„No to bylo důležitý hodně, protože i když táta už se toho nedočkal a stále věřil, že se to zlomí, tak on se toho nedočkal, ale já jsem se toho dočkal. Mně se naskytla veliká šance obnovit živnost, protože to byl odkaz předků. Vlastně já jsem byl třetí generace truhlářů, která by začínala novou éru na tý živnosti. No a tak jsem se snažil, no bylo to tedy krutý v těch pětačtyřiceti letech, když jsem si umínil, že teda budu podnikat, tak teda zkušenosti žádný jsem neměl s odbytem výrobků, protože už jsem neměl tu šanci získat od táty rady a zkušenosti takovýho rázu, abych byl úspěšnej. Tak co jinýho, tak začal jsem dělat dřevěný hračky, myslel jsem si naivně, že se s tím uvedu, jenže bohužel, bylo to krušný, protože ty začátky byly hodně krušný, ale čas od času se začaly rýsovat různý takový věci.“
„Já jsem vycházel z osmý třídy a toužil jsem prostě se stát truhlářem, jak by ne, když bylo vybavení v dílně a bavilo mě to. Jenže bohužel, co mi otec říkal, na příkaz vyšších orgánů v Litomyšli prostě se nehodilo, abych jako syn živnostníka šel na truhláře, protože potřebovali ty živnostníky soudruzi jako zlikvidovat. No ale já jsem... tak když na truhláře ne vlastně... a hlavně, co jsem chtěl, protože mě bavilo různý vyřezávání sošek a takový, že jo... už jsem byl starší, restaurování, že jsem si restauroval nějaký křeslo a toužil jsem po tom prostě se dostat do Kroměříže na tu restaurátorskou školu. To už vůbec jsem neměl nárok a oni mně nabídli prostě doly nebo černý řemeslo. Tak zaplaťpánbůh, že jsem se dostal na to černý řemeslo do TOSu do Svitav, kde jsem se vyučil, a neoctnul jsem se v dolech, protože to by bylo asi strašný...“
„No co mně problesklo, že jsem vůbec byl z toho celej takovej divnej, že jsem to v životě nezažil takovýhle věci jako kluk, protože to, když vám přijdou, já nevím, tři policajti a přehrabou vám celej barák, peřiny přeházej a vyházej, já nevím, knížky, já nevím teda, co hledali. Lezli až na půdu, kde hledali nějaký dráty a spojení nějaký rádiový s cizinou a takovýhle věci. Pak se nakonec ukázalo, že to byl mour na komíně místo drátů, tak to bylo směšný. Ale stejně teda tátu odvedli, drželi ho u soudu. To bylo někde v tý ulici, kde teďka jsou policajti, no a tam ho vyslýchali a drželi ho skoro, já nevím, tři čtvrtě roku. Moje sestry vyhodili ze zaměstnání, jak Stáňu ze silnic, tak Marii z okresu, a já jsem dostal... zůstal s mojí matkou doma sám.“
František Vajrauch se narodil 18. prosince 1945 jako třetí dítě do rodiny truhláře Františka Vajraucha v Litomyšli a většinu svého dětství trávil v truhlářské dílně svého otce. Truhlárna založená v roce 1892 však byla v roce 1950 znárodněna. V majetku rodiny však zůstaly všechny stroje, ale otec byl pouze v pozici zaměstnance truhlárny. Po znárodnění přišlo na rodinu udání, že má v domě tajný sklad řeziva a na černo i nadále vyrábí a prodává nábytek. Po domovní prohlídce byl otec pamětníka zatčen a tři čtvrtě roku strávil ve vazbě. Nakonec byl u soudu zproštěn obžaloby. František Vajrauch však nesměl jít do učení na truhláře. Vyučil se nástrojařem ve Svitavách a poté pracoval převážně ve strojírenství. Když se v sedmdesátých letech budoval průtah Litomyšlí, musela se rodina ze svého domku vystěhovat, protože bránil stavbě silnice. Odmítli bydlení v panelovém domě a postavili si nový dům, kam přestěhovali i veškeré vybavení dílny, které jim zůstalo. V roce 1989 začal pamětník se svolením města v dílně provádět drobné truhlářské opravy. V roce 1990 odešel ze zaměstnání, zažádal si o živnostenský list na truhlářské práce a rodinnou firmu Vajrauch a syn – truhlářství se mu podařilo obnovit a dodnes (2019) v ní se svým synem a několika zaměstnanci pracuje.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
