„U dědy ve Studénce byli ubytovaní Angličané a Francouzi, dole u sousedů byli ve stodole Rusové. Šli jsme tam s mojí matkou, nesli proviant, chleba, rohlíky a podobně. Šla s námi i její kamarádka a ta nepředloženě vytáhla rohlík a jednomu tomu Rusákovi ho darovala. To byl tanec, to jste neviděli, vyrazili jako včely a začali se o to prát. Měli tam post německý a ten hlídač začal střílet do vzduchu a zahnal je do té stodoly.“
„Dodnes si pamatuji, jak jsem přiběhl odpoledne na náměstí. Ze školy vedle kostela, která je teď prázdná... tak najednou z okna z druhého patra vylít obraz Hitlera. Kdyby to někoho trefilo, tak by ho to tam dole zabilo. To už byli naši hoši v pohotovosti, přepadli lazaret, tam měli zbraně, tak je rychle sebrali. Jeli k Benzům do fabriky, tam odzbrojili stráž a všechno zabrali, pak jeli do Siemense a tam to odzbrojili také. Začali Němce, a kde koho chytili, odvážet a soustřeďovat do gymnázia. Takže v podstatě se nikomu nic nestalo, nejvýš dostal někdo přes pusu.“
„Jednoduše šli po obchodnících. Ti rabující k tomu vzali esenbáky, lidové milicionáře a rabovali. Kde co našli, tak potom vystavovali ve výkladech a k tomu dali křečka. Vystavovali třeba dvě velké lahve od okurek s nakládanými vejci a takovéhle věci. To byli největší kapitalisti a ti, kteří vykořisťovali pracující lid.“
Jaroslav Vágenknecht se narodil v roce 1932. Jeho otec provozoval jedno z novopackých řeznictví. V roce 1939 těsně před invazí do Polska se stal náhodným svědkem zatčení předních občanů Nové Paky gestapem. Na konci války, kdy si již užíval stejně jako ostatní děti prázdnin na neurčito, procházely městem transporty vězňů a zajatých vojáků. S kamarády objížděli se sáněmi okolí a dělali sbírku šatstva a jídla. Sledoval dramatické povstání v Nové Pace, které začalo 3. května 1945, a postup německých sil pro udržení nadvlády a pořádku následujícího dne. Poté, co wehrmacht vyklidil město, nastaly oslavy konce války a 10. května všichni nadšeně vítali vojáky Rudé armády. Komunistický převrat v roce 1948 znamenal již druhé odstranění novopackého pomníku T. G. Masaryka, politické procesy, domácí prohlídky, zabavování a odstrašující vystavování majetku zabaveného živnostníkům. Pamětníkův otec odmítl v roce 1949 vstoupit do podniku Masna, ale nakonec byl nucen se zapojit do jednotného zásobování potravinami a masné výrobky mohl pouze prodávat. Pamětník se vyučil řezníkem a v roce 1951 narukoval na tříletou základní vojenskou službu u PTP. Otcovu řemeslu se ale nikdy nevěnoval. Rodinné řeznictví otec na počátku šedesátých let prodal a musel čelit obvinění z rozprodávání státního socialistického majetku. Jaroslav Vágenknecht vedl po roce 1989 třináct let městskou kroniku.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
