Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dana Vaňková (* 1964)

• narozena 30. července 1964 jako Dana Gershi

• tatínek odmítl vstoupit do KSČ i za cenu ztráty zaměstnání v armádě

• v šestnácti letech konvertovala ke katolické víře

• pracovala s katolickou mládeží

• v devatenácti letech se provdala za Michala Mrtvého

• manželé provozovali ve sklepě svého domu v Hodolanech samizdatovou tiskárnu

• Michal Mrtvý byl v červenci 1986 zatčen a strávil půl roku ve vazbě

• Dana Vaňková se zatím sama starala o ročního syna

• po revoluci se zapojila do třetí obnovy Junáka

• v roce 2024 byla podruhé vdaná, žila a pracovala v Olomouci

Byl červenec roku 1986, když na dveře mladé tříčlenné rodiny Mrtvých zabušili příslušníci Stb, aby provedli domovní prohlídku. Měsíčník Informace o církvi, který byl stěžejním periodikem jejich malé samizdatové tiskárny, byl naštěstí pryč. Stb však našla celý náklad eseje Oživení zájmu o náboženství, kterou napsala marxistka a socioložka Erika Kadlecová. “Měli jsme to uložené v takové skrýši v soklu komody, ale objevili ji. Uměli hledat,” přiznává Dana Vaňková. Jejího muže Michala na místě zatkli a odvezli nejprve k výslechu a poté do vazební věznice v Olomouci, kde zůstal až do prvního soudu v říjnu téhož roku a ona zůstala sama s ročním synem Ondřejem. “Podvědomě jsem věděla, že to jednou přijde,” vypráví, “díky tomu jsem na to byla trošku připravená a tu situaci jsem ustála. Kdybych to nečekala, asi bych se na místě rozplakala s Ondrou,” přiznává.  

Žili jsme tak, jak se po nás chtělo

Dana Vaňková, rozená Gershi, se narodila v Olomouci 30. července 1964 jako druhé dítě Marie a Ivana Gershi. Bratr Ivan byl o deset let starší a pamětnice prožila dětství v jeho stínu. “On hrál fotbal, hokej, učil se na klavír. Já jsem nedělala nic. Rodiče už další dítě nechtěli, tak se mi moc nevěnovali,” vzpomíná pamětnice. Tatínek byl původně voják a svou práci měl rád. Když mu ale další kariérní růst podmínili vstupem do KSČ, ze služby odešel. To bylo ještě před narozením dcery. “Já už si ho celý život pamatuji jako učitele v autoškole,” upřesňuje Dana Vaňková. Ivan Gershi pocházel ze Slovenska a jeho příjmení má maďarský původ. Jeho otec vstoupil do komunistické strany jako mladý muž a dělal řidiče vysokým politickým hodnostářům. Otcem zprostředkované zážitky s představiteli strany Ivana Gershi natolik znechutily, že se později odmítl stát její součástí. “Jeho postoj se ale do našeho života jinak nepromítal. Vyprávěl mi o svém odchodu z armády, ale to bylo všechno. Žili jsme tak, jak se to po nás chtělo,” vypráví pamětnice. 

Samostatnost především

Maminka pracovala na směny v internátní jídelně zdravotní školy v budově E. Pöttingea a s tatínkem, který po odpoledních jezdil v autoškole, často nebyli doma. Malá Dana se o sebe už odmalička musela postarat sama. Od první do páté třídy navštěvovala nedalekou základní školu Na Vozovce, do vyšších ročníků pokračovala na Svornosti. Už v první třídě si musela po příchodu domů sama zatopit v kamnech. “Bratr byl ve škole nebo měl tréninky, byla jsem doma sama. Rodiče mě milovali, ale při porovnání s bratrem jsem vždycky cítila trošku křivdu.” Později si na rodičích vymohla hru na piano, ale dlouho u toho nevydržela. “Když tam není silná podpora rodičů, těžko se v náctiletém věku začíná s takovým koníčkem, který vyžaduje domácí přípravu,” vysvětluje. 

Víra proměnila mé vztahy

Okolo patnácti let začala proti rodičům rebelovat. “Utíkala jsem z domu a celkově jsem se k nim nechovala moc hezky,” vzpomíná Dana Vaňková. Změna přišla s přechodem na střední ekonomickou školu, kde se seznámila se sestrami Evou a Hankou Hyžákovými. Ty ji přivedly do společenství věřících lidí a pamětnice začala navštěvovat nejprve dómskou farnost v katedrále sv. Václava v Olomouci. Tam našla skupinu mladých lidí, kteří ji velmi oslovili. “Už jen ty rozhovory! O čem a jak se ti lidé bavili, pro mě bylo úplně nové,” vzpomíná Dana Vaňková. Konvertovala ke katolické víře a v roce 1983 se nechala pokřtít. Rodiče jí v její nové životní cestě nebránili. “Tatínek, jak pocházel z komunistické rodiny, tak ten byl trošku skeptičtější, ale maminka sama byla pokřtěná a hlavně viděla, jak mě to změnilo. Moje víra se promítla i do vztahu k rodičům. Takže mě nakonec oba podporovali,” vzpomíná pamětnice na přijetí rodiny. 

Chrámová schola jako místo formace

V novém prostředí našla partnera i možnost seberealizace. “Vedla jsem dětskou scholu ve farnosti sv. Mořice,” vzpomíná, “každý pátek jsme se scházeli a nacvičovali písně na nedělní bohoslužbu.” Schola ovšem nebyla jen chrámovým sborem, vytvářela prostor pro výchovnou i náboženskou formaci dětí. “Pořádali jsme nejrůznější výlety po okolí, ať už na poutní místa jako byl Svatý Kopeček nebo Svatý Hostýn, ale taky do přírody.” Lidé z věřícího prostředí jim nezřídka nabídli vlastní chalupy k víkendovým pobytům a o letních prázdninách zase jezdili na týdenní brigády na kostelích. Pro některé členky byla schola zásadním formačním společenstvím, jejíž náplň přirovnávaly k tehdy zakázanému skautingu. Na vedení scholy se s Danou podílel i její budoucí manžel Michal Mrtvý. “Znali jsme se od vidění už ze školy, ale pořádně jsme se seznámili až v kostele.” Vzali se v roce 1984 po roce a půl známosti, oba v té době měli devatenáct let. Dana Vaňková za pomoci svého manžela pokračovala ve vedení scholy, dohromady se o skupinu starala tři roky. “Později, když se Michal stal v očích tehdejšího režimu nežádoucím, některé děti odešly, protože rodiče se báli perzekuce. Ale to bylo až později,” prozrazuje Dana Vaňková běh dalších událostí. 

Zapáleni pro dobrou věc

Ve stejném roce, kdy se vzali, oslovil Michala Mrtvého Jan Krumpholc a František Adamík s výzvou, aby se zapojil do vydávání samizdatové náboženské literatury. Kolem Krumpholce se utvořila skupina vydávající samizdat už v roce 1975, kdy se v jeho domě v Radíkově u Olomouce začalo tisknout. Do této činnosti se zapojila řada lidí, kteří sháněli materiál pro tisk, překládali a přepisovali knížky nebo tiskoviny distribuovali. Podařilo se jim vydat kolem 55 titulů v nemalém nákladu a spoustu dalších tiskovin a periodik. Jejich činnost ale přerušila StB, když v roce 1979 zatkla hlavní členy skupiny, kteří byli dva roky nato odsouzeni k několikaletým trestům odnětí svobody. Mladí manželé na nabídku navázat na tuto skupinu kývli. “Ani chvíli jsme nepochybovali,” popisuje jejich tehdejší zapálení pamětnice. S Janem Krumpholcem se znali, jeho dvě adoptované dcery Žaneta a Monika chodily k Daně do scholy. 

Manžel měl moji plnou podporu

Ve sklepě rodinného domu v Hodolanech ve Vaníčkově ulici, kde manželé Mrtví bydleli, si zřídili jednoduchou tiskárnu. Jednalo se o primitivní dřevěný rámeček s blánou, na které stál rozmnožovaný text. Ručním válečkem se barva protlačovala přes fólii na papír. Co stránka, to přejetí válečkem. “Bylo to velmi pracné a zdlouhavé. Michal trávil večery po práci ve sklepě. Já jsem se starala o syna Ondřeje. Když usnul, šla jsem Michalovi pomáhat,” vzpomíná na náročné období Dana Vaňková. Prvorozený syn se narodil v červnu roku 1985 a pamětnice přiznává, že se jednalo o stresující životní etapu. “Spoustu věcí z té doby jsem vytěsnila. Péče o dítě ležela výhradně na mně, přesto měl manžel moji plnou podporu.” 

Ilegální tiskoviny převáželi v kočárku

Oba manželé věděli, že se dopouštějí ilegální činnosti, za kterou by v případě prozrazení přišel citelný postih. “Nějaká odvaha tam byla, ale zároveň jsme se nemuseli bát o život. Ta doba už byla jiná než v padesátých letech. Nebyl tam ten existenční strach,” odmítá ze sebe Dana Vaňková dělat hrdinku. Bezpečnostní opatření spočívala v tom, že zapojení lidé se navzájem neznali a nezajímali se o činnost ostatních. “Jediná informace, kterou jsme vždycky měli, byla, kde a kdy si máme vyzvednout texty, barvu a jiný materiál, a potom, kdy a kam kopie doručit. Nevěděli jsme, kdo to pro nás shání ani co se s tím po vytištění děje,” vzpomíná pamětnice. Tiskoviny často doručovala ona sama a nebylo neobvyklé, aby je nepřevážela v kočárku s malým Ondřejem. “Pamatuji si, jak jsme ten kočár jednou tlačili přes kopec do Radíkova k panu Krumpholcovi a jak byl kvůli těm papírům těžký,” směje se.

Pomoc v podobě brambor, jablek i nové podlahy

Navzdory konspiraci se tajná policie o jejich činnosti dozvěděla a v červenci roku 1986 poslala Michala Mrtvého do vazby. Když Dana Vaňková vzpomíná, jak syn Ondra v prvních týdnech po zatčení vyhlížel po odpoledních tátu u schodů, do očí se jí derou slzy. “Mám ale i krásné vzpomínky,” dodává rychle. “Pořád nás chodil někdo navštěvovat a spousta lidí nám opravdu pomohla.” Zmiňuje pana Mikuláše z Daskabátu, který jednou zazvonil u jejich branky s tím, že se o jejich osudu dozvěděl z vysílání Svobodné Evropy a dovezl jí brambory. Dalším cizím člověkem, který nabídl pomoc, byl pan Holčák z Domašova nad Bystřicí. “Nejdřív mi dovezl jablíčka a potom, protože byl stolař, nám udělal novou podlahu v celém domě,” vypráví pamětnice. Na měsíc se také odstěhovala za panem Krumpholcem do Radíkova. “On měl v té době manželku dlouhodobě v nemocnici, tak jsme si vypomáhali navzájem. Já jsem chystala jeho holky do školy a vzájemně jsme se podporovali. Hrozně ráda na něj vzpomínám, byl to moc milý pán. Každý večer jsme se společně modlili za Michala i za celou tehdejší dobu,” popisuje Dana Vaňková. S manželem byla v kontaktu prostřednictvím dopisů, které mu psala skoro denně. Kolik jich ale opravdu dostal, nevěděla. “Neměli jsme předem domluvenou žádnou šifru, takže mu toho určitě hodně cenzurovali,” vysvětluje.

Vědomí, že se o vašem příkoří ví, posiluje

První soud se konal v říjnu 1986 v Ostravě a Dana Vaňková předem věděla, že bude na přelíčení moci vystoupit s řečí. “Nevěděla jsem si s tím rady, ale pomohl mi tehdy Tomáš Kvapil. Zformulovali jsme společně text, který se vymezoval vůbec proti skutečnosti, že tisk informací o církvi je trestný čin.” Michalu Mrtvému hrozilo pět až osm let vězení za trestný čin rozvracení republiky. Soud ho nakonec odsoudil za mírnější trestný čin, a to za maření státního dozoru nad církvemi k podmíněnému trestu odnětí svobody. Proti tomu se ale odvolal státní prokurátor a on musel zůstat ve vazbě. “To bylo veliké zklamání,” přiznává Dana Vaňková. Její muž nakonec strávil ve vězení téměř půl roku. Oporou ve druhé polovině manželovy vazby byly pamětnici podpůrné dopisy ze zahraničí. Některé rodiny, které jí tenkrát psaly, si pamatuje dodnes a popisuje třeba fotku z nějakého britského panství, která přišla spolu s dopisem. “Blbé bylo, že jsem neuměla anglicky, všechno mi musel překládat Michalův tatínek. Jednou u nás dokonce jedna rodina zazvonila, měli průvodní dopis, kde bylo napsáno, že nám fandí. Pozvala jsem je dál, jen tak gesty, a pak jsme společně seděli v kuchyni, Ondrášek na nočníku a neřekli jsme si ani slovo. To bylo smutné,” vzpomíná na úsměvné situace Dana Vaňková a dodává, že psaní dopisů politickým vězňům a jejich rodinám má velký smysl i dnes. “Vědomí, že se o vašem příkoří v zahraničí ví, jednoznačně posiluje.”

Strkanice před soudní budovou

Michala Mrtvého z vazby propustili v únoru 1987. V říjnu téhož roku proběhlo poslední soudní přelíčení v Olomouci, kde soud potvrdil rozsudek odnětí svobody na třináct měsíců podmíněně. Manžele na přelíčení doprovázelo mnoho přátel, přestože netušili, jestli je do budovy soudu vůbec pustí. Objekt hlídali lidové milice, se kterými se dav dostal do několika drobných potyček. “Byla jsem v té době těhotná a nějaký estébák mě strčil ze schodů,” vzpomíná Dana Vaňková. “Dav za mnou mě ale zachytil a vynesl zpátky. To je můj nejsilnější vjem z celé akce.” 

Preventivní zatýkání

Michal Mrtvý zůstal navzdory odsouzení aktivní. Účastnil se protestních shromáždění, podílel se na podpisových akcích i řetězových hladovkách, k samizdatu se už ale vrátit nemohl. “My už jsme byli pod dohledem,” vysvětluje Dana Vaňková a vypráví, jak před každou potenciálně protirežimní akcí Michala preventivně zatkla státní bezpečnost anebo alespoň hlídkovala před jejich domem a účast jim tak znemožnila. “Jednou se mu podařilo utéct zezadu oknem,” směje se pamětnice, “sice ho potom někde poznali a zatkli, ale stejně jsme z toho měli hroznou radost, že se mu to povedlo.” 

Práce s mládeží mě bavila

Manžele spolu postupně měli čtyři syny Ondřeje, Víta, Štěpána a Tomáše. “Ten už se narodil do nové doby, v roce 1991,” konstatuje pamětnice s úsměvem. Listopadovou revoluci prožívala ve veliké euforii, aktivně už se na ní ale ani jeden z manželů nepodílel. Dana Vaňková se na popud Tomáše Kvapila začala angažovat v nově založeném 9. středisku Jana Bosca a skauting ji velmi naplňoval. “Práce s mládeží mě strašně bavila a mohla jsem zužitkovat všechny zkušenosti z vedení scholy.” Dívčí skautský oddíl Střelky vedla tři roky a ani čtyři malé děti jí v tom nebránily. “Na tábory jsem někdy brala kluky s sebou, později chodili ti starší už do Vlčat, tak jeli na svůj vlastní tábor s vlastním oddílem a já jsem se mohla věnovat děvčatům,” vzpomíná. 

Kytička pro prvovoličku letěla do koše

Po deseti letech v domácnosti našla uplatnění v sociálních službách. Vystudovala sociální práci na vyšší odborné škole v Olomouci a dnes pracuje ve stacionáři Jitro. Když se v květnu roku 1986 konaly parlamentní volby, manžele Mrtví se jich neplánovali účastnit, Jan Krumpholc je ale přesvědčil, že naopak jít musí, aby na sebe nepoutali pozornost. “Byla jsem prvovolička, dostala jsem růžičku, všichni mě tam oslavovali a děkovali, že jsem přišla, přitom jsem tam musela. To byl hrozný zážitek,” vzpomíná Dana Vaňková. “Ale dnes,” dodává, “dnes bych volby nevynechala. O demokracii musíme pečovat.” A vzkazuje mladým lidem, aby se nikdy nebáli vyjadřovat svůj názor, pokud jsou přesvědčeni o jeho správnosti.

V roce 2024 byla Dana Vaňková podruhé vdaná, žila a pracovala v Olomouci.