„Dva roky na Kubě patří k nejsvětlejším našeho života, nejen mého, ale i manželky a syna.“ Tazatel: „Co tam bylo náplní vaší práce?“- „To je právě to. Já jsem byl v kubánském rozhlase, v americké sekci zahraničního vysílání, anglicky mluvící sekce, a zjistil jsem po krátké době, že můj pobyt je naprosto zbytečný. Protože oni dostávali komentáře, zprávy, projevy, přeložili je do angličtiny a vysílali. Tam neexistovala vůbec žádná redakční práce.“
„Po okupaci nacisty kdekdo myslel na emigraci. Jednou jsem potkal na ulici svého spolužáka a ptal se: ,Tak co? Kam vy pojedete?' Tak jsem řekl: ,Co já vím? Nevím. My nemáme kam.' Tak mě sebral a zatáhl do pasáže Černá růže na Příkopě a v prvním poschodí byla kancelář, kde se člověk mohl přihlásit na ilegální transport do Palestiny.“
„Jednou mě o půlnoci povolal Geminder na ústřední výbor a dal mi nějakou zprávu, že ji mám ihned vysílat. Ta zpráva se týkala tajné schůzky britského, amerického a francouzského ministra zahraničí tam a tam, a že jednali o tom a tom. Já jsem řekl, že to musí být omyl, protože vím, že v té době tam francouzský ministr zahraničí nemohl být, byl jinde. On se na mě rozkřikl: ,Ta zpráva je ověřená! Ta je pravdivá! Nemudrcuj, vem to a vysílej to!‘ “
„Šli jsme za poledního slunce k domkům, a když jsme byli uprostřed, tak najednou nebyly prázdné a vyskakovali z nich Němci v dlouhých kabátech. Nás dva, kteří jsme byli vepředu, povalili, a s vojáky, které jsme měli s sebou a šli za námi, začala přestřelka. Nás pak odvedli do Dunkerque, do města.“
„Tam stála fronta osmdesáti až sto převážně mladých lidí až za roh a čekali, až se otevře. Já jsem stál na druhé straně chodníku, a když pak vycházeli kupci a začali ukazovat, co si koupili, a listovat v tom, tak jsem chtěl přejít na druhou stranu a bavit se s nimi. A já jsem nemohl. Mně se tak stáhlo hrdlo, že bych se s nimi nemohl bavit, jak jsem byl dojatý.“
„O nás obou (Bedřich Utitz a Adolf Müller – pozn. ed.) bylo známo, že jsme se v pražském jaru angažovali. Část toho exilu furt vyzývali: ,Dělejte něco. Založte stranu politickou nebo založte nějaké sdružení.‘ Ale nějak jsme přišli na to, že v Německu jsou autoři, které známe a kteří v Československu nemohou dnes publikovat, a ještě více autorů žije v Československu, kteří nemohou publikovat. To jsou lidé, kteří už mají částečně hotové rukopisy nebo na nich pracují. Tak co kdybychom je vydávali tady?“
Kapitán v.v. Bedřich Utitz se narodil 20. listopadu 1920 ve Vídni do židovské rodiny původem z Čech, která se v roce 1931 přestěhovala do Prahy. Nejprve mluvil pouze německy a navštěvoval německou školu. 30. dubna 1939 se díky spolužákovi dozvěděl o Černé růži a celá rodina se tak přes Dunaj a Černé moře dostala do Palestiny. Zde se chtěl přihlásit do cizinecké legie a později do tvořící se československé armády, ale v obou případech byl odmítnut. Do armády se dostal až později a s 200. protiletadlovým plukem se účastnil obrany Tobrúku. Díky maturitě se dostal do důstojnické školy v Haifě a do bojů o Tobrúk již nezasáhl. S dalšími československými vojáky se přeplavil lodí do Anglie, kde byl zařazen do Oddílu kanónů proti útočné vazbě a později se účastnil obléhání francouzského přístavu Dunkerque. Na průzkumné hlídce byl v lednu 1945 Němci zajat a přesunut do věznice v Dunkerque, odkud se dostal až v dubnu zprostředkováním Mezinárodního Červeného kříže a výměnou za německé zajatce. V roce 1946 nastoupil do České tiskové kanceláře a byl jmenován dopisovatelem v sovětském sektoru rozděleného Berlína. V roce 1949 přešel do Telepressu pod vedením Bedřicha Gemindera a jak sám říká: „Jednalo se pouze o dezinformační oddělení.“ Po jeho rozpadu v roce 1952 nemohl pro svůj židovský původ půl roku získat zaměstnání, až se uchytil v Ústavu pro experimentální chirurgii v Krči na pozici knihovníka a dokumentaristy. Díky známé se v roce 1954 dostal do Československého rozhlasu, kde se stal vedoucím ústřední redakce zahraničního vysílání. V roce 1963 - 1965 pracoval v na Kubě v kubánském vysílán pro Ameriku. V roce 1968 byl vyslán na roční neplacenou dovolenou do západního Německa a od roku 1969 zde zůstal natrvalo. Spolu s politologem Adolfem Müllerem v Kolíně nad Rýnem roku 1971 založil exilové nakladatelství Index. Vydali spolu přes 200 knih, a přestože se spolupráce mezi oběma osobnostmi později vyostřila, Index setrval až do roku 1989. Po Sametové revoluci pracoval pro Svobodné slovo, Lidové noviny, Přítomnost, Listy nebo Týden. V roce 1998 dostal z rukou prezidenta Havla Řád Tomáš Garrigua Masaryka. V roce 2005 se natrvalo vrátil do České Republiky. Bedřich Utitz zemřel 12 února 2017 ve věku 96 let.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
