Mnichova. „V táboře v Norimberku jsem byla asi tři měsíce, když Rádio Svobodná Evropa hledalo zaměstnance. Přijela tam skupina českých lidí a začali dělat interviews hlavně s mladými, kteří už byli univerzitní studenti, a velkou skupinu nás najali. Hned nás odvezli do Mnichova a dostali jsme velmi slušné bydlení. Pak se rozhodovalo o tom, co kdo bude dělat, já jsem celkem vzato toho moc neuměla, tak ze mě udělali hlasatelku takzvaných continued, zpráv mezi pořady.“

O rodičích a mladší sestře Heleně neměla Eva Vaňková žádné zprávy, mohla se jen dohadovat: „Když jsem utekla, tak to musela být velká rána pro tátu osobně a politicky samozřejmě taky.“ Bezprostředně po emigraci dcery Evy byl Otto Fischl z postu velvyslance odvolán a přišel i o práci na ministerstvu. Rodina Fischlových byla sledována StB, v červnu 1951 byl otec zatčen, na několik týdnů byla ve vazbě i matka, pak ji propustili. V listopadu 1952 byl Otto Fischl souzen v procesu s „protistátním spikleneckým centrem s Rudolfem Slánským“. Zapojení otce do procesu byl pro rodinu šok. Otto Fischl byl odsouzen k trestu smrti a popraven 3. prosince 1952. Eva Vaňková, která v době procesu pracovala v Rádiu Svobodná Evropa, si dlouhou dobu dávala za vinu otcovo zatčení a odsouzení: „Když jsem se dověděla o procesu, tak jsem dlouhou dobu žila s vědomím, že jsem to možná já všecko zapříčinila, že táta byl členem té skupiny. Teď po létech vím, že to s tím nemělo vůbec nic společného, protože už v té době musel proces být připravený a ti lidé už byli vybraní ne proto, že jim utekla osmnáctiletá holka někam za klukem do ciziny, ale protože potřebovali monstrproces.“

Měla jsem tátu přemluvit k emancipaci od komunismu

V mnichovské redakci Rádia Svobodná Evropa zůstala Eva Vaňková asi tři roky, později si chtěla doplnit vzdělání – v Praze studovala farmacii, poté, co byla jako politicky nespolehlivá nedoporučena ke studiu medicíny. Dostala stipendium od švýcarské vlády a přestěhovala se do Ženevy. Později se seznámila se svým budoucím manželem, Jiřím Vaňkem, emigrantem z Československa, který byl příslušníkem US Air Force. V prosinci 1956 se vzali a v lednu 1957 přesídlili do Spojených států, kde paní Eva Vaňková s manželem, dětmi a celkem 14 vnoučaty žije dodnes. V roce 1965 se po 14 letech setkala Eva Vaňková s matkou, sestrou Helenou a její rodinou na dovolené v Jugoslávii, kde sestru a matku přemluvili k emigraci. Dobrodružná plavba lodí přes moře do Itálie se naštěstí podařila, a tak je manžel Evy Vaňkové asi „jediným mužem, který si propašoval vlastní tchyni.“ Na otázku, kým se po více než 60 letech strávených v zahraničí cítí být, odpovídá: „Považuji se za Američanku. V Praze jsem sice jako doma, ale v Americe mám rodinu.“ Ptala jsem se paní Evy Vaňkové, zda by nějaké své životní rozhodnutí dnes udělala jinak: „Jediné, co bych bývala ráda udělala, bylo přemluvit tátu k emancipaci od komunistického režimu.“

Podle vyprávění paní Evy Vaňkové sepsala Andrea Jelínková v prosinci 2012.