Jan Ungár

* 1946

  • „Já jsem upozornil na to, když byl vybrán ten logotyp, já se zastával osobně tohoto návrhu a dost aktivně jsem působil v tom směru, aby ten návrh tohoto studenta Šťastného, kterého jsem osobně neznal, ale z toho, co se tam nabízelo, jsem to považoval za nejjednodušší a nejjednoznačnější a grafickým výrazem přináležejícího té momentální situaci, které to mělo sloužit. Nakonec se to prosadilo a bylo to vybráno a já jsem říkal, teď jak to zařídit, aby to autor měl autorsky chráněné, protože my jsme nebyli zatím žádnou organizací, to bylo jen OF, ale to tam nikdo nevěděl, ani se o tom neuvažovalo. A teď většina těch samozvaných komisařů tvrdila, že na to nebude nikdo dbát a není na to čas ani doba, aby se o tom debatovalo. Já jsem říkal, to není pravda, to se může rychle zvrátit nebo se něco stát a špatně to dopadne. A taky to špatně dopadlo, nakonec se to přešlo tady ta věc, nebylo to řešeno. A taky se stalo to, co jsem já předvídal, do půl roku ten student musel žalovat OF. Jak to dopadlo, to nevím, ale skončilo to u soudu. Protože to začalo být pro toho autora značně nevýhodné, jelikož se to objevovalo všude možně a používalo, a samozřejmě jako úspěšný autor měl nárok na to, aby měl nějakou zapsanou prioritu a taky aby dostal nějaké honoráře. Minimálně nějaký honorář odpovídající té společenské závažnosti.“

  • „Já ještě živě pamatuji Kalandru, i když jsou to jen útržkovité vzpomínky, pamatuji, jak jsem chodil k nim do bytu, do té Revoluční číslo popisné pět, po válce, potom, co se vrátil z koncentračního tábora a před jeho zatčením. A také chci říct, že s tou jeho ženou jsem se dostal do styku až po jeho popravě. Já jsem ani nevnímal, co s ním je, nějak mi nedocházelo, proč už Kalandra není, nikdo mi k tomu neposkytnul žádné informace. Ba dokonce si vzpomínám, že jsem jako malé dítě s babičkou v jejím mimopražském domě poslouchal, když probíhal ten proces. To přenášel i rozhlas ten proces s Horákovou. Babička to poslouchala a měla k tomu i nějaké komentáře. Mně to jako malému dítěti vůbec nedocházelo, nějak se mě to netklo, že tam je souzen kvůli něčemu i můj strýc, to jsem nechápal kvůli čemu, že tam odpovídá nějakým soudcům, a tak podobně.“

  • „Vzpomínala na to, jak se chovala StB, když Arnošt Ungár byl zatčen s tím, že říkala, že zdaleka ani gestapo nevyvíjelo takové jednání a chování vůči ní, protože StB okamžitě rozkradlo, naložilo z toho protějšího domu z té ordinace, co tam ještě zbývalo, tak všechno vybralo, všechno s výjimkou technické laboratoře a kovových skříní, které k ní patřily, veškeré to zubařské zařízení zabavilo. Matce nedali ani žádné potvrzení. Když chtěla, aby se to sepsalo a dali jí nějaké razítko, tak jí řekli: Paní, držte hubu, nebo vás vezmeme taky s sebou.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 10.02.2023

    (audio)
    délka: 02:00:28
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Praha, 10.03.2023

    (audio)
    délka: 02:07:17
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 3

    Praha, 14.04.2023

    (audio)
    délka: 01:52:35
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Svého strýce Záviše Kalandru slyšel naposledy v rádiu

Ungár Jan, 1960
Ungár Jan, 1960
zdroj: Archiv Ungár Jan

Jan Ungár se narodil 4. května 1946 v Praze. Jeho teta Jarmila Rambousková, fotografka a umělkyně, se stala druhou ženou známého fotografa Františka Drtikola. Otčím Arnošt Ungár byl židovského původu. Za války se rozvedl se svou první ženou, aby ochránil ji i jejich dvě dcery a pak předstíral sebevraždu. Po celý zbytek války se musel skrývat před gestapem. Poté se zapojil do Pražského povstání jako lékař. Otčím Arnošt Ungár a strýc Záviš Kalandra byli zatčeni v souvislosti s politickým procesem vedeným proti Miladě Horákové. Otčíma po několika letech pustili z vazby, ale Záviš Kalandra skončil na popravišti. Tříletého Jana Ungára matka odvezla k babičce, aby ho ochránila před následky perzekuce. Vrátit se mohl až po několika letech a dlouhé odloučení od matky zanechalo následky na jeho psychice. V době jeho studia na Vysoké škole uměleckoprůmyslové nastala okupace armádami Varšavské smlouvy a pamětník se rozhodl pro emigraci do Švédska. Po několika měsících se zase vrátil, protože pochopil, že odejít by neměl on, ale okupanti. Celý život pracoval v oblasti médií, grafiky a výtvarného umění. Publikoval doma i v zahraničí. V době sametové revoluce se zapojil do činnosti Občanského fóra. V roce 2023 žil v Praze.