„Velká rána byla tedy okupace, kterou jsem já v Dolních Stakorách zažil, míním tím německá. Pamatuju to docela dobře, jak to obyvatelstvo viděno z dnešního pohledu zíralo na tu okupaci tupě. Na ves se dávaly do jednotlivých stavení vozy zapřažené koňmi, tedy jakási kumpačka vozatajstva, vedle toho, že obcí projížděly náklaďáky, tak základ té okupace bylo to, že tam byli ubytováni Bavoráci se svými koni a se svými povozy. Pravda je, že žila celá ta kumpačka dva roky v těch Stakorách. To došlo tak daleko, že v okolí se děly docela ošklivé kousky a naši občané byli už kamarády s našimi bavorskými spoluobčany. Pamatuju docela živě, jak v jednom tom stavení v průběhu okupace – zabíjelo se prase dvakrát ročně, úplně stejně jako před okupací, jenom s tím rozdílem, že pán, který k tomu musel dát tu štambilku, si pochopitelně musel odnést kus masa, což asi pro něj musel být velice dobrý obchod. Takže povolení dával rád.“
„Oni (Sověti) jeli nějak ze severu – to se ví, že do Mladé Boleslavi jela jednotka automobilová, ale na tu ves přijela prostě jednotka na kolech. Kradených – každej jiný kolo, ne jako jednotka vybavená, prostě pěšák sebral někde dvacet kilometrů nad místem kolo, pak ho položil, poobjímal, koláče dostal. Poštamprlikovali se sedláky a jelo se dál. No ale pak se děly takové věci na té vesnici, který já neumím do dneška rozlousknout.“
„Potom přišly děsivé tlaky na to, že co učitel, musí umět německy. Zkoušky, němečtí inspektoři. Já jsem zažil na gymnáziu takový velmi ostrý útok okupantů, kteří nám před očima naše dva profesory odvedli a byl konec. Nehledě na to že nejmilejšího profesora jsme sledovali, že je v Terezíně, ale že také skončil v Terezíně, tak to už jsme nevěděli. Skvělej muzikant.“
Jiří Valenta se narodil jako jediné dítě venkovských kantorů v roce 1927 ve vsi Dolní Stakory u Mladé Boleslavi. Jako dospívající zažil okupaci na venkově a pamatuje na vítání sovětských osvoboditelů. Po válce propadl ideálům socialistické ideologie a byl členem propagandistických úderek, které agitovaly v zájmu kolektivizace. Mimo jiné byl dramaturgem divadla v Hradci Králové a dále novinářem. Po sankcích v roce 1968 byl převážně manuálně zaměstnán jako řidič tramvaje nebo kulisák. Je autorem několika publikací.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
