Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Vančura (* 1926)

• narodil se 13. srpna 1926 v Uherském Hradišti

• otec Jan byl legionář na východní frontě, také byl členem Obrany národa, později vstoupil do československé zahraniční armády

• matka Františka byla vězněna v internačním táboře ve Svatobořicích

• o Jana Vančuru se starali příbuzní, žil také v Praze

• působil ve Slovácké filharmonii a jako pedagog v hudebních školách

• pracoval v domu osvěty v Uherském Hradišti a v Mesitu

• v 50. letech se stal členem cimbálové muziky Hradišťan

• na počátku 70. let dostal zákaz veřejného vystupování s Hradišťanem

• působí jako člen souboru Hudci pondělníci

• dnes (rok 2023) žije ve Starém Městě

Muzikant, folklorista a dlouholetý člen cimbálové muziky Hradišťan. Ale také syn legionáře a člena odbojové skupiny Obrana národa. Jan Vančura se narodil jako nejstarší ze tří synů 13. srpna 1926 v Uherském Hradišti rodičům Františce a Janu Vančurovým.

Otec Jan, bratranec spisovatele Vladislava Vančury, se narodil v roce 1895 v Čáslavi. Po absolvování gymnázia začal studovat práva. Studium ale přerušila první světová válka. Jako příslušník 12. pěšího polního pluku rakousko-uherské armády byl odvelen na východní frontu. V červnu 1916 byl zajat u města Borovič. O rok později vstoupil do československých legií. [1] Jako důstojník se zúčastnil bojů s bolševickými jednotkami a obrany transsibiřské magistrály. „Byl raněn do ramene, nějakou dobu se léčil. Pak nasedl na vlak, po cestě se několikrát utkal s bolševiky, vždy se dokázali ubránit. Přijel až do Vladivostoku, kde nasedl na loď. Domů se vracel vlakem přes Německo,“ popisuje otcovu anabázi syn Vančura. Do vlasti se vrátil v srpnu 1920 v hodnosti kapitána.

Po válce dostudoval práva na Karlově univerzitě v Praze. Na počátku 20. let si v Uherském Hradišti založil vlastní advokátní kancelář. V prostředí justice se seznámil se soudní zapisovatelkou Františkou Zapletalovou, se kterou se oženil.

Právo má přednost před mocí

Po německé okupaci v březnu roku 1939 se aktivně zapojil do domácího odboje v Obraně národa. „Bral to jako službu vlasti.“ Stal se jedním z vůdčích členů uherskohradišťské buňky, pod kterou spadaly okresy Hodonín, Kyjov, Uherské Hradiště, Uherský Brod, Strážnice, Valašské Klobouky, Vizovice, Zlín, Napajedla a Vsetín. Skupinu vedl nejprve pplk. Dufkou a od června 1939 pplk. Vladimír Štěrba. [2] Působili zde také Vincenc a Bohumír Zapletalovi.

Cílem skupiny bylo získávání zbraní z domácích zdrojů i zbrojovek a muničních skladů, zejména ve Vlachovicích, a provádění sabotáží v železniční dopravě. Odbojáři také navázali spolupráci se Slováky. „Zajišťovali tam útěk těch, kteří byli v protektorátu stíhaní. Byli ve styku s našimi pohraničníky, kteří jim pomáhali dostat se před hranice,“ říká Jan Vančura a dodává, že uprchlíky na Slovensko vozil tajně i otcův bratr.

Koncem listopadu 1939 proti uherskohradišťské Obraně národa zasáhlo gestapo. Byl zatčen i velitel skupiny Štěrba. Velení kraje po něm převzal právě Jan Vančura starší. I on se však v květnu 1940 ocitl v přímém ohrožení. „Otec byl toho dne na soudě, když si pro něj přišli gestapáci. Tehdy řekl sekretářce ‚na shledanou po válce‘ a dal se na útěk. Na křižovatce se dal na Staré Město. V ten den měl zrovna na křižovatce službu policajt Staněk, otec primáše Staňka. Když se ho ptali, jak otec utekl, řekl jim na Kunovice. Tím otec získal náskok.“

Janu Vančurovi se podařilo uprchnout do zahraničí. „Přes slovenskou hranici se dostal do Maďarska, kde vůbec neuměl jejich řeč. Aby byl nenápadný, koupil si maďarské noviny a lístek na vlak. Sedl si do vlaku, tvářil se, že je zabraný do čtení, a takto maskovaný projel celé Maďarsko.“ Přes Srbsko se dostal k přístavu na Jadranu, odkud odjel do Severní Afriky.   Jako voják československé zahraniční armády se účastnil obrany libyjského přístavního města Tobruk před německými a italskými vojsky pod vedením Karla Klapálka. [3] Odtud byl delegován do Londýna, kde působil v soudnictví českých jednotek. „Za své nasazení byl odměněn anglickým válečným křížem, který mu předával král. Během setkání se střetli ve dveřích. Otec mu pokynul, ale král na to odpověděl, že právo má přednost před mocí, a pustil jej,“ říká Jan Vančura mladší. [4]

Když jsme se vraceli domů, ležel tam náš zastřelený pes

O tom, že otec uprchl před gestapem, Jan Vančura mladší nevěděl. Zjistil to, až když se toho dne vrátil domů. „S maminkou jsme se zrovna vraceli z koncertu Jana Kubelíka. Když jsme otevřeli branku k našemu domu, ležel tam náš mrtvý pes, vlčák. Pro mě to byl hrozný zážitek, já jsem toho psa miloval.“

Druhý den přijelo gestapo znovu. Tentokrát s náklaďákem, na který naložili klavír, nějaké koberce a nábytek. „Nás děcka postavili hlavou ke zdi a vyšetřovali maminku. Řekli nám, abychom se neohlíželi, ale můj bratr Jurka to nevydržel, pootočil hlavu. Praštili ho tak, že mu tekla krev z nosu. Nemohu na to zapomenout.“ Matku zatkli a odvezli do internačního tábora ve Svatobořicích, který sloužil pro příbuzné uprchlých Čechů. Tam strávila rok. Spojení s otcem nebylo možné.

Synů Vančurových se ujala teta Žofie a také dědeček, který pracoval na dráze ve Starém Městě. „Každý měsíc nám jeden pán vozil pytlík mouky až z Hané, abychom měli co jíst.“ Po roce se matka vrátila domů. „Byla velmi komunikativní a ve Svatobořicích se spřátelila s jednou dozorkyní. Ta jí jednou přišla povědět: ‚Fanynko, na gestapu mluvili o tvém synu Jendovi.“ To matku vyděsilo, a proto se rozhodla, že svého syna Jana pošle k příbuzným do Čáslavi, kde dokončil kvartu a založil pěvecký sbor. Po roce se vrátil do Uherského Hradiště, kde dokončil studium na obchodní akademii.

Po roce 1948 otce vyhodili z armády a degradovali

Na jaře roku 1945 se Janův otec vrátil domů. „Pamatuju si, jak jsme se setkali v Prostřední ulici v Uherském Hradišti. Otec byl nedočkavý, z Brna šel pěšky.“ Jeho sourozenci však takové štěstí neměli. Bratra Čeňka zatkli během heydrichiády a popravili jej v Pardubicích. Bratr Josef byl vězněn v Brigu. „Říkalo se, že těsně před koncem války za ním přišel jeden vězeň a říkal, že bude zase předvolán k výslechu. Strýc byl zoufalý. Nakonec si z bot vyloupnul cvočky, které snědl, a do rána zemřel. Jenže za pár dní skončila válka.“

Po 2. světové válce působil Jan Vančura starší jako plukovník justice. Dekretem prezidenta republiky z února 1947 byl povýšen na generála justiční služby, a to s účinností od 1. dubna 1946. Vše se změnilo po únoru 1948, kdy komunisti převzali moc v Československu. „Odveleli ho do Brna s tím, že nemůže dělal velitele nejvyššího soudu. Byl propuštěn z armády a degradován. Pak dostal přípis z Ministerstva národní obrany, že jako zapřisáhlému nepříteli socialismu mu krátí důchod. V reakci na to si sedl a napsal dopis starostovi Uherského Hradiště, ve kterém ho žádal, aby mu ve městě určil místo, kde může žebrat, protože z vyměřeného důchodu se nedá žít,“ vzpomíná jeho syn Jan a dodává, že otec měl zkrátka smůlu, že za války nebyl v Rusku, ale na Západě.

V 50. letech pracoval jako překladatel v Letu Kunovice. „Překládal i přísně tajné spisy a nikomu to nevadilo. To bylo ohromné,“ dodává jeho syn. Jan Vančura starší zemřel 5. května 1959 v Uherském Hradišti.

Za písničku o Stalinovi jsme chtěli Staňka nakopat do zadku

Po absolvování základní vojenské služby v Malackách se Jan Vančura vrátil zpět do Uherského Hradiště, kde krátce působil jako vedoucí pracovník domu osvěty. „Pak za mnou přišli s tím, že je podivné, že mám takové místo, když můj otec je nepřítel státu. Svedli to na nějakou malichernost ve financování a vyrazili mě.“ Poté nastoupil jako propagační pracovník do uherskohradišťské firmy Mesit.

Celoživotní radostí Jana Vančury se však stala muzika a folklor. Jeho muzikantské začátky jsou spojené se Slováckou filharmonií v Uherském Hradišti, kde hrál na violu. Působil i jako pedagog v hudebních školách v Boršicích a Osvětimanech a věnoval se ochotnickému divadlu. Jeho osobnost je také neodmyslitelně spojena s cimbálovou muzikou Hradišťan, kde působil od počátku 50. let jako zpěvák a hráč na kontrabas. „Jednou mě pozvali na jejich zkoušku do Slovácké búdy a už si mě nechali.“ Cimbálová muzika Hradišťan je hudebně-taneční soubor, který navázal na tradici krúžkařského hnutí v Uherském Hradišti. K významným osobnostem patřil klarinetista a básník Otakar Horký, cembalista Jaroslav Čech a také primáš Jaroslav Staněk.

Komunistický režim se snažil folklorní hnutí si podmanit a vytvořit z něj svou výkladní skříň, kterou by se mohl chlubit doma i v zahraničí. Režim podporoval i vznik nových lidových písní, které propagovaly kolektivizaci a budování socialismu. Právě takové písně skládala i Anežka Gorlová z Boršic u Blatnice. Několik jejich písní zařadil v 50. letech do svého repertoáru i Hradišťan. Velmi oblíbeným se stal verbuňk Dobré je, dobré je, že už není pána. [5] „Staněk byl zpočátku přesvědčeným komunistou. Dokonce sám napsal nějakou písničku o Stalinovi. My jsme ale řekli, že ho nakopeme do zadku, tak toho nechal.“ Nově vzniklé písně brzy vyvolaly zájem Československého rozhlasu, a tak se Hradišťan stal prvním amatérským souborem, který se podílel na rozhlasovém natáčení.

Mezi ty, kteří zpočátku viděli v komunismu východisko, patřil i Otakar Horký. Svědčí o tom několik jeho básní opěvujících Sovětský svaz, které vydal ve sbírce Struny a pentle v roce 1958. „My jsme o tom přemýšleli příliš jednoznačně, že komunismus přinese dobro pro prosté lidi. Ale brzy jsme zjistili, že to není úplně to, co jsme od toho čekali. Začaly se překračovat zákony, pořádaly se soudy s lidmi, kteří byli zatčeni za to, že někde řekli svůj názor. Komunisti rozhodovali o všem, třeba o tom, kdo bude kde zaměstnaný,“ říká Jan Vančura a dodává, že v průběhu let se od komunistické ideje odvrátili téměř všichni.

„Jednou jsem šel s Otou Horkým z lidového domu v Uherském Hradišti, kde jsme popíjeli. Když jsme šli kolem redakce Slovácké jiskry, tak Ota řekl, že tam musí jít něco říct. Otevřel dveře do redakce a spustil: ‚Z jiskry nevzejde plamen, ani kdybys ho pichl do kamen. Amen, amen,‘“ vzpomíná Jan Vančura a dodává, že Horkého stál tenhle vtípek místo ředitele obchodní akademie.

Hradišťan získal mnoho mezinárodních ocenění 

V roce 1952 Hradišťan získal Státní cenu Klementa Gottwalda, která mu otevřela brány na festivaly v zahraničí. „Komunisti velmi potřebovali, abychom se dostali na Západ a aby se námi mohli chlubit.“ Obrovský úspěch nastal v roce 1962 ve Francii, kdy soubor na mezinárodní soutěži v Nancy získal první místo a pohár Zlaté mirabelky. V Dijonu obdržel Zlatý náhrdelník burgundských vévodů. V té době to byl největší úspěch souboru lidových písní a tanců z Československa. „Projeli jsme celou Francii, Belgii, Rakousko, Itálii,“ vyjmenovává Jan Vančura. Každou cestu do zahraničí s nimi absolvoval nějaký ideologický průvodce, který na ně tam venku dával pozor a o průběhu zájezdu musel napsat zprávu. „Pokaždé to byl někdo jiný, kdo nás hlídal.“

Tvorba nových pásem vyžadovala hledání zapomenutých písní a tanců v řadě obcí na Slovácku. Jedním z jejich sběratelů se stal i Jan Vančura. „Chodil jsem poslouchat nejstarší muziky, třeba na Hrubou Vrbku nebo do Strážnice. Tam se nikdy nepsaly noty, muzikanti to hráli srdcem, a proto to mělo tak vysokou úroveň.“

Hradišťan navázal spolupráci také se Státním filmem. Pro snímek Ještě svatba nebyla nacvičili pásmo Svatba. Později nahráli hudbu i pro snímek Žert, který vznikl podle knižní předlohy Milana Kundery. „Hudbu jsme nahrávali v brněnském rozhlase. Pamatuji si, jak mi režisér říká: ‚Poslyšte, vy tam hrajete tón, který tam nepatří.‘ Já mu na to řekl: ‚Já to tak hraju už čtyřicet roků, tak to měnit nebudu.‘“ Snímek se nahrával v ulicích Uherského Hradiště a Vlčkova.

Řekli nám, že si strana nepřeje, abychom reprezentovali muziku na veřejnosti

Invaze vojsk Varšavské smlouvy znamenala pro čtyřicátníka Jana Vančuru velkou zradu. „Nadával jsem. Otevřeně jsem mluvil o tom, že to nejsou žádní naši bratři, když k nám přijeli s tanky a samopaly. Nebral jsem si servítky.“ Právě kvůli tomu v roce 1972 přišel o místo vedoucího propagačního oddělení v Mesitu. Místo toho nastoupil do slévárny. „Myslel jsem tenkrát na svého otce, který říkal, že republika je na prvním místě a že za ni klidně dá život. Neuhnul ze svého přesvědčení ani o milimetr. A v tom duchu nás také vychoval.“

Většina členů cimbálové muziky Hradišťan včetně primáše Jaroslava Staňka měla na invazi podobný názor. „Debatovali jsme dost otevřeně a nebáli se nadávat, protože jsme prostě věřili, že to, co se řekne v souboru, zůstane v souboru.“

Nástup normalizace se však dotkl i samotného souboru Hradišťan. „Na zkoušky chodil jeden zpěvák, který si s sebou přinesl magnetofon, aby si mohl svůj zpěv nahrát a zpětně poslechnout.“ Nahrávání však pustil zrovna ve chvíli, kdy Jan Vančura s primášem Staňkem nadávali na invazi. „Za dva týdny jsme byli předvolaní a řekli nám, že si komunistická strana nepřeje, abychom reprezentovali muziku na veřejnosti. Když jsem to říkal tátovi, řekl mi jen: ‚Cos čekal, jsi můj syn.‘“ Oba dva dostali zákaz veřejného vystupování. „Bylo to v době, kdy Staněk byl už nemocný. A toto ho úplně dorazilo, protože dal soubor dohromady, projel s ním pomalu celou Evropu, a najednou zákaz.“

I přesto chodil Jan Vančura na pravidelné zkoušky souboru. A své herecké vlohy uplatnil coby Mikuláš na večírcích Hradišťanu ve Slovácké búdě nebo jako farář při fašankovém pochovávání basy.

S osudnou nahrávkou se Jan Vančura setkal o několik let později. „Moje manželka měla známého řemeslníka, který mi řekl, ať se někdy u něj stavím, že pro mě něco má. Přišel jeho syn, který byl estébák. Vzal s sebou magneťák, dal tam tu pásku a najednou jsem slyšel svůj hlas.“

Na konci 70. let převzal umělecké vedení Hradišťanu Jiří Pavlica, houslista a hudební skladatel. „Pamatuju si, jak mu Staněk, tenkrát už na smrtelné posteli, říkal: ‚Předávám ti celý soubor, máš ho na starost.‘ Je škoda, že Jiří Pavlica opustil tradici klasické cimbálové muziky, navíc spoustu muzikantů vyměnil za profesionály a nechal si jen název Hradišťan. Už to zkrátka není, co bývalo,“ dodává Jan Vančura, avšak dodává, že si Pavlicovy práce váží a nic mu nevyčítá.

Jan Vančura byl dvakrát ženatý a má čtyři děti: Elišku, Dagmar, Janu a Zdenku. Dnes (rok 2023) žije ve Starém Městě a je v penzi. Sám říká, že je na světě tak dlouho, protože žije pro folklor a s folklorem.

 

[1] http://legie100.com/krev-legionare/119081/. 

[2] PAULE, Otokar: Obrana národa na Uherskohradišťsku. Uherské Hradiště, 1993, str. 7.

[3] https://www.pametnaroda.cz/cs/boje-u-tobruku.

[4] Vzpomínky Jana Vančury staršího na působení během první a druhé světové války jsou popsány v knize Právo má přednost před mocí! Životní osudy legionáře generála Jana Vančury.

[5] K danému tématu se vyjadřuje také Josef Varmuža a Jaroslav Smutný.