Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ivo Valent (* 1964)

• narozen 26. srpna 1964 v Praze

• jeho matka byla redaktorkou ČTK, otec pracoval v Československém rozhlasu

• v srpnu 1968 byla jeho matka spolu s poslanci zadržována sovětskými vojáky v parlamentu

• kvůli nesouhlasu se sovětskou okupací rodiče přišli o práci

• vystudoval střední průmyslovou školu dopravní

• pracoval na Masarykově nádraží v Praze jako elektromechanik

• protože odmítal vstoupit do KSČ, nedostal se na pozici strojvedoucího

• odešel proto od Českých drah do Dopravního podniku města Prahy

• poté pracoval ve firmě obchodující s autodíly

• vrátil se do Dopravního podniku jako řidič tramvaje

Od dětství ho zajímalo vše, co se týkalo železnice. Toužil se stát strojvedoucím. Časem však zjistil, že i na takové místo bylo třeba vstoupit do komunistické strany. Odmítl a raději změnil zaměstnání. Stal se řidičem tramvaje.

Ivo Valent se narodil 26. srpna 1964 v Praze a vyrůstal v Bubenči. Od dětství rád pozoroval železniční trať, která přes ni vede. Říká, že z dětského koukání na vlaky nakonec vznikla celoživotní záliba.

Rodina a drama roku 1968

Jeho matka byla redaktorkou Československé tiskové kanceláře a otec pracoval v Československém rozhlase. Práce je bavila a byli v ní úspěšní. Poklidný život rodiny se změnil v srpnu 1968, když Československo obsadila vojska Varšavské smlouvy. Pamětníkovi byly teprve čtyři roky, ale vybavuje si, že byl s babičkou na prázdninách ve vesnici Jimramov. Přijelo tam pro ně služební auto Československé tiskové kanceláře. Jeho máma zařídila, aby byl s babičkou ihned převezen do Prahy, protože se o něj bála a chtěla ho mít ve dnech plných chaosu a strachu co nejrychleji doma. Řidič sice malého Iva domů přivezl, s maminkou přesto pohromadě být nemohl. Pracovala totiž jako zpravodajka ČTK z parlamentu a byla v něm právě ve chvíli, kdy ho obsadili sovětští vojáci a zakázali z něj lidem odejít.

Ivo Valent tyto události zná jen z matčina vyprávění. „Říkala, že když se dostala do parlamentu, tak tam už nějakou dobu chaoticky probíhala jednání tehdejších poslanců. Když přišli vojáci, tak začala být situace mnohem dramatičtější. Vzpomínala, že tam viděla Marii Kabrhelovou brečet na záchodě, protože nechápala, jak nám mohli ‚bratři‘ něco takového udělat. To byla komunistka přesvědčená o přátelských vztazích sovětského lidu k našemu, takže tento krok nemohla pochopit a pramenilo z toho její rozčarování. Vzpomínám si, že maminka vyprávěla ještě o nějaké poslankyni, která říkala nějakému z těch mladých vojáků, že tam nemá co dělat a že by mohl být její syn. Ti vojáci měli příkaz potlačovat kontrarevoluci. Když ale viděli, co se tady děje, asi to v nich vyvolávalo rozpaky. Ale samozřejmě museli plnit příkazy,“ vypráví.

Sovětští vojáci nakonec dostali rozkaz umožnit lidem z parlamentu odejít a pamětníkova matka se vrátila domů.

Zanedlouho se však dostala do další nepříjemné situace. V zaměstnání byla vyzvána, aby vyjádřila souhlas se sovětskou okupací, což odmítla. Stejně se zachoval i pamětníkův otec. Oba přišli o práci. Po dlouhém úsilí jim nakonec pomohli známí a zaměstnali je oba v účtárně. Matka synovi posléze vyprávěla, že se k ní zanedlouho po srpnových událostech na ulici přidali cizí muži a nabídli jí, že zajistí pro ni i její rodinu emigraci do Spojených států amerických. „Já samozřejmě nevím, jestli to nebyla nějaká provokace, zda to nebyl příslušník StB, nebo to opravdu někdo mínil vážně. Ovšem maminka tady měla maminku, která už byla nedoslýchavá a vážně nemocná. Odmítla. Šlo to do ztracena. Tím, že tady rodiče zůstali, nesli následky rozhodnutí, že nepodepsali souhlas se vstupem vojsk. Dělali méně prestižní práce za méně peněz. Takže maminka pak, hned jak to bylo možné, odešla do důchodu,“ vysvětluje Ivo Valent.

Elektromontérem na nádraží

Vystudoval střední průmyslovou školu dopravní a v roce 1985 nastoupil na Masarykovo nádraží v Praze, které se tehdy nazývalo nádraží Praha-střed. Dostal tam místo elektromontéra. Praxe byla taková, že zájemci o práci strojvedoucího si museli nejdříve nějaký čas odpracovat v dílnách při opravách lokomotiv.

V letech 1986 až 1988 pamětník odsloužil povinnou vojenskou službu a těšil se, že se konečně dostane ke své vysněné profesi.

Po návratu do dílen však pochopil, že to nebude tak snadné. V té době bylo zájemců o práci strojvedoucího hodně, takže dál pracoval jako opravář. „Místo, kde jsem pracoval, se jmenovalo nová hala, ale říkalo se, že je sto dvacet pět let stará. Tam probíhaly periodické prohlídky všech lokomotiv, které depo Praha-střed mělo. Později byla zbourána a na jejím místě vznikla nová železnice, která spojuje hlavní nádraží s Libní.

V osmdesátých letech tam probíhaly opravy lokomotiv. Tou halou musel projít každý, kdo se chtěl stát strojvedoucím. Pak nastal moment, kdy nás tam mnoho čekalo. Strojvedoucích byl nadbytek, naopak potřebovali elektromechaniky. To, že jsme chtěli být strojvedoucí, nám nebylo nic platné. Vedení nás zadržovalo v postupu, museli jsme být v dílně a bylo možné tam lidi držet třeba deset let. Výpovědní lhůty přitom byly až rok. Dali jste výpověď, a ještě rok jste museli v podniku pracovat. To je z dnešního pohledu neuvěřitelné,“ popisuje Ivo Valent poměry na železnici v osmdesátých letech 20. století.

Odmítnutí vstupu do KSČ

Od nadřízených dostal nabídku vstoupit do komunistické strany, což odmítl, protože politika ho nikdy nezajímala. Nechtěl dělat kariéru, ale zároveň se ani nekontaktoval s nikým z disentu. Nikdy se nepohyboval mezi lidmi, kteří dávali najevo nesouhlas s komunistickým režimem. Zajímala ho jen jeho práce a jeho koníčky, které souvisely s železnicí. Bylo to vyrábění železničních modelů a fotografování vlaků, lokomotiv a nádraží. V podstatě chtěl mít klid na práci a na své záliby.

Až později zjistil, že byl spolu s bratrem pod dohledem Státní bezpečnosti. Přestože nijak nevybočovali, estébáci na ně kvůli postojům jejich rodičů nezapomněli. „Zjistili jsme, že se zajímali, co děláme, ale nic z toho nevyvozovali,“ podotýká Ivo Valent. Říká, že se pohyboval ve společnosti lidí, kteří se k životu stavěli podobně jako on. Nijak na sebe neupozorňovali a zabývali se výhradně prací, rodinou a koníčky.

Časem však pochopil, že karty tehdy byly jasně rozdány. Kdo se angažoval v komunistické straně, měl možnost získat lepší místo. „S něčím takovým jsem do té doby nepočítal. Ukázalo se, že jsou vytvořené Brigády socialistické práce, jejichž členové jezdí určité lukrativní úseky, jako například z Prahy do Bratislavy. Kdybych vstoupil do strany a stal se členem Brigády socialistické práce, která by si nade mnou vzala patronát, tak by byl můj postup mnohem rychlejší. Něco takového mě do té doby vůbec nenapadlo. Samozřejmě, že jsem nic takového nerealizoval,“ vypráví pamětník.

Přestup do Dopravního podniku

Práce v dílně byla v osmdesátých letech náročná a zodpovědná. U jednoho typu lokomotiv právě v té době často docházelo k poruchám. „Opakovaně byly problémy s přeskoky na trakčních motorech. To byla pro dílnu nepříjemná věc. Vyřazovalo to lokomotivu na dlouhou dobu z koloběhu. Nemohla jezdit a přitom jich bylo málo. Bylo potřeba ji co nejrychleji uvést do provozu a nikdy nebylo zaručeno, že ten přeskok nenastane znovu. Byly to vážné problémy s jedním konkrétním typem. Motor tehdy nebyl natolik technicky na výši, aby u něj nedocházelo k vážným závadám,“ popisuje svou práci.

Nakonec ho čekání na chvíli, kdy bude moci v práci postoupit na pozici strojvedoucího, znechutilo. Svého snu se vzdal. Na přelomu roku 1988 a 1989 přešel k pražskému Dopravnímu podniku. Protože měl odpovídající vzdělání i zkušenosti, dostal tam ihned místo směnového mistra. Absolvoval navíc potřebný kurz a začal pracovat jako řidič tramvaje. Byl spokojen. Cítil, že může uplatnit to, co umí, a práce ho bavila.

Radost ze změn v listopadu 1989

Jako řidič tramvaje prožil listopadové události v roce 1989. Dne 17. listopadu vozil cestující na lince číslo 22. Zpočátku nevěděl, proč mu dispečer poručil jet jinou trasou než jako obvykle přes Národní třídu. Nevěděl, že tam proběhla demonstrace. „Odklonili linku 22 z Újezdu na Anděl. Objela Ženské domovy, přijela ve směru od Plzeňské a pokračovala dál přes Palackého náměstí nahoru k náměstí I. P. Pavlova, aby se vyhnula centru,“ popisuje Ivo Valent.

Listopadové události ho potěšily a zároveň překvapily. Říká, že si neuměl představit, že k pádu režimu dojde. „Neočekával jsem, že režim, tak jak byl nastavený, mohl fungovat do nekonečna. Ale jakým způsobem proběhne ten konec, to jsem si osobně neuměl představit. Dá se říct, že jsem byl překvapen, že už je to tady,“ říká.

V té době byla jeho pracovištěm vozovna tramvají v Praze-Střešovicích. Vzpomíná, že tam někteří kolegové změnu režimu odmítali a těžce se s ní vyrovnávali. „Vedoucí tam byl velký komunista. Přišli za ním, že by měl odstoupit z funkce. On pod tím tlakem opravdu odstoupil. Pak jsem slyšel, že toho litoval. Ale nemusel z Dopravního podniku odejít, jen ho přeřadili na jiné oddělení. Takže lidé se k tomu samozřejmě stavěli různě. Za sebe můžu říct, že jsem byl rád. Z mého pohledu to proběhlo sametově a v klidu. Tatínek se dokonce ještě na pár let vrátil do rozhlasu. Pro nás to mělo veskrze pozitivní efekt,“ shrnuje pamětník.

Poté si našel práci jako manažer ve firmě obchodující s autodíly. Po třinácti letech z místa odešel, protože jeho matka těžce onemocněla. Ochrnula a potřebovala neustálou péči. Tři roky s ní byl doma. Po její smrti začal znovu pracovat v Dopravním podniku. Vrátil se k práci řidiče tramvaje.

Potíže při fotografování vlaků

Železnice ho však nikdy nepřestala zajímat. Dál fotí vše, co s ní souvisí, a spolupracuje s časopisem Železniční magazín. Právě při té práci si uvědomuje, jak hodně se změnilo oproti době, kdy na železnici pracoval. Jedním z příkladů, které uvádí, je jeho záliba ve fotografování. Už za totality často jezdil za zajímavými vlaky a lokomotivami, o kterých věděl, že budou vyřazeny z provozu. Snažil se je zdokumentovat. Dostával se přitom do potíží, pokud fotil v příhraničních oblastech. „Režim to měl důkladně obšancované a vadilo i focení v blízkosti polské hranice. Jakmile se ukázalo, že tam fotím, byly z toho nepříjemnosti,“ říká. Paradoxně však nevadilo, když někdo fotil techniku v dílně. „Tehdy u nás běžně vycházela v časopisech pro mládež podrobná konkrétní technická řešení i výkresy zapojení u konkrétních typů lokomotiv. Dnes si to firmy chrání jako průmyslové tajemství a je naprosto vyloučeno, aby někdo něco takového zveřejňoval,“ podotýká pamětník. Železnice zůstala jeho koníčkem, ale živí ho řízení tramvaje. I při té práci pozoruje, že se společnost mění. „Například v tom, že dříve bylo běžné, že cestující poděkoval, když dobíhal k tramvaji a řidič na něj počkal. Dnes poděkuje ani ne desetina těch lidí. Pozoruju na cestujících, jak jsou pod tlakem, ve stresu. Zdá se mi, že ten stres je mezi lidmi čím dál více cítit,“ říká Ivo Valent.