Eva Vaňková

* 1930

  • „Utéct v té době celá rodina a nechat tátu nebylo vůbec možné. Já jsem měla příležitost se dostat do zahraničí, a tak v roce 51, v lednu, jsem odešla z domova. V té době byl otec velvyslanec Československé republiky ve východním Německu. V té době ještě nebyla Berlínská zeď a já jsem měla velké štěstí, že jsem jela na Vánoce navštívit tátu v Berlíně. Zabalila jsem si kufříček, ukradla jsem trošku peněz z tátovy peněženky, vzala jsem si taxíka a přejela jsem do západní zóny Německa.“

  • „V té době my bychom spíš bývali žili jako zlatá mládež, než chodili do Komsomolu. To nám bylo úplně cizí. Snažili jsme se žít mezi 45. a 48. rokem normální život mladých lidí. Politická situace se čím dál zhoršovala. My jsme byli také hrozně filozofičtí v té době. Bylo nám 16, všecko jsme věděli, o všem jsme diskutovali. Rozhodli jsme se, že chceme žít jako spojenci Ameriky, že jsme anglofilové. Vůbec jsme to měli v hlavě srovnané a Sovětský svaz a levice do toho vůbec nezapadala. Nosili jsme americké vlaječky na kabátech, což muselo tátovi dělat velkou radost.“

  • „Naše politické debaty byly hrozně nepříjemné, protože táta napřed velmi přátelsky se snažil mi vysvětlit dialektický materialismus a jak je to vlastně důležitý koncept a jak je úžasně spravedlivý. Já jsem s tím nesouhlasila, a tak jsme se hádali, ošklivě. Potom, když jsem utekla, tak to musela být velká rána pro tátu osobně a politicky samozřejmě taky. Když jsem se dověděla o procesu, tak jsem dlouhou dobu žila s vědomím, že jsem to možná já všecko zapříčinila, že táta byl členem té skupiny. Teď po létech rozumím, že to s tím nemělo vůbec nic společného, protože už v té době musel proces být připravený a ti lidé už byli vybraní ne proto, že jim utekla osmnáctiletá holka někam za klukem do ciziny, ale protože potřebovali monstrproces.“

  • „Takže já jsem celkem vzato, když mluvím s jinými uprchlíky, kteří šli s puškama přes hranice a honili je psi, já jsem utekla v luxusu. Pak jsem měla zase štěstí, protože jsem se dostala do uprchlického tábora v Norimberku, byla jsem tam asi tři měsíce, když Rádio Svobodná Evropa začalo dávat dohromady lidi. Hledali zaměstnance a přijela tam skupina českých lidí a začali dělat interviews hlavně s námi mladými, kteří jsme už byli univerzitní studenti, a velkou skupinu nás najali. Hned nás odvezli do Mnichova a dostali jsme velmi slušné bydlení. Pak se rozhodovalo o tom, co kdo bude dělat, já jsem celkem vzato toho moc neuměla, tak ze mě udělali hlasatelku takzvaných continued.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha - Vinohrady, 14.11.2012

    (audio)
    délka: 01:16:16
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Chtěla jsem, aby se vědělo, že celá naše rodina nebyla komunistická

Vankova orez.jpg (historic)
Eva Vaňková
zdroj: foto A. Jelínková

Eva Vaňková, rodným příjmením Fischlová, se narodila v roce 1930 ve smíšené česko-židovské rodině jako první ze dvou dcer. Otec Otto Fischl pocházel z židovské rodiny, matka byla katolického vyznání. Otec pracoval jako právník, matka byla v domácnosti. Otec musel z rasových důvodů v roce 1939 svou praxi pozastavit, rodina byla považována za rasově smíšenou. Otci i oběma dcerám se podařilo vyhnout se deportaci do ghetta Terezín díky lékaři, který otce uznal za deportace neschopného. Otec, který byl už před válkou ve styku s uměleckou, převážně levicovou avantgardou, po válce vstoupil do KSČ a zahájil kariéru politika a diplomata. Eva Vaňková i její mladší sestra Helena, dnes Kosková, byly naopak silně protikomunisticky zaměřeny. V letech 1949-1951 otec působil jako velvyslanec v NDR. V lednu 1951 Eva Vaňková při cestě za otcem do NDR emigrovala přes Berlín na Západ. V červnu 1951 byl otec zatčen, vyšetřován v procesu s Rudolfem Slánským a v prosinci 1952 popraven. Eva Vaňková v emigraci pracovala v Rádiu Svobodná Evropa, žila v Německu a Švýcarsku, roku 1957 přesídlila s manželem do USA, kde žije dodnes.