Božena Valterová

„Hrála jsem divadlo ‚Muziky, muziky‘ a to byla taková veselá operetka. Hrála jsem tam Teklu a měla takovou pěveckou árii: ‚Křivda byla spáchána na mém ubohém otci.‘ Doslova tak. To bylo ale v tom scénáři, ne že by to někdo napsal. A já to nemohla zazpívat, protože jsem se vždycky předtím rozbrečela. Tenkrát tam byl na škole řídící učitel Šafránek, co to organizoval, a ten mi říkal: ‚Boži, nemysli na to. Zavři oči a zpívej!‘ Tak potom jsem se to naučila a zpívala jsem to. Potom když jsme to hráli ve Slovaně, tak maminka říkala: ‚Já to ani nechci slyšet, já nepůjdu.‘ A já říkala: ‚Mami, pojď.‘ A šla jsem za jejími sestrami, ať jdou s ní, aspoň jedna. A ona říkala: ‚Nikdo tam nepůjde. Taťky máme zavřený. Budeme tam jak vdovy!‘ Já jsem to pak odzpívala – a takový potlesk! A Šafránek říkal: ‚Boži, tu pasáž musíš zazpívat ještě jednou.‘ A já povídám: ‚Já už to nezazpívám...‘ A taky jsem to nezazpívala.“

„Dovezli je všechny ve velkém nákladním autě k Městskému domu v Přerově. Tam zacouvali. Nás pustili dovnitř, co jsme byli rodinní příslušníci. Couvli autem a vedli je. Jednoho po druhém. Brečeli jsme, volali tati a bratr, měl asi deset let, utíkal k otci. A ten dozorce ho odkopl. Maminka to pak vyřizovala, [stěžovala si], protože to všichni viděli. Soud proběhl dopoledne, pak byla přestávka a odpoledne rozuzlení: že jsou politické protistátní živly, že se domluvili, z JZD vystoupili a chtěli ho poškodit, že ho rozvraceli. A za to byli souzeni.“