Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Vácha (* 1942)

• narozen 28. dubna 1942 v Drážkově

• na konci 50. let nemohl studovat střední školu

• vystudoval dálkově střední zemědělskou školu při vojně a při zaměstnání

• agronom v JZD Svatý Jan v Drážkově

• po listopadu 1989 soukromý zemědělec

• ředitel regionální agentury Ministerstva zemědělství ČR

• v letech 2000–2004 náměstek hejtmana Středočeského kraje

• obnovil barokní sýpku, provozovatel soukromého muzea všedního života rolníků středního Povltaví – Váchův špejchar

• v roce 2022 žil v Drážkově

Když se František Vácha dozvěděl, že nemůže studovat ani zemědělskou střední školu, rozplakal se. Nedokázal pochopit, proč by mu někdo, v tomhle případě režim, měl zakazovat, aby se vzdělával. Vždyť jeho učitelé ho doporučovali ke studiu gymnázia. Ani jeho otec se nehodlal s nepříjemnou realitou, která v té době v Československu panovala, smířit. Obepsal úřady, ministerstva a dotazoval se, proč jeho syn se samými jedničkami nemůže studovat. Reakce se nedočkal. Nakonec napsal i do Rudého práva, odkud mu odpověď přišla. „Domníváme se, že bude jen prospěšné, když Váš syn v praktické práci v zemědělství prokáže, že má k němu dobrý poměr. (...) V současné situaci není únosné pro vaše JZD, aby ztrácelo na několik let pracovní síly,“[1] psala redakce – nutno podotknout, že s mnoha pravopisnými chybami – v dopise. František Vácha tedy neměl na výběr. Ve 14 letech musel začít pracovat v zemědělském družstvu.

Museli jsme vytrhnout stránky s Masarykem a Benešem

František Vácha se narodil 28. dubna 1942 v Drážkově nedaleko Sedlčan. Vyrůstal na rodinném statku, kde žil se svými rodiči, prarodiči a třemi sourozenci – bratrem a dvěma sestrami, z nichž jedna byla mentálně postižená. Už od raného dětství musel František na hospodářství pomáhat. „Rodiče mě úkolovali už od první třídy: ‚Až přijdeš ze školy, jídlo máš v troubě, pak vezmi husy a vezmi je k potoku.‘ Když jsem byl větší, tak jsem pásl dobytek. Děti měly povinnost pomáhat. Když jsem byl větší, tak během žní jsme dostali omluvenku a vynechávali jsme školní povinnosti,“ vzpomíná na dětství na venkově. Rodina vlastnila 14 hektarů lesa a 16 hektarů pozemků. Chovali několik druhů drůbeže, skot a koně. Součástí hospodářství byla sýpka, kterou jeho pradědeček koupil v roce 1892 od místní židovské rodiny, tehdy však nevěděl, jakou má historickou hodnotu. „V roce 1988 byl statek prohlášen za kulturní památku, protože sýpka je postavená na pozdně gotické tvrzi, kde jsou znaky střílny, portály a ohradní zeď. Tvrz zbořili Švédové a v roce 1680 se na tom zbytku postavila barokní sýpka,“ říká.

Jako malý kluk nejprve příliš nevnímal změnu ve společnosti, která nastala po komunistickém převratu v roce 1948. Až když v září toho roku nastoupil do první třídy, viděl, že se něco děje. „Dostali jsme v druhé třídě v roce 1949 slabikáře a tam byl Masaryk a Beneš na titulních stránkách. Najednou přišel do třídy pan řídící a říkal: ‚Děti, toho pana Masaryka a Beneše vytrhněte opatrně a já je vyberu.‘ Pak nám přinesl Stalina a Gottwalda a ty jsme tam místo toho přilepili,“ říká a dodává: „Čas utíkal, nastoupil jsem do měšťanské školy do Kamýku nad Vltavou. V sedmé třídě, to byl rok 1954/1955, tak zase přišel pan řídící a řekl, ať vytrhneme Gottwalda se Stalinem a máme je roztrhat a hodit do koše.“ František Vácha vzpomíná, že když se učitele ptali, proč tak mají učinit, nebyl schopný jim vysvětlit, co se děje. Žáci tak prožívali schizofrenní okamžiky, které v komunistickém Československu nebyly neobvyklé.

Na počátku padesátých let přišla pro Váchovy rána. Režim se rozhodl skoncovat se soukromými zemědělci. Otec, František Vácha starší, do jednotného zemědělského družstva (JZD) odmítal vstoupit a ocitl se tak v bezvýchodné situaci. „Tatínka označili za kulaka. Sebrali mu nějaké stroje a sýpku. Omezili ho a nemohl hospodařit. Měl povinné dodávky a ty on neplnil, tak nedostal potravinové lístky, šatenky. [Přídělový systém fungoval v Československu až do roku 1953.] Rodina musela žít z toho, že měla kravky, mléko, brambory a živili se tím, co ta farma vyprodukovala,“ popisuje František Vácha. Většina sedláků z okolí také vstup do JZD odmítala. Všichni prý říkali, že tak učiní, až když se k tomu uvolí František Vácha starší. Situace se ovšem změnila v roce 1951. „V Koubalově Lhotě, to je okraj Sedlčanska, zabili tajemníka národního výboru. Obvinili z toho tři sedláky a v dubnu je popravili,“ popisuje. V únoru roku 1951 ve vesnici došlo k brutální vraždě předsedy místního národního výboru (MNV) Vladimíra Mandíka. Vyšetřovatelé obvinili z vraždy tři místní rolníky – Václava Junka, Aloise Lacinu a Karla Mášu. Státní soud je v březnu téhož roku odsoudil k smrti. Označil je za vlastizrádce, vesnické kulaky, kteří svou činností vykořisťovali drobné rolníky, a za nepřátele socializace vesnice. Později se ukázalo, že vyšetřovatelé pochybili. Kromě doznání obžalovaných, které vyšetřovatelé získali fyzickým a psychickým týráním, nebyly žádné přímé důkazy o jejich vině. V roce 1965 popravené soud zprostil viny. V červnu roku 2020 se ministerstvo spravedlnosti veřejně omluvilo za to, že stát nevinného Václava Junka, Aloise Lacinu a Karla Mášu v roce 1951 oběsil. Vykonání trestu smrti označilo za justiční vraždu.[2]

Celá událost ovšem mezi místními zemědělci vzbudila strach. „Lidi se najednou začali bát – o sebe, o rodinu, o všechno. Byl to zlom. V létě 1952 vstoupili do družstva všichni kromě dvou lidí, kteří bydleli na samotě,“ říká.

Plakal jsem a nevěděl jsem, proč na školu nesmím

Rodiče přišli o svůj soukromý majetek a začali pracovat v JZD. Otec se staral o své milované koně. Z prosperující zemědělské obce se stalo neudržované místo, v sousedství se zřídil vepřín, který místním přinášel problémy. „Oni pod prasata nestlali slámu a tu kejdu vylévali na dvůr a teklo to ze vrat. My jsme si museli dát prkna na cihly, abychom se dostali domů přes to. Na smrad si zvyknete, ale nezvyknete si na potkany a mouchy. To je katastrofa,“ říká. Až v roce 1963 se situace zlepšila. František Vácha tehdy oslovil hygienickou správu, která nařídila nápravu. Život na statku nebyl snadný, navíc rodiče vydělávali málo peněz. K tomu všemu si František Vácha nesl nálepku syna kulaka.

Roku 1956 ukončil základní vzdělání osmou třídou a nastalo rozhodování, kam se vydá dál. Učitelé ho doporučovali jako jedničkáře a vzorného žáka ke studiu gymnázia. Otec ale rozhodl jinak – jakožto potomek starého sedláckého rodu měl nastoupit na střední zemědělskou školu. Podal si přihlášku, ale vedení ho rázně odmítlo. „S překvapením jsme zjistili, že mě nemůžou přijmout, protože to družstvo a místní národní výbor zakázali. Nastaly peripetie. Bylo mi 14 let, plakal jsem, nevěděl jsem, proč tam nesmím,“ vzpomíná. Dovolili mu, aby nastoupil na zemědělské učiliště v Třebnicích. Tak se také skutečně stalo. Brzy si ho ale všiml ředitel, který v něm viděl potenciál. Ten mu řekl, že když půjde na školu do jiného okresu, tak škola nezjistí informace z místního národního výboru. „V Táboře mě přijali. V pondělí jsem tam nastoupil a v pátek pro mě přijel estébák s jedním policistou – příslušníkem Bezpečnosti – a odvezli mě ze školy, protože nesmím být ve škole ani v Táboře,“ říká a pokračuje: „Odvezli mě do Obořiště, tam byli ti postižení a rošťáci, ale pan ředitel toho zařízení si se mnou nevěděl rady, tak mě odvezl v sobotu domů k našim. Tatínek z toho byl překvapený. Já jsem plakal, nevěděl jsem, co se děje.“ Váchovi byli nešťastní. Otec kontaktoval mnoho úřadů, aby se domohl spravedlnosti, ale bezvýsledně, nikdo mu neodpověděl, proč jeho syn nemůže studovat. Bylo jasné, že režim se jen tak nenechá obelstít, a tak František Vácha nastoupil do JZD Svatý Jan, kde pracoval až do pádu komunismu.

Není bolševik jako bolševik

V 19 letech, v roce 1961, nastoupil na základní vojenskou službu v Benešově, kde působil jako řidič a později i jako jejich instruktor. Paradoxně právě vojna mu přinesla alespoň trochu spravedlnosti. Náhodou se sblížil s velitelem útvaru, podkarpatským Rusínem, který do Československa přišel se Svobodovou armádou. „Měl totiž ženu, která ho občas bila, a tak v neděli nechtěl být doma a pořád jsem s ním musel jezdit na fotbal,“ vysvětluje. Jednou se zápas odehrával jen kousek od Drážkova, a tak velitele poprosil, jestli se může stavit doma pro buchty. Při té příležitosti mu odvyprávěl svůj příběh o tom, jak nemohl studovat. „Nejprve mi nevěřil. Byl to bolševik se vším všudy, ale naprosto spravedlivý chlap. U nás mu tatínek ukázal některé dopisy, které psal. Strašně se rozzlobil. (...) Přijeli jsme do Benešova a on mi řekl, ať zajedu k jedné bytovce. Šli jsme, zazvonili jsme a vylezl mladý člověk. Velitel mu řekl: ‚Řediteli, tady ti vezu žáka, on k tobě teď bude chodit.‘“ Tento muž působil jako ředitel jedné zemědělské střední školy a slova velitele uposlechl. František Vácha tak souběžně s vojenskou službou dálkově studoval střední školu. Zbylé tři roky úspěšně dokončil po návratu do civilu.

Po dvouleté vojně dostal nabídku, aby dělal řidiče v benešovské Československé státní automobilové dopravě (ČSAD). Měl radost, řízení ho bavilo, a tak se rozhodl, že v JZD skončí a začne v nové profesi. Doma mu ovšem otec řekl, že musí v družstvu zůstat, protože by tak ohrozil budoucnost mladšího bratra, který by nejspíš potom sám musel do zemědělství. František Vácha svolil a vzdal se možnosti pracovat v jiném odvětví. Další roky vystřídal několik pozic – jezdil s traktorem a nákladním autem, působil jako rostlinář, agronom a později hlavní agronom. Roku 1966 se oženil, s manželkou vychoval dceru a syna.

Během pražského jara si užíval uvolněnou atmosféru, která ve společnosti panovala. O to více ho zasáhla 21. srpna 1968 zpráva o invazi vojsk Varšavské smlouvy. V následujících dnech nepustil z ruky rádio a poslouchal s napětím, jak se situace vyvíjí. Na zem také maloval protiokupační nápisy. Během normalizace na rozdíl od svého otce nevěřil, že by režim někdy mohl padnout. Aby se alespoň částečně mohl cítit v opozici vůči komunismu, vstoupil roku 1972 do Československé strany lidové (ČSL). „Díky tomu jsem se necítil osamocený. Nic moc jsme ale dělat nemohli. Scházeli jsme se a nadávali jsme na bolševiky, bylo to konkrétní, protože jsme věděli, kdo je ten rošťák komunistický. Ale s odpuštěním to byla organizace naprd. Nakonec jsem to zabalil, byl jsem jen přispívajícím členem a všechny činnosti jsem ukončil. Vrátil jsem se až po revoluci,“ říká. Ovšem ještě předtím, v sedmdesátých letech, působil na národním výboru, jeden čas dokonce jako místopředseda. Po sametové revoluci odešel z družstva a přihlásil se do výběrového řízení na ředitele okresní zemědělské agentury, ve kterém zvítězil. Funkci vykonával až do roku 2000. Poté se stal náměstkem středočeského hejtmana, kterým byl až do roku 2004. V roce 2022 žil na rodném statku v Drážkově, kde se zasloužil o rekonstrukci sýpky. Na Váchově špejcharu, jak se usedlosti říká, zřídil muzeum a pořádal v něm výstavy a další kulturní akce. Jeho syn dál pokračoval v práci svých předků a hospodařil na půdě, kterou Váchovi získali v restituci.

 

[1] Dokument dostupný v sekci Dodatečné materiály

[2] Vrah číhal s holí u cesty. Za smrt komunisty skončili tři nevinní sousedé na šibenici. ŠVEC, Pavel a Dan POLÁČEK. Aktuálně.cz [online]. 2023 [cit. 2023-09-15]. Dostupné z: https://zpravy.aktualne.cz/domaci/vrazda-v-koubalove-lhote/r~0a9a729c6c5c11ebbdfd0cc47ab5f122/