Jan Ungár

„Já ještě živě pamatuji Kalandru, i když jsou to jen útržkovité vzpomínky, pamatuji, jak jsem chodil k nim do bytu, do té Revoluční číslo popisné pět, po válce, potom, co se vrátil z koncentračního tábora a před jeho zatčením. A také chci říct, že s tou jeho ženou jsem se dostal do styku až po jeho popravě. Já jsem ani nevnímal, co s ním je, nějak mi nedocházelo, proč už Kalandra není, nikdo mi k tomu neposkytnul žádné informace. Ba dokonce si vzpomínám, že jsem jako malé dítě s babičkou v jejím mimopražském domě poslouchal, když probíhal ten proces. To přenášel i rozhlas ten proces s Horákovou. Babička to poslouchala a měla k tomu i nějaké komentáře. Mně to jako malému dítěti vůbec nedocházelo, nějak se mě to netklo, že tam je souzen kvůli něčemu i můj strýc, to jsem nechápal kvůli čemu, že tam odpovídá nějakým soudcům, a tak podobně.“

„Vzpomínala na to, jak se chovala StB, když Arnošt Ungár byl zatčen s tím, že říkala, že zdaleka ani gestapo nevyvíjelo takové jednání a chování vůči ní, protože StB okamžitě rozkradlo, naložilo z toho protějšího domu z té ordinace, co tam ještě zbývalo, tak všechno vybralo, všechno s výjimkou technické laboratoře a kovových skříní, které k ní patřily, veškeré to zubařské zařízení zabavilo. Matce nedali ani žádné potvrzení. Když chtěla, aby se to sepsalo a dali jí nějaké razítko, tak jí řekli: Paní, držte hubu, nebo vás vezmeme taky s sebou.“