Hana Utitz-Raz

„Poslouchali jsme rádio a já najednou slyším: ,Kde že je ta válka, v Palestině? A oni tam budou mít stát?! Židé budou mít stát?! Já tam jedu!‘ Pak si mě povolala komunistická strana na univerzitě: ,Jak to, že chceš pryč?!‘ Tak tam stojím na pódiu a musím vysvětlit, proč nejsem spokojená v té krásné komunistické straně. Ani nevím, co jsem jim vykládala. Myslím, že jsem to vyhrála vyprávěním o kibucu. To se jim líbilo. A řekla jsem asi, že tam mám rodiče. Pražská policie pak přišla počítat naše věci a sepsala každý kapesník. A to se muselo hned odvézt, abychom si do těch zavazadel už nic nepřidali. Polovička se toho pak stejně ztratila. Tak jsme si řekli, nemáme tady nic, tak půjdeme spát do hotelu. Moje sestra, která pak zůstala v Československu trčet po celý komunismus, se druhý den ptala domovnice v našem domě, jak jsme odjeli, a ta jí řekla: ,Ti měli štěstí! Přišla ho tam večer hledat policie, chtěli ho zavřít.‘ Můj muž totiž pracoval jako dobrovolník pro Američany a všichni ti, kteří dělali něco proamerického, byli špioni.“

„Když jsme se dozvěděli, že jsem na řadě, šla se mnou maminka na Wilsonovo nádraží. Stála tam sama, protože tatínek se nemohl uvolnit z továrny. Němci ho tam zavírali, chovali se k němu strašně. Maminka tam stála sama. Jinak se tam loučily celé rodiny, to si pamatuji moc dobře. Maminka mi říkala: ,Poznáš nové lidi, nová místa...‘ Ale mé sestře, která už byla nějakou dobu v Anglii, napsala: ,Hanka dnes odjela. To je strašné! Proč jsem ji poslala?! Možná by to tady přežila.‘ To jsem se dozvěděla mnohem později. Než moje sestra zemřela, poslala mi dopisy, které jí maminka psala ve stejné době. Velmi mne dojalo, že měla sílu mne tak povzbudit.“

„Seděly jsme na Liverpool station, každá s malým kufříkem, a čekaly, až nás vyvolají. Pak řekli moje jméno, šla jsem nahoru. Tam byla paní Nicholsonová a dala mi pusu. Šly jsme ven, pomohla mi s kufříkem do auta a najednou vidím: Ona řídí! V Praze ještě ženy neřídily! Řekla jsem si: To je zajímavé! A od té doby jsem byla tak zvědavá, že jsem zapomněla na všecko. To je moje štěstí, že jsem hned ‚na místě‘. Hned jsme přišly na to, že paní Nicholsonová mluví francouzsky. Tak jsem s ní mohla mluvit. Přijely jsme k nim, bylo to na jaře a kvetoucí tulipány lemovaly cestu k domu, který vypadal jako hrad. To byla krása!“