Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jarmila Valášková (* 1938)

• narozena jako Božoňová 4. května 1938 ve Starých Hamrech v Beskydech

• otec měl v obci holičství

• ve Starých Hamrech prožila nacistickou okupaci

• po válce rodiče postavili nový dům na kopci nad centrem vesnice

• otec přišel po roce 1948 o živnost a pracoval v komunálním podniku

• Jarmila vystudovala pedagogickou školu pro učitelky mateřských škol v Krnově

• provdala se a narodily se jí tři dcery

• pracovala ve školkách ve Frýdlantu nad Ostravicí, v Ostravici a v Bílé

• pamětnice budování přehrady Šance v šedesátých letech

• byla členkou KSČ, ale v roce 1967 na vlastní žádost vystoupila

• v roce 2022 žila ve Starých Hamrech

Jarmila Valášková přišla na svět ve Starých Hamrech a nikde jinde nežila. Pěkné dětství v jednom z nejkrásnějších údolí Beskyd jí příliš nepokazila ani válka, do které se narodila. Nejhorší období tam zažila v druhé polovině šedesátých let. Velkou část vzkvétající obce se spoustou obchodů a živnostníků, restauracemi a hotely pro letní hosty totiž srovnaly se zemí bagry. Důvodem bylo budování vodní nádrže Šance.

Pod vodou tehdy skončila také pila, nádraží a železniční trať do Bílé. „Bylo strašně smutné, když bourali všechny  domy. Také vykáceli velké plochy lesů. Vypadalo to jako po válce,“ říká Jarmila Valášková. Voda zaplavila i její rodný dům. Díky tomu, že si rodiče po válce postavili nový barák na kopci nad centrem obce, patřila její rodina k těm šťastným, které se nemusely vystěhovat. Trvalo jí dlouho, než si zvykla, že se z domu nedívá na řeku, ale na obrovskou vodní plochu.

Kvůli stavbě přehrady Šance, kterou se komunistická vláda rozhodla vybudovat kvůli nedostatku vody v rozrůstající se ostravské aglomeraci, padlo ve Starých Hamrech na dvě stě budov. Vystěhovat se muselo asi sedm set lidí. Voda zaplavila plochu téměř tři sta čtyřicet hektarů.

Náš život se točil kolem řeky

Jarmila Valášková se narodila jako Božoňová 4. května 1938 ve Starých Hamrech. Otec František Božoň provozoval holičství v pronajatém domě v centru obce. Matka Marie měla kadeřnický kurz, a když bylo potřeba, pomáhala manželovi. Ve stejném domě sídlila četnická stanice a byly tam byty pro pět rodin. Jeden obývali i Božoňovi. „Měli jsme pouze kuchyň a ložnici bez vodovodu a odtoku. Chodili jsme pro vodu přes celé hamerské náměstíčko až do konírny. Vodu z mytí jsme nosili na vylévání dolů. Celému baráku sloužil jeden suchý záchod, kam chodili také zákazníci holičství a dělníci z pily,“ říká pamětnice.

Stísněný byt Jarmile vynahrazovala krásná příroda s neomezeným prostorem pro hry. „Byla jsem sice jedináček, ale měla jsem plno kamarádů. Hodně času jsme trávili u řeky s místy na koupání. V Ostravici jsem se naučila plavat. Voda byla krásně čistá, byli tam pstruzi, raci. Když v zimě hodně mrzlo, na řece jsme bruslili. Maminka v řece také prala,“ vypráví Jarmila Valášková.

Oba rodiče pocházeli ze šesti sourozenců, a tak měla v Hamrech a okolí hodně příbuzných. Otcovi rodiče žili kousek od nich v domě na kopci, kde měli také pole a hospodařili. Jeden strýc provozoval hamerský hotel Duda. „Maminka mu chodila do hospody vypomáhat,“ dodává pamětnice.

Za války, kdy se Staré Hamry staly součástí Protektorátu Čechy a Morava, bydlelo ve vesnici plno Němců. „Například hotel Ostravačka zabrali pro německé důstojníky. Do hotelu Zaoral jezdili na ozdravné pobyty členové Hitlerjugend. Pamatuji, jak chodili v řadách na procházky. V Bílé sídlilo gestapo. Němci se také chodili k otci stříhat,“ vzpomíná. Jako dítě to moc nepocítila, ale otec jí později vyprávěl, že měl z gestapa velký strach. Zapojil se totiž do podpory partyzánů.

Otec mě vyplácel šňůrou od žehličky

Jeho švagr Rudolf Zagura pracoval ve Starých Hamrech na úřadu, kde třídil a rozděloval potravinové lístky. „Když něco zůstalo, stopil to a přinesl to k nám. Otec pak na to chodil nakupovat hlavně mouku. Proviant nosil do osady Břestová hajnému Šípkovi, který pomáhal partyzánům na Smrku. Paní Šípková pro ně pekla buchty a chleba,“ říká. Neví přesně, kdy si pro Rudolfa Zaguru přišlo gestapo, ale zřejmě to bylo v roce 1942 nebo 1943. Od té doby otec neměl klid. Když do vesnice přicházeli gestapáci, schovával se na půdě. Švagr ho ale neprozradil.

Rudolf Zagura byl zavřený nejprve v Bílé, pak trpěl ve vězení v Kounicových kolejích v Brně. Měl velké štěstí, že se zachránil. „Strýc vyprávěl, že když se blížil konec vojny, odvezli ho s dalšími spoluvězni do nějakého kostela. Odtamtud je po dvou pouštěli ven. Čekal, že dostane kulku do zad, ale nestalo se. Přišel tajně domů,“ líčí Jarmila Valášková. Otec pak švagra až do osvobození schovával ve včelíně.

Venkovské holičství nevynášelo moc, ale malé rodině to stačilo. „Tatínek nepil ani nekouřil. Měla jsem pěkné hračky. Na Vánoce jsem dostávala plno dárků, i když skromných,“ říká pamětnice. Otec byl přísný vychovatel. „U nás se vyplácelo šňůrou od žehličky. Jednou jsem tatínkovi vzala v holičství bez dovolení padesátník na šuměnku. U oběda jsem mu to řekla. Bral to jako krádež a dostala jsem strašný výprask. Na zádech jsem měla rudé pruhy,“ vzpomíná.

Maminka plakala radostí, že je po válce

Jarmila začala v roce 1944 chodit do školy a musela se učit němčinu. První ročník jim kvůli blížící se frontě skončil dříve, protože do školy se nastěhovali němečtí vojáci. V dubnu 1945 ji rodiče odvedli k dědovi Božoňovi. Měli pocit, že dcera tam bude v bezpečí. Tenkrát tam bydlely dvě její tety s dětmi. „Rodiče mě tam vypravili s kočárkem, ve kterém ležely pod peřinou schované cennosti, zlatý prsten, řetízek, hodinky. Na silnicích bylo plno německých vojáků,“ vzpomíná. Když jí rodiče 3. května 1945 přišli gratulovat k narozeninám, přesvědčila je, aby se s nimi mohla vrátit domů.

„Uprostřed ložnice stál ranec s peřinami. Maminka ho zase rozvázala, lehli jsme si a usnuli. Ráno stála maminka u okna a plakala. Polekala jsem se, že se něco stalo tatínkovi. A maminka řekla: ‚Tatínek je v pořádku, ale jsme osvobození. Už je tady Rudá armáda.‘ A tak jsem se rychle oblékla a šla ven. Po cestě jelo na vozech tažených koňmi plno sovětských vojáků. Tatínek je hostil kořalkou, kterou sám pálil,“ vypráví pamětnice.

Po válce Jarmila jezdila jednu zastávku vlakem do školy v osadě Hutě. V tamní malotřídce učila matčina sestra Helena Navrátilová s manželem. „Teta to s dětmi ohromně uměla. Byla mým vzorem,“ říká. Pamatuje, že tam měli žáka, který chodil šest roků do první třídy. „Nosil zajímavé omluvenky. Například, že musel jít s tátou do lesa, že pomáhal při kopání brambor anebo že musel hlídat sourozence. Od páté třídy Jarmila chodila do měšťanské školy, která byla přímo ve Starých Hamrech.

Po komunistickém puči v únoru 1948 komunisté nastolili v Československu tvrdý totalitní režim. Likvidovali politické odpůrce, v zinscenovaných procesech posílali nevinné lidi na šibenici, pronásledovali katolickou církev. Po vzoru Sovětského svazu také znárodňovali majetek, kolektivizovali zemědělství a zakázali soukromé podnikání. Františka Božoně přinutili vstoupit do komunálního podniku se sídlem ve Frýdlantu nad Ostravicí a v holičství už byl jen vedoucí. „Plat měl velmi malý, ale docela dobře se s tím vyrovnal,“ říká pamětnice.

Na internátu jsme spaly po dvou v jedné posteli

Brzy po válce začali Božoňovi stavět dům a v přelomovém roce 1948 se do něj přestěhovali. Na stavbu dostal František Božoň pozemek od svého otce. Rodiče začali také hospodařit. Měli hektar a půl polí, chovali jednu nebo dvě krávy. „Maminka se musela naučit dojit a zpracovávat mléko. Sadili jsme brambory, seli obilí, sušili seno. Na strašně kamenitém poli byla práce strašně  těžká,“ vypráví pamětnice.

Do jednotného zemědělského družstva vstoupit nemuseli, stejně jako ostatní lidé ze Starých Hamrů. „Políčka roztroušená v kopcích se nedala zcelovat. Nevyplatilo by se jim, kdyby nám je vzali, ale museli jsme odevzdávat povinné dodávky,“ říká Jarmila Valášková. Otec tenkrát věřil, že to komunisté nemyslí s republikou špatně, a vstoupil do KSČ.

Jarmila se dostala na pedagogickou školu pro učitelky mateřských škol v Krnově. Bydlela tam na internátu. „Krnov byl po válce a odsunu Němců dosti ponurý. Internát jsme měly v bývalém hotelu. Bylo tam málo místa a zpočátku jsme spávaly dvě holky v jedné posteli. Ale líbilo se mi tam,“ říká. Na ulicích potkávala uprchlíky z Řecka. Československo nabídlo řeckým komunistům a jejich dětem po prohrané občanské válce nový domov. V Krnově žila jedna z největších řeckých komunit.

Její první místo po škole bylo ve Frýdlantu nad Ostravicí, kam ze Starých Hamer dojížděla. Zanedlouho přešla do školy v Ostravici. Seznámila se s Otou Valáškem a v roce 1958 měli svatbu. Narodily se jim tři dcery. Bydleli u jejích rodičů. Krátce byla i Jarmila členkou KSČ. „Jako pedagogické pracovníky nás k tomu nutili. Ze svého přesvědčení bych do strany nešla. Udělala jsem to jen kvůli práci. V naší rodině se ctil Masaryk, maminka bývala velká sokolka,“ vysvětluje pamětnice.

Předseda pěstuje kult osobnosti, napsal otec a vystoupil ze strany

Společně s otcem ze strany roku 1967 vystoupila. Nelíbilo se jim, že mladý předseda vesnické organizace KSČ Milan Dyba chtěl z pozice moci vyštvat z obecního domku dlouholeté nájemníky a získat ho pro sebe. Jarmila Valášková si schovala koncept dopisu, kterým tenkrát její otec zdůvodňoval žádost o ukončení jejich členství v KSČ: „Předseda Dyba měsíc po svém zvolení předsedou využil funkce ke svému prospěchu. Nečestným a zákulisním jednáním se snažil získat domek na úkor dlouholetého uživatele. Jeví se nám jako člověk, který pěstuje kult osobnosti.“

Za několik měsíců dostali z kontrolní a revizní komise KSČ ve Frýdku-Místku vyrozumění, že jejich žádost projednali a členství v KSČ jim zrušili. Nebýt počínajícího politického uvolnění, které vyvrcholilo pražským jarem roku 1968, nedostali by se asi ze strany tak snadno. Žádost o ukončení členství považovalo vedení KSČ v předchozích letech za nesouhlas s režimem. 

Tak jako většina Čechoslováků prožívala Jarmila Valášková na jaře a v létě 1968 měsíce plné naděje na svobodnější život. Takzvaný socialismus s lidskou tváří, který se pokusili prosadit reformní komunisté v čele s Alexandrem Dubčekem, však nepřipustili vládci komunistického bloku z Moskvy. Jednadvacátého srpna obsadila republiku vojska Varšavské smlouvy. „Bylo to kruté. Zase jsme museli ohnout hřbet a poslouchat,“ shrnuje období po srpnu 1968, označované jako normalizace.

Tenkrát byla ráda, že z KSČ včas vystoupila. Postoj všech komunistů k takzvané bratrské pomoci spřátelených vojsk posuzovaly prověrkové komise. Jen v roce 1970 vyloučili funkcionáři KSČ asi tři sta tisíc členů. Pro většinu z nich to mělo vážné následky. Mnozí vyloučení přišli o místa, nemohli zastávat vedoucí funkce, jejich děti nesměly studovat. „Prověrky jsem sice nezažila, ale soudružka z okresu chodila po školkách a vyptávala se na naše postoje. Člověk měl strach říct, co si myslí,“ říká pamětnice.

Do přehrady jsme chodili tajně plavat

V červenci 1970 urychlila povodeň napouštění už dostavěné přehrady. Za třicet dva dnů stoupla hladina o dvanáct metrů. Staré Hamry rozdělilo obrovské jezero. V moravské části vesnice, v osadě Samčanka, vzniklo nové centrum, zatímco to původní na slezské straně přišlo o obchody, služby, školu i obecní úřad. Zbývajícím obyvatelům se zkomplikovalo i cestování, protože museli objíždět přehradu. Veřejnou dopravu obstarávaly autobusy. Železniční trať mezi Starými Hamry a Bílou už neexistovala. Řízenou potopu přežil kostel svatého Jindřicha, který se ocitl kousek od břehu. Původně stál na kopci.

Život lidem nad přehradou ztěžovalo i ochranné pásmo se spoustou zákazů. „Pod naším domem postavili cestu a ní se nesmělo chodit. Všude dali zákazové cedule a ploty. Nemohli jsme tam jít ani na hřiby. Chytat ryby ani koupat se v přehradě nesmělo. Aspoň zákaz koupání jsme porušovali a tajně, hlavně večer, jsme tam chodili plavat. Bylo to příjemné,“ vzpomíná.

Její matka zemřela v roce 1971. Otec, který rád poslouchal Svobodnou Evropu, se dožil sametové revoluce. „Doufali jsme, že se jednou dočkáme konce komunistického režimu, ale když to v listopadu 1989 přišlo, otec pořád říkal: ‚To není možné. To není možné.‘ Byla to krásná doba,“ říká Jarmila Valášková. Tehdy pracovala v Bílé jako ředitelka mateřské školy, kterou v obci zřídily Československé státní lesy. Tam působila posledních deset let před důchodem. V roce 2022 žila stále v domě, který ve Starých Hamrech postavili rodiče.