Ljuba Václavová

„Poučená teda tím, jak jsme si udělali tu organizaci na základní škole, abysme se dostali na střední školu, tak jsem si myslela, že když je člověk šikovnej a chytrej, tak že i tenhle režim může nějakým způsobem obejít. Bylo po Stalinově smrti, po Gottwaldově, byl Zápotocký, když jsem na tý škole byla. Samozřejmě ještě existovaly ošklivý věci, ale přesto jsme si mysleli, že se dá něco dělat. A dělali jsme. Já jsem tam [na konzervatoři] zase vstoupila do výboru ČSM. Vydávali jsme ten časopis díky tomu... Tak jsme se tenkrát radili s rodičema, opravdu poctivě, a já jsem říkala: ‚Vy jste nikdy nic neudělali‘, a táta mně na to řekl: ‚To se dá udělat jedině, když bys mezi ně vlezla a šla a začli to rozdělávat zevnitř. A na to nikdo nemáme.‘ A já jsem tehdy řekla: ‚My na to máme!‘ A já jsem tam skutečně šla, manžel a několik kamarádů, domluvili jsme se s několika kantory a říkali nám: ‚Ano, my vám pomůžeme a prostě začnem tady tu organizaci spravovat s tím, že ty stalinisty vy vyšoupete. Jako mladý přijdete, my vás zvolíme a takhle...‘ ‚A mě tahleta věc úplně, úplně sesypala. A viděla jsem hlavně, že ty lidi, který nám, s kterejma jsme se bavili na chodbě, byli normální a slibovali nám, že nás tam podpořej, když s něčím přijdem. A ve chvíli, kdy se zavřely dveře a byla ta schůze, tak tam se držela ta stranická morálka. Nikdo si nedovolil říct svůj názor, ten říkal zas až na chodbě. A já jsem si uvědomila, do čeho jsem to vlezla a že jsem vlastně poprvé udělala něco proti něčemu. A já jsem poprvé šla destruktivně. A to se nesmí udělat! Já to od tý doby vím, že se to nesmí udělat. Já jsem tam skutečně přestala chodit, vymluvila jsem se, že jsem v jiném stavu. Vůbec nevím, jak to bylo dál. Já jsem to léta mazala z hlavy, ale vím, že jsem se rozhodla, že prostě nepůjdu na vejšku, protože jsem věděla, že když bych se tam dostala, tak se tam dostanu jenom díky tomu, že jsem v tý partaji. Nebo by si to lidi mysleli, že jsem se tam dostala kvůli tomu. Tak jsem vůbec nepodala přihlášku, ačkoliv jsem strašně chtěla dělat operní režii.“

„A šla jsem opravdu dělat jenom na smlouvy, abych nikde nemusela říct, že v tý partaji jsem. Šíleně jsem se bála proti tomu něco udělat a vystoupit. Já jsem z nich dostala prvně v životě strach. Poprvé a naposled jsem se v životě skutečně bála toho mlčení, tý příšerný organizace. Sehnala jsem místo asistentky v televizi, ale opravdu říkám zase na smlouvy a zase jsem to tam neřekla. Prostě jsem doufala, že když takhle zmizím, tak se na mě zapomene. Prostě nesmysl. Já jsem vždycky byla racionální, ale tady mně to vůbec nemyslelo. No a pak na mě nějakej soudruh zařval na chodbě: ‚Václavová, pojď sem! Ty patříš k nám. My jsme si tě našli.‘ No a já jsem potom, ještě tak asi půl roku, si říkala, že nevím, co budu dělat. Pak jsem šla na nějakou schůzi, tam jsem se nějak zeptala nevhodně a oni mně vlastně řekli, ať tam nechodím, že tam nejsem zaměstnaná a ať si to nějak vyřeším. A to byl ředitel Pelikán. A já jsem šla na schůzi, legitimaci jsem odevzdala a řekla jsem jen, že se stydím, že jsem tam byla tak dlouho, a že jim to vracím, že prostě odcházím. A on říkal: ‚Vy nemůžete vystoupit. Já vás můžu jenom vyhodit.‘ ‚Tak mě vyhoďte,‘ a opravdu jsem hrdě odešla středem.“