„Já bych asi nebyl nucen uvažovat o emigraci. Moje žena měla dobrý místo. Pracovala v Meteorologickým ústavu v Praze, já jsem vedl jednu skupinu v té akademii a po mnoha letech jsme dostali družstevní byt na Pankráci, takže co? Jak říkáte, neměl jsem materiální nucení k tomu, abych emigroval. Ale v roce 1968, když přišli Rusové, tak nejenže nás obsadili Rusové, ale změnili se hodně lidi na vedoucích místech. Ti, co byli nekomunisti, ti byli vykopnutí. Přišli na jejich místa komunisti nebo jiná taková havěť. Totéž se stalo na Pankráci ve škole, kam chodily moje děti. Brzy po srpnu se konalo rodičovský sdružení na tý škole na Pankráci a po tý schůzi si mě zavolala nová ředitelka, která tam byla jmenovaná, skalní komunistka. A ta mi řekla: ‚Soudruhu, ty máš ten nejhorší kádrový posudek, který jsem kdy viděla, a z toho důvodu tvoje děti nebudou nikdy studovat.‘“ – „Vy jste vlastně celý život měl špatný kádrový posudek.“ – „Napřed kvůli Peroutkovi a potom to šlo dál. No a já nevím, jestli vy máte děti, nebo ne, ale kdyby vám z nějakého důvodu zakázali, že vaše děti nesmí dělat to, co by chtěly, tak by vás to asi pěkně namíchlo.“
„Udělal jsem hroznou blbost. Dodneška jsem to nezapomněl. Já než jsem odjel, tak jsem si v Praze ještě načerno koupil ty německý marky, abych měl nějaké peníze. Přemýšlel jsem, jak je ukrýt, aby to na mně ti pohraničníci nenašli. Já vím, že oni vždycky prohledávají všechny kufry a aktovky všechny. Tak kam to dát, aby to nebylo nápadný? Tak jsem si myslel, že nejlíp to bude ukrytý, když si ty německý marky dám normálně do peněženky, tam to bude ukrytý. No, a první věc, kterou oni chtěli po mně, abych dal všechny věci z kapes na stůl. Otevřeli peněženku a tam byly všechny marky. A byl velkej průser. Ty marky si dali a odešli, zamkli za sebou dveře a nechali mě tam. A byla noc. Já jsem na tu hranici dorazil ve 23 hodin v noci. Byla mlhavá noc. Seděl jsem tam asi do čtyř nebo do pěti hodin do rána.“ –„Byla s vámi celá vaše rodina?“ – „Ne, ti odjeli vlakem Vindobonou do Vídně. Asi ve čtyři nebo v pět hodin ráno, to už nevím, kolik bylo, jeden z těch pohraničníků vešel dovnitř. Měl s sebou nějakej papír a říkal: ‚Tady to podepište, že jste ilegálně vyvážel cizí valutu, a až se vrátíte, tak budete potrestán.‘ A jakmile řekl to, ‚až se vrátíte‘, tak mi bylo okamžitě jasný, že jsem z toho venku.“
„Nechtěli pustit nemocný a zavšivený. Druhý důvod byl, že můj tatínek si v tom koncentráku vedl takovej deník... abych to vysvětlil... Ti Němci si vedli velice podrobný záznamy o všech úmrtích a všechna ta úmrtí byla zaznamenána v té knize, že umřeli buď na zástavu srdce, na infarkt. Což ovšem nebyla pravda, to bylo jenom kvůli Červenému kříži. A můj tatínek, protože měl přístup k těm knihám, měl nějaké značky, které já bohužel nevím přesně, ale nějakýma značkama označoval u těch zabitejch mužů a žen, co byla jejich opravdová příčina smrti.“ – „Takže váš tatínek byl lékař?“ – „Ne, nebyl. Můj tatínek byl ředitel banky, byl účetní. A on se dostal k těm účetním knihám. Když potom to dostali do ruky Američani, tak tatínka nám ještě trochu zdrželi v tom lágru, protože chtěli, aby jim vysvětlil, co ty značky všechny znamenají. Co bylo ‚zastřelený na útěku‘, co bylo ‚oběšena‘, co bylo ‚plynová komora‘, co bylo skutečný.“
„A to bylo v roce 1939. Můj otec byl bůhví z jakého důvodu, to nevím, ale pro mého otce si přišlo gestapo. Odvedli ho napřed do koncentračního tábora v Terezíně a potom do Mauthausenu. Mně bylo tenkrát asi jedenáct let a to byla pro mě dost důležitá zkušenost na celý život. Když vám odvedou otce, je to blbý. Pamatuji si, že jeden den k nám přišel četník… Víte, kdo to byli četníci? To byl takový druh policie ještě z Rakouska. Přišel k nám četník a řekl mojí mamince: ‚Váš manžel byl zatčený gestapem a momentálně ho držíme u nás na četnický stanici a on vás prosí, abyste mu poslala čisté prádlo a abyste se s ním rozloučila.‘ A moje maminka to odmítla tam jít, protože řekla, že by se zhroutila. Tak ten četník řekl: ‚No tak pošlete svou dceru.‘ Moje sestra byla asi o čtyři roky starší než já a ta to taky odmítla. Tak jsem šel já za tím tatínkem. Tatínek mě povzbuzoval, říkal: ‚Víš co, ty tady budeš jedinej mužskej, tak na ty ženský dávej pozor.‘ A říkal: ‚Jsi skaut, tak to musíš všechno vydržet.‘“
Jaromír Ulbrecht se narodil 16. prosince 1928 v Ostravě. Otec Josef Ulbrecht byl ředitelem bankovních poboček, matka zůstala v domácnosti a později se živila jako prodavačka. V roce 1933 se rodina přestěhovala na druhý konec republiky, do Benešova, kde otec získal místo ředitele banky. Otce již v roce 1939 zatklo gestapo, věznili ho v terezínské Malé pevnosti, přežil pobyt v koncentračním táboře Mauthausen. V táboře si otec vedl statistiku úmrtí vězňů, která byla využita při poválečných norimberských procesech. Po válce se otec vrátil na pozici ředitele a rodina koupila vilu v Praze-Podolí. Jaromír Ulbrecht vystudoval VŠCHT v Praze, kde si později pod vedením amerického profesora Standforta udělal doktorát a vědeckou kandidaturu. Dlouhodobě se věnoval oboru nenewtonských kapalin. Získal několik patentů včetně zahraničních poté, co zkonstruoval reaktor na zpracování syntetického kaučuku. V polovině 60. let pracoval v německých Cáchách jako vědecký pracovník. V listopadu roku 1968 se spolu s manželkou a dvěma dětmi rozhodl k emigraci, přes Rakousko se dostal do Velké Británie. Působil zde na univerzitě v Manchesteru, po sedmi letech se s celou rodinou přestěhoval do USA, kde dodnes žijí obě jeho děti. V USA učil a věnoval se akademickému výzkumu. Také zde zastával pozici ředitele Amerického institutu chemického inženýrství, později rozvíjel propojení akademické a komerční sféry a inicioval vznik několika laboratoří. Je držitelem několika akademických vyznamenání a je čestným členem několika zahraničních akademií věd. Vlastní titul „fellow“, člena Amerického institutu chemického inženýrství. Po roce 1989 obnovil cesty do Československa, přednášel v rámci projektu TOKEN na českých univerzitách. Po smrti své ženy se seznámil se současnou partnerkou a natrvalo se přestěhoval do Rumburku v severních Čechách.
Největší profesní pocta pana Ulbrechta - přijetí mezi vědecké kruhy v USA. Obdržel titul „fellow“, tj. člen učené společnosti Amerického institutu chemického inženýrství
Největší profesní pocta pana Ulbrechta - přijetí mezi vědecké kruhy v USA. Obdržel titul „fellow“, tj. člen učené společnosti Amerického institutu chemického inženýrství
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
