„Na pilu přišli nějací papaláši z Vítkova. Vyžádali si klíče od kasy a zavřeli toho největšího společníka, pana Demla, kterému patřila polovina firmy. Strýc Karel a táta měli každý čtvrtinový podíl. Pan Deml se jim prý sám nabídl, aby ochránil společníky, kteří měli děti. Nevím, jak to opravdu bylo, ale byl to úžasný člověk. Byl asi pět let zavřený v Jáchymově. Když se vrátil, byl bezzubý a vypadal jako stařec. Přitom to byl ještě docela mladý chlap, pětačtyřicetiletý nebo padesátiletý.“
„Rusové přišli na zámek a udělali tam první nepořádek. Z čelní strany, která už dneska neexistuje, vyhazovali nábytek a všechno možné. Kolem naší branky pak šly tři ženy a táhly velký perský koberec. Jedna ho neunesla. Do těch malých chaloupek to pak asi nastříhaly. A říkaly: ‚Milko, běž si taky! Rusáci to vyhazují z oken.‘ A maminka lomila rukama a říkala: ‚Proboha, lidé, vždyť to budeme muset vracet!‘ Netušila, že pak přijde ještě něco dalšího.“
„Za Reichu se na naší kredenci pravidelně objevovala mapa. Od té doby mám strašně ráda mapy. Věděla jsem přesně, jak postupovala vojska od Stalingradu. Děcko jako já to asi nemělo vědět, ale většinou jsem se u toho nachomýtla. Vždycky rozbalili na kredenci obrovskou mapu, něčím ji zatížili, stáli nad ní a ukazovali, jak postupuje fronta. Táta se chlubil, že umím vyjmenovat všechny sibiřské řeky.“
Byli jsme šťastní, že jsme se dočkali osvobození. Když nám pak komunisté vzali pilu, byla to pro rodinu pohroma
Eva Václavková se narodila 4. července 1935 ve Spálově poblíž města Odry v moravských Sudetech. Následkem mnichovského diktátu v roce 1938 se oblast stala součástí nacistického Německa. Eva Václavková je pamětnicí osvobození Spálova Rudou armádou. Její otec byl spolumajitelem parní pily, která zaměstnávala přes třicet zaměstnanců. Po únoru 1948 komunisté firmu znárodnili. Otec pak pracoval jako řidič. Eva byla výtvarně i hudebně nadaná. Vystudovala nejprve ruštinu a výtvarnou výchovu na pedagogické fakultě v Brně. V posledním ročníku byla přijata na malbu na Akademii výtvarných umění v Praze. Během studia přešla na scénografii na DAMU. V letech 1961 až 1972 byla scénografkou Slezského divadla v Opavě. Roku 1971 ji přepadl neznámý útočník a způsobil jí úraz hlavy s následky na celý život. Po odchodu z divadla se živila volnou malířskou tvorbou. Zemřela 26. května 2023.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!