Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Na Moravě mi nakonec pomohli, ale v obci...
narodil se 31. října 1933 v obci Letiny na Šumavě
jeho rodina provozovala hostinec a povoznictví
po válce přišli Valterovi o živnost
na sklonku 50. let byl jejich majetek nuceně převeden na letinské JZD
na vojně v Přerově se seznámil s Boženou Jemelkovou a roku 1959 se vzali
dlouhé roky byli oba pracovně znevýhodňováni
pamětník nakonec získal místo správce na Střední zemědělské škole v Přerově
Historii rodu Valterových lze vyprávět jako pohádku. Ovčák Walter přišel před dávnými lety z oblasti německého Krefeldu na Šumavu. Objevil blahodárné účinky tamější rašeliny, což vedlo k rozvoji lázní v Letinách. Jako pohádková postava vystupuje ve vzpomínkách Jana Valtera i jeho pradědeček, obr a silák, který hospodařil na druhém největším vesnickém gruntu. Pamětníkův dědeček pak založil povoznictví a hostinec, ve kterém nocovali lázeňští hosté. V generační linii Janova otce se ale pohádka postupně vytrácí. Druhá světová válka a padesátá léta nejprve zbrzdily a pak docela zastavily kolo soukromého podnikání. Pamětníkovi tak v době jeho dospělosti z velkého hospodářství a hostince zbyl jen dávný lesk a sláva.
Jan Valter se narodil 31. října 1933 do rodiny pokračovatele úspěšného rodinného podniku, který byl v provozu od doby založení Plzeňského Prazdroje, kdy se začaly hostince zásobovat pivem. Jeho dědeček vlastnil čtyři páry koní, které pořídil od klatovských dragounů. Zaměstnávali i kočího, jenž vozil lázeňské hosty do nedalekých Blovic na vlak. Babička zase řídila chod hostince, kde se vydalo i sto obědů denně. Podnik prosperoval hlavně díky každodenní dřině všech členů rodiny, kteří ještě zvládali obhospodařovat nemalé pozemky. Pamětník tak mezi vzpomínky z dětství řadí hlavně práci, která končila téměř vždy až se soumrakem. Na obyčejné hraní s vrstevníky se často ani nedostalo.
Na střídačku s Hitlerjugend
Za velký zlom považuje dobu protektorátu a svého nástupu do školy na podzim roku 1939. O letinskou školu se dělili s jednotkou Hitlerjugend, která se tehdy u nich v obci usadila. „Přál bych vám vidět, jak se vůči nám drsně chovali. Když šli v průvodu a nesli německou vlajku a někdo nesmeknul, dostal pohlavek, až spadnul,“ vzpomíná Jan Valter a doplňuje jednu nepříjemnou příhodu: „Chlapci z Hitlerjugend si chodili k nám na brus ostřit dýky. Byli takoví zlí. A jednou jsem se uřekl, ale nechci, aby se to myslelo proti německému národu, ale řekl jsem jim: ‚Die deutschen Schweine!‘ Ono se to prozradilo a můj otec musel před oberlandrát. Řídící Goetz to zdůvodnil tak, že udělali žlaby na brusu, tak se to zachránilo. Jinak by už táta nebyl.“
Jeho rodná obec Letiny leží v nedalekém sousedství Plzně. Během války tak nejednou sledoval coby dítě letecké souboje a pamatuje si i na bombardování, které zasáhlo Škodovy závody: „Když bylo bombardování, tak se hlásilo: ‚Achtung, Achtung! Die Luftlagemeldung! Schwere Flugzeuge fliegen vom Westen nach Osten!‘ To bylo v rádiu. Letěly svazy letadel. To byl hukot, to si nedovedete představit. Lidé měli velké obavy.“
Zmiňované obavy byly opodstatněné nejen v případě bombardování, během kterého v květnu 1943 v Plzni zahynulo 26 lidí, nebo v době heydrichiády, ale i jen za poslech zakázaného zahraničního rozhlasového vysílání. „Ta hrůza a nejistota lidi srážela a báli se. Divím se, že jsme to vydrželi. Řeknu příklad: tetin manžel poslouchal Londýn, byl zatčen a skončil v Mauthausenu. I toto bylo bráno jako ohrožování říše: poslouchat Londýn, to znamenalo velký trest.“
Na sklonku války, kdy se okupační vojska stahovala a zdálo se jisté, že konflikt skončí v neprospěch Německa, se už lidé osmělovali. Partyzáni, kteří operovali v oblasti Letin, například v nedalekém lesíku Suš postříleli asi deset německých vojáků. Nejednou se také stali vykonavateli spravedlnosti na českých kolaborantech. Že byla ale situace kolikrát složitější, vysvětluje Jan Valter následovně: „Mohlo se stát, že i někoho nařkli falešným způsobem. Když měli lidé proti sobě nesváry už z doby před válkou, tak zatkli nevinného člověka.“ Podobně se pak bohužel účtovalo i po roce 1948, kdy se na základě vazeb a nevraživosti rozhodovalo o přerozdělení majetku například v rámci kolektivizace.
Letiny v rukou Američanů
Rozhodnutím z února 1945, které na Krymu podepsali Winston Churchill, Franklin Roosevelt a Stalin, se protektorátní Československo rozdělilo na dvě části demarkační linií, která probíhala od Karlových Varů přes Plzeň na České Budějovice. „Přišli k nám 6. května 1945. Ráno jsme se probudili a Američané byli u nás. Tak jsme žasli nad těmi džípy a chevrolety a jejich výzbrojí. Seděli na autech a usmívali se. Přijeli do vedlejší vesnice Kbelnice. Usadili se tam a rozložili tábořiště. Němci byli nedaleko nad Újezdem v kopci. Byly to ještě zbytky, co táhly z východu, ale neměly už ani benzin. Tak Němci vzkázali Američanům, že se vzdávají. A ať si pro ně přijdou,“ vzpomíná s nadšením v hlase Jan Valter. Američané německé jednotce vzkázali, že si ji „vyzvednou“ na druhý den. Dne 7. května pak skutečně došlo na stahování německých vozidel a likvidaci zbraní. Zajaté vojáky pak v dalších dnech převezli do zajateckého tábora u Klatov.
Pro obyvatele Kbelnice a okolí nebyla americká jednotka jen atrakcí v podobě přehlídky dosud nevídaných věcí a vozidel. Pro většinu vesničanů znamenala přítomnost osvoboditelů například také první přímý kontakt s Afroameričany, kteří se v jejich řadách vyskytovali: „Byli mezi nimi i černoši. Stál jsem blízko, když jeden z nich vyskočil z řady, jak uviděl mámu s dítětem. Vzal ho a začal chovat. A ta máma křičela a bála se, že ho snad sní!“
Americká jednotka se pak usadila v letinských lázních a nastalo sbližování. Jak říká pamětník, Letiny neuvěřitelně ožily. Své vozy Američané vystavili v parku a blahosklonně dovolovali místním dětem vše si prohlédnout a důkladně prozkoumat. Pro ně to znamenalo hotové eldorádo. „Dovedete si představit, jak jsme lezli do aut nebo do stanů a tam jsme nacházeli citrony, pomeranče, cukroví, plechovky s hovězím, čokolády nebo cigarety Lucky Strike,“ vypráví pamětník. Všechny tyto dobroty pak mohli lidé po letech strádání ochutnat také díky organizaci UNNRA (United Nations Relief and Rehabilitation Administration – Správa Spojených národů pro hospodářskou obnovu a pomoc), která přerozdělovala zásoby americké armády civilnímu obyvatelstvu a obecně se podílela na překlenutí hospodářských ztrát v poválečném období.
Na měsíce s Američany Jan Valter vzpomíná jako na dobu euforie, kdy se lidem otevíraly nové obzory například i díky promítaným filmům a také pořádaným zábavám, kde se hrál pravý americký swing a nemohl například nezaznít dnes už klasický jazzový standard In The Mood, který, jak říká pamětník, u dívek prověřil smysl pro rytmus. Z tohoto „sbližování národů“, které trvalo do podzimu 1945, vzešla nejedna partnerská dvojice a Jan Valter si vzpomíná dokonce i na česko-americkou svatbu.
Blízká přítomnost demarkační linie a vůbec její existence nejednou zavdaly už v prvních měsících po válce příčinu k debatám o vývoji osvobozeného Československa. Pamětník situaci ilustruje takto: „Do hospody k nám chodil velitel, Čechoameričan Malina. Jednou tam někdo provolával: ‚Ať žije Rudá armáda!‘ Tak se rozčílil a povídá: ‚A my jsme vás neosvobodili?‘“
Po prvních volbách roku 1946 se pak tušená sovětizace ukázala jako skutečně možná. K definitivnímu stvrzení směřování země došlo pak únorovým pučem v roce 1948 a převzetím moci členy komunistické strany. Následovalo znárodňování podniků, zákaz živností a pustošení rodových statků kolektivizací.
Otec mu zachránil život, a on tak zradil
„Táta byl snaživý. Když nám příroda přála, dařilo se nám dobře. Horší bylo, když nám někteří záviděli. Ti, kdo nechtěli hospodařit, dávali své majetky automaticky. Kdo měl výsledky a úspěchy, nechtěl se toho vzdát. Po žních 1957 nás ale, jak se říká, nahnali do družstva. Táta pak jezdil s koňmi a vydělával 350 Kčs,“ přibližuje Jan Valter dění v Letinách v době kolektivizace a dále vysvětluje: „Z naší obce pocházel okresní tajemník KSČ. Byl starší o čtyři roky než já. Tlačil na to, že u nás musí být družstvo za každou cenu. Buď, anebo. Kdo by nechtěl, bylo by zle – asi by nás vystěhovali, protože takové případy byly.“ Tajemník Václav Zábran měl přitom podle pamětníka namísto myšlenek na kariéru spíše projevit vděčnost, protože mu Janův otec, když byl dítě, zachránil život: „Jako malý si proříznul tepnu na noze. Táta mu to uvázal kšandami. Jeho rodiče pak tátovi děkovali: ‚Do smrti vám, pane Valter, budeme vděční!‘ Ale ne. Stal se politickou veličinou...“
Otec se tlaku podvolil a do JZD vstoupil. Rodinná situace se tím sice zdánlivě uklidnila, o nějakých lepších zítřcích se ale rozhodně nedalo mluvit. Platy, které členové družstev pobírali, se zvlášť v zimních měsících měnily v almužnu, jež téměř nedovolovala důstojný život. Jan Valter se proto rozhodl odejít z dobrého místa farmáře na Státním statku ve Vrchnici u Kadaně a vrátil se domů pomáhat rodičům. I přes jeho úsilí se však rodinný rozpočet zvedl jen o 220 Kčs.
V době zakládání letinského JZD ale Jan Valter znal už i jiné osudy lidí, kteří byli perzekvováni na základě (často po staletí budovaného) rodového majetku. Během vojenské služby v Přerově se díky účinkování v armádní kapele seznámil s Boženou Jemelkovou, které roku 1955 odsoudili a zavřeli otce Aloise v procesu s kozlovickými sedláky. V případu, který čítal sedm lidí, byly rozdány rozsudky v celkové výši 63 let. Rozsudek nad Boženiným otcem zněl: trest odnětí svobody na třináct let za sabotáž, propadnutí majetku a ztráta čestných občanských práv na osm let, zákaz pobytu v obci Kozlovice na deset let. Rodina se po otcově odsouzení dostala do hmotné tísně a v podstatě živořila bez pomoci. Božena i její sestra byly vyhozeny z přerovského gymnázia.
Po svatbě se novomanželé přestěhovali do Letin. V té době se jednalo o zřízení samoobsluhy v bývalém hostinci Valterových, který byl znárodněn. V skrytu doufali, že by se Božena mohla stát třeba prodavačkou, nebo alespoň sehnat místo v Plzni v továrně. „Nepovolili to. Ne, krmit krávy! Manželka se pak sebrala a vrátila se na Moravu. To nastalo peklo. Šel jsem za ní v dubnu. Tehdy byly ještě převodky. To bylo skoro jako za Marie Terezie. Neexistovalo, abych odešel. Říkalo se pak, že jsem utekl z družstva. Otec mě hájil, že jsem přece nebyl členem!“ líčí Jan Valter situaci, do které se se ženou dostali. Bez převodky ho nemohli v jiném okrese zaměstnat a uvolnit ho z téměř vazalského svazku nebyla vůle. Mladá rodina se tedy protloukala díky brigádnickým pracím v zemědělství nebo třeba na výstavbě kozlovického kravína, proti jehož budování byl Boženin otec a právě jeho postoj se stal záminkou celého kozlovického procesu. Tehdy byl jeho nesouhlas označen za sabotáž socialistického hospodářství. Naproti rozumné argumentaci, že není třeba tamější JZD stavbou zadlužit, se tak prosadila moc všemu navzdory.
V Letinách se ale zatím konflikt mezi Valterem starším a tajemníkem KSČ po pamětníkově odchodu rozhořel naplno: „Dali otci krávy zpět, a že bude soukromě hospodařit. Táta ale byl pevný jak Jan Sladký Kozina támhle z Chodska. Dali mu krávy, ale on, že je nebude krmit. Ty řvaly, to víte!“
Když si na otce přišel okresní funkcionář došlápnout, našel ho za domem: „Táta sekal dřevo u kolny a přišel tajemník. Povídá: ‚Budete to krmit?‘ – ‚Nebudu!‘ A jak šel s tou sekerou, tak tajemník couval a měl strach. A táta mu říkal: ‚Vašíčku, neboj se. Už jsem ti jednou zachránil život. Podruhé ti ho brát nebudu!‘“
Celou situaci pak zachránila pamětníkova sestřenice, která orodovala o instanci výš, u krajského tajemníka Zoubka, kádra z lidu, který jeho otce dobře znal a zastal se ho. „‚Jeníka Valtera chcete likvidovat? Ten dřel odjakživa. V životě nikde nebyl. Spával ve srubu, aby měli místo pro pomocníky. Dřel šestnáct hodin denně a znal jen dřinu.‘ Tak se ho zastal a vlastně ho zachránil,“ uzavírá rodinnou historii pamětník.
Jan Valter pak pracoval vždy jen krátce na různých pozicích: v cihelně, cukrovaru, na Státním statku. Odevšud ho vždy nakonec vykázalo stigma Valterových i Jemelkových. Až v šedesátých letech se mu podařilo najít stálé a perspektivní místo správce na Střední zemědělské škole v Přerově.
Ve stejné době se po osmi a půl letech vrátil i manželčin odsouzený otec ze své poslední vězeňské štace: lágru ve Rtyni v Podkrkonoší. Stejně tak jako zbytek trestu mu nakonec byl prominut i zákaz pobytu v Kozlovicích.
Členové obou rodin ale navždy zůstali poznamenáni zločiny, které s sebou kolektivizace přinesla: ztratili významnou část svých majetků a přetrhlo se kontinuum rodinného hospodaření.
„Poznal jsem, že lidský charakter je tak ohebný, že se nedá věřit pomalu ani vlastnímu bratrovi, jak se říká. A že každý by si měl uvědomit, že čas letí rychle a nikdo ten svět nepřevrátí – ale svět převrátí každého,“ uzavírá Jan Valter.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Helena Kaftanová)