Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Prof. Ing., CSc. Jaromír Ulbrecht (* 1928)

• narozen 16. prosince 1928 v Ostravě

• otec Josef Ulbrecht za války vězněm v Terezíně a Mauthausenu

• v koncentračním táboře si otec vedl statistiku úmrtí vězňů, která byla využita při poválečných norimberských procesech

• je držitelem mezinárodních patentů na reaktor na zpracování syntetického kaučuku

• věnoval se detailně tématu nenewtonských kapalin

• po invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 s rodinou emigroval do Velké Británie

• po sedmi letech pobytu se rodina přestěhovala do USA

• je čestný „fellow“ Amerického institutu chemického inženýrství

• po roce 1989 se opakovaně vracel do Čech, nakonec se zde usídlil nastálo

Profesor, vědec, chemik, držitel několika patentů a mezinárodních ocenění, profesor Jaromír Ulbrecht, patří mezi elitu českého vědeckého světa, která byla na základě svého hodnotového zaměření donucena po roce 1968 emigrovat z Československa. Jako nadaný vědec neměl s nabídkami práce problém, a tak když se dozvěděl, že kádrový posudek rodiny by mohl mít vliv na budoucnost vzdělání jeho dvou dětí, rozhodl se s celou rodinou z Československa odejít. Za celý svůj dlouhý život se uplatnil na univerzitách i v komerčních firmách zaměřených na výzkum a vývoj v Československu, Německu, ve Velké Británii a ve Spojených státech amerických. Záhy po revoluci se vrátil do Československa a zde se angažoval v rámci programu podpory vědy ze strany vědců-emigrantů.

Za svou celoživotní práci dostal profesor Jaromír Ulbrecht několik vyznamenání a je čestným členem akademií věd v České republice, v Německu a v Americkém institutu chemického inženýrství. Jeho příběh je svědectvím talentu českých vědců, pracovitosti, a především hodnot svobody a vzdělání, které komunistický československý režim potíral a které si nadaní lidé často museli vydobýt mimo svůj domov.

Těžká zkouška

Jaromír Ulbrecht se narodil před Vánocemi, 16. prosince 1928 v Ostravě. Měl ještě starší sestru. Otec Josef Ulbrecht byl ředitelem místního bankovního domu, matka byla v domácnosti a později pracovala jako prodavačka. Mladý Jaromír si otce vážil pro jeho pracovitost a také pomoc umělcům ve svém okolí. S matkou tak blízký vztah nenavázal, ale jak říká, rodiče přísní nebyli. V roce 1933 byl otec povýšen do větší pobočky v Benešově u Prahy. Pamětník již v té době navštěvoval gymnázium a chvíli mu trvalo, než se odnaučil silný ostravský přízvuk, za který se mu spolužáci posmívali. 

S německou okupací roku 1939 přišla i cílená perzekuce elit bývalého Československa. Ihned v roce 1938 si přišlo gestapo i pro pamětníkova otce, v té době bylo Jaromírovi jedenáct let. Otec byl členem mnoha národních spolků, jako například Sokol, Organizace českých legionářů, a takoví lidé představovali pro Němce hrozbu iniciace nepokojů. Před deportací měl Jaromír možnost otce navštívit. „Přišel k nám četník a řekl mojí mamince: ‚Váš manžel byl zatčený gestapem a momentálně ho držíme u nás na četnický stanici a on vás prosí, abyste mu poslala čisté prádlo a abyste se s ním rozloučila.‘ A moje maminka tam odmítla jít, protože řekla, že by se zhroutila. Tak ten četník řekl: ‚No tak pošlete svou dceru.‘ Moje sestra byla asi o čtyři roky starší než já a ta to taky odmítla. Tak jsem šel já za tím tatínkem. Tatínek mě povzbuzoval, říkal: ‚Víš co, ty tady budeš jedinej mužskej, tak na ty ženský dávej pozor.‘ A říkal: ‚Jsi skaut, tak to musíš všechno vydržet.‘“ Otce pak viděl nasedat do auta i to, jak ho gestapo odváží pryč.

Otec přinesl cenné svědectví

S otcem se díky velkorysosti četníků potkala celá rodina ještě jednou v polích v Bohušovicích nad Ohří v sousedství Terezína, kam byli trestanci dopravováni na zemědělské práce. Otec mohl tajně utéct a s rodinou strávit celé odpoledne. Z Terezína pamětníkova otce deportovali do rakouského Mauthausenu, kde přečkal celou válku a dožil se i osvobození americkou armádou. Během své doby strávené v Mauthausenu se pracovně podílel na administrativních činnostech lágru a začal si psát deník záznamů o popravách a zabitích. Jak Jaromír Ulbrecht vzpomíná: „Němci si vedli dost podrobné záznamy o úmrtích.“ Do světa však pouštěli nepravdivé statistiky pouze s běžnými informacemi o příčinách smrti, jako například zástava srdce apod. Josef Ulbrecht měl však přístup i k neoficiálním údajům o skutečných příčinách – hladovění, zabití puškou, smrti v plynových komorách. Tyto údaje šifrovaně opisoval do svého deníku. Byl to cenný doklad pro Američany, a jak se nedávno ukázalo, deník Josefa Ulbrechta byl použit jako jeden z cenných důkazů při norimberských procesech s nacistickými zločinci. „Toto jsme se dozvěděli teprve asi před pěti lety, když se na internetu otevřely všechny tyto věci. Tam bylo všechno uvedený, že on dopomohl k těm počtům zabitejch lidí. Tatínek o tom s dětmi nikdy nemluvil.“  

Peroutka a kádrový posudek

Otec se po válce v pořádku vrátil domů k rodině, zpět na místo ředitele bankovní pobočky v Praze. Díky výplatě všech peněz z doby absence si rodina Ulbrechtových koupila vilu v pražském Podolí a natrvalo se usadila v Praze. Později jim tuto vilu komunisté vzali a otce sesadili na pozici běžného bankovního úředníka.

Mladý Jaromír během války rozvíjel své zájmy v oblasti fyziky a astrofyziky. Docházel během uzavření vysokých škol do Jednoty českých matematiků a fyziků, spolku starších profesorů, kteří ho jako tehdy čtrnáctiletého velmi dobře přijali a mnoho se od nich naučil. Jaromír Ulbrecht však miloval v té době i chemii a povzbuzen pochvalou na maturitním vysvědčení za projevený talent a nadání pro tento obor rozhodl se nakonec jít studovat Vysokou školu chemicko-technologickou (VŠCHT). Zde se však poprvé u něj osobně projevil první problém s tehdejším komunistickým režimem. Jako gymnazista se totiž angažoval v propagaci Peroutkových článků, které dával na školní nástěnku. To mu pak vyneslo negativní kádrový posudek. Pouze díky benevolenci učitele, který posudek vyhodil, mohl Jaromír jít dále studovat chemii. K postgraduálnímu vzdělání již však komunistický systém nechtěl pamětníka připustit.

První patent

Svou pracovní dráhu pamětník začal v Průmyslovém technickém ústavu ve Zlíně, který nabízel formou praxe možnost získat doktorát. Jaromír se o to pokoušel. Vedoucím jeho obhajoby z VŠCHT byl americký imigrant, komunistický sympatizant, chemik John Standart. První velké úspěchy v kariéře Jaromíra Ulbrechta přišly již ve Výzkumném ústavu ve Zlíně. „Tam jsem pracoval na výrobě syntetického kaučuku, protože přírodní kaučuk se nedovážel. Já jsem postavil takovej reaktor. Dostal jsem na něj dokonce patent – americký, japonský i německý.“ Československo tento reaktor však nikdy nevyužilo a svoje know-how věnovalo do Sovětského svazu. Tam se jeho zprovoznění nepodařilo, a to ani přes několikaměsíční snažení českých vědců. Jaromír Ulbrecht vzpomíná: „Já jsem se nakonec rozhodl, že odjedu domů, že to tam nemá cenu, že se vrátím dřív.“

Soudruhu, tvoje děti nebudou nikdy studovat

Přelomovým rokem v životě Jaromíra Ulbrechta se stal rok 1968. Nástup normalizace přivedl do vedoucích funkcí prověřené straníky. Pamětník k tomu uvádí: „Já bych asi nebyl nucen uvažovat o emigraci. Moje žena měla dobrý místo. Pracovala v Meteorologickým ústavu v Praze, já jsem vedl jednu skupinu v akademii a po mnoha letech jsme dostali družstevní byt na Pankráci, takže co? Jak říkáte, neměl jsem materiální nucení k tomu, abych emigroval. Ale v roce 1968, když přišli Rusové, se změnili lidé na vedoucích místech. Ti, co byli nekomunisti, ti byli vykopnutí. Přišli na jejich místa komunisti nebo jiná taková havěť.“ Týkalo se to i školy, kam docházel pamětníkův syn a dcera. „Brzy po srpnu se konalo rodičovský sdružení ve škole na Pankráci a po schůzi si mě zavolala nová ředitelka, která tam byla jmenovaná, skalní komunistka. A ta mi řekla: ‚Soudruhu, ty máš ten nejhorší kádrový posudek, který jsem kdy viděla, a z toho důvodu tvoje děti nebudou nikdy studovat.‘ A to mě samozřejmě pěkně namíchlo.“

Vzhledem k tomu, že v té době měl již Jaromír Ulbrecht velmi slibnou akademickou kariéru a díky minoritnímu zaměření v chemii na nenewtonské kapaliny, kterými se tehdy zabývala malá hrstka vědců na světě, dostal koncem šedesátých let hned několik nabídek na dlouhodobé mezinárodní akademické stáže. Jednak v Německu v Cáchách, kde v té době již nějakou dobu pobýval, a jednak v Kanadě a Velké Británii. A tak se s tehdejší manželkou rozhodli pro emigraci do Velké Británie.

Až se vrátíte, budete potrestán

Jaromír Ulbrecht vzpomíná, že dětem v té době bylo jedenáct a třináct let a pro nenápadný odjezd ze země využili kontaktu s rakouskou rodinou, se kterou se setkali při jednom pobytu na dovolené v Bulharsku – měli vedle sebe stan. Rakušanům ze své německé kanceláře zavolal a požádal je, zda by oficiálně pozvali manželku a děti na návštěvu do Vídně. Sám pak vzal v Praze nejdůležitější věci a jel do Německa, jako vždycky. Dále popisuje: „Udělal jsem hroznou blbost. Dodneška jsem to nezapomněl. Já než jsem odjel, tak jsem si v Praze ještě načerno koupil ty německý marky, abych měl nějaké peníze. No, a první věc, kterou oni chtěli po mně, abych dal všechny věci z kapes na stůl. Otevřeli peněženku a tam byly všechny marky. A byl velkej průser. Ty marky si vzali a odešli, zamkli za sebou dveře a nechali mě tam. A byla noc. Já jsem na tu hranici dorazil v jedenáct hodin v noci. Byla mlhavá noc. Seděl jsem tam asi do čtyř nebo do pěti hodin do rána. Už nevím, kolik bylo, když jeden z těch pohraničníků vešel dovnitř. Měl s sebou nějakej papír a říkal: ‚Tady to podepište, že jste ilegálně vyvážel cizí valutu, a až se vrátíte, tak budete potrestán.‘ A jakmile řekl to, ‚až se vrátíte‘, tak mi bylo okamžitě jasný, že jsem z toho venku.“ Tehdy odcházel navždy.

Léta ve Velké Británii a USA

Ve Velké Británii velmi rychle získal on i jeho rodina občanství a obě děti zde vystudovaly.  Země však byla pro Jaromíra Ulbrechta malá. Jak říká: „V Británii je skleněný strop, oni si mezi sebe do vysokých pater nikoho nechtějí pustit.“ A tak po sedmi letech využil nabídky a rodina se opět stěhovala, tentokrát do Buffala ve státě New York. Zde se Jaromír Ulbrecht věnoval pedagogické a vědecké činnosti. Později zastával pozici ředitele Amerického ústavu chemického inženýrství a také se zapojil do problematiky vědecko-výzkumnému propojení firem. V USA vedl také několik laboratoří a zakládal menší ústavy. I jeho žena pracovala v akademickém prostředí, u přístroje podobného rentgenu. Po několika letech jí však byla diagnostikována rakovina pohrudnice a zemřela, pamětník se domnívá, že na vině byl právě tento přístroj.

Amerika profesoru Ulbrechtovi učarovala. Má dodnes velmi rád americkou mentalitu a fakt, jak si Američané umějí vážit všech pracovitých lidí bez ohledu na jejich barvu pleti nebo původ. „Do Ameriky jeďte, pokud chcete pracovat, ne pokud dáváte přednost dovolené před prací,“ popisuje hodnoty americké společnosti. Nicméně, dění v Československu nepřestal sledovat nikdy. Byl velmi dobře informovaný z rozhlasu, televize i tisku, kupoval si české noviny, které tehdy v New Yorku vycházely.

Návrat do České republiky

Sametová revoluce byla pro něho velkou a nečekanou událostí. Do Prahy se přijel podívat ihned v lednu 1990. Zapojil se do programu TOKEN – Transfer of Knowledge by Expatriate Nationals – a jako hostující profesor v Čechách přednášel na univerzitách. Až do roku 2002, tj. do svých cca čtyřiasedmdesáti let, cestoval mezi USA a Českou republikou. Nakonec si však natrvalo vybral Čechy.

A proč žije dnes pamětník v severočeském Rumburku? V 17. století byl předek Jaromíra Ulbrechta v Rumburku sládkem v místním pivovaru. Pamětník se rozhodl zajet se do města podívat, zda by o pivovaru nenašel nějaké záznamy. A při této cestě se setkal se svou současnou partnerkou Alenou. Jak říká: „Chtěl jsem najít svou minulost – a našel jsem svou budoucnost.“ Za svůj dlouhý a naplněný život Jaromír Ulbrecht nasbíral mnoho zkušeností a za hlavní považuje vzdělání a pobyt v zahraničí. Tuto radu dává i dnešním mladým lidem. „Je nutné v životě o něco usilovat a nehledat snazší řešení,“ dodává na závěr.