Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Štefan Uher (* 1954)

• narozen 8. listopadu 1954 v Dolném Lopašově v okrese Trnava na Slovensku

• během dětství svědkem proměny katolické vesnice v krajině Bílých Karpat

• v srpnu 1968 zažil invazi do Československa

• na podzim 1974 nastoupil na povinnou vojenskou službu k Pohraniční stráži

• absolvoval tvrdý výcvik a zakusil komunistickou propagandu u pohraničního útvaru v Malackách

• sloužil u pohraniční roty v Záhorské Vsi přímo na hranici s Rakouskem

• v září 1975 byl svědkem útěku vojína Jiřího Bartečka do Rakouska

• jako svědek se účastnil vyšetřování a rekonstrukce této pro režim mimořádné události

• coby nespolehlivého ho přeřadili k jednotce ve vnitrozemí

• v době natáčení v roce 2020 žil v Piešťanech na Slovensku

V říjnu 1976 se Štefan Uher vrátil do Dolného Lopašova a zjistil, že má vymytý mozek. Úplně vymytý sice ne, ale dost. Před dvěma lety narukoval na hranici s Rakouskem. V rodné vesnici bydlel u kostela, do kterého chodil každou neděli. Po mši hrál fotbal a v létě jedl zmrzlinu. Na vozíku za motorkou přivážel zmrzlinu zmrzlinář ze sousední vesnice. „Zacinkal na zvonek a děcka už se sbíhala.“ Vanilkové kopečky ládoval zmrzlinář do papírových misek. Nad vesnicí se tyčily Bílé Karpaty.

Nad řekou Moravou se tyčily strážní věže. Krajina jako placka byla rozžhavená sluncem. Ve dne slunce vypalovalo Štefanovi mozek, v noci se klepal v mokré trávě zmáčený na kost. Z komárů málem zešílel. V kasárnách byla politickovýchovná světnice, tam chodil každé pondělí. „V továrně děláš podle plánu. Když ti tady někdo zdrhne, nesplnil jsi plán,“ vymývali mu mozek lampasáci. Nenáviděl lampasáky. Nenáviděl tam všechno. Pak mu zdrhnul kamarád. Všechno bylo vzhůru nohama a Štefan dostal strach. „Panebože, kde jsem to byl?“ ptal se po návratu domů.

S Bartečkem na hranici

Případ pohraničníka Jiřího Bartečka, který v září 1975 přeplaval v Záhorské Vsi řeku Moravu a emigroval z Československa, rozlítil komunistický režim. Se samopalem v roce utekl celé rotě pohraničníků pod nosem. Navíc do Rakouska převedl dva civilisty. „Neprojdou!“ stálo na bráně pohraniční roty. Barteček četl to heslo každý den. Pak si z něho udělal srandu. Státní hranice patřila k pilířům propagandy o pevné hrázi socialismu. Celá společnost měla brát na vědomí, každý občan měl vědět, že hranice je absolutní, že tvrdě narazí každý, kdo by si myslel, že může jít, kam se mu zachce. A najednou nějaký kluk celý ten nabubřelý systém zesměšnil. „Musel jsem pryč z čertovského systému,“ vysvětluje na nahrávce pro Paměť národa.

Vzpomínky Jiřího Bartečka natočili dokumentaristé v roce 2018. Zde přinášíme svědectví Štefana Uhra, který s ním na hranici sloužil. Dobře ho znal a byl svědkem všeho, co útěku předcházelo, a také co se dělo potom.

Mrtví nemluví

S plynovou maskou na tvářích padali na zem. Někteří se pod maskou rozbrečeli. „Co je s tebou vojáku? Zvedni se, kurva!“ hulákali velitelé. Výcviková plocha A ležela v písečné krajině u Malecek a vojáci tomu cvičáku říkali Sahara. Mluvilo se o tom, že tam za války cvičil wehrmacht vojáky před nasazením do Afriky. Nevěděli to sice jistě, ale znali na Sahaře každý kámen. V plynové masce tam naběhali desítky kilometrů. Štefan Uher byl silný. Nikdy na zem neupadl. Doma v Dolním Lopašově hrál fotbal v klubu Družstevník a hrál tak dobře, že mu tajemník národního výboru zařídil u armády odklad. Když nakonec narukoval, doufal, že se dostane k nějakému armádnímu klubu. Místo míče mu však dali samopal a začali mu vymývat mozek.

„‚Musíš zařvat: Stůj! Kdyby běžel dál, vystřel do vzduchu! Kdyby běžel dál, střílej do něj!‘ tak nás to učili.“ Tak to bylo v příručkách. Tak to velitelé u pohraniční roty vojákům říkali. A také říkali, že mrtví nemluví: „Na varování se vyser. Když ti zdrhne, nesplnil jsi plán.“

Štefan Uher byl poslušný voják. Běhal v masce po Sahaře, všechno vydržel. Dělal, co po něm chtěli. Hlavně, aby přežil a vrátil se domů. V jednom si však bez přestání snažil dělat jasno. „Nikdy nikoho nesmíš zastřelit. Nikdy,“ říkal si. Stále znovu si takovou situaci představoval a stále znovu sám do sebe hučel: „Nikdy!“ Přemýšlel nad tím, jak by se z toho dostal. Jak by s tím člověkem mluvil. Jak by mu raději „normálně vysvětlil“, že nemá utíkat… Tušil, že většina vojáků by s tím neměla problém. „Rozkaz je rozkaz.“ Štefan si však sliboval, že by to nikdy neudělal. „Nezabiješ,“ říkali mu v kostele.

Kromě samopalu měli vojáci na zabíjení lidí psy. Štefan psa neměl. Byl voják střelec, psy měli na starost psovodi. Přesto psy dobře znal. Když se neběhalo po Sahaře, cvičili se psi. Štefan měl z toho paže zhmožděné do modra. Pes vážil skoro půl metráku, běžel rychle a pak skočil. Zakousl se do rukávu na Štefanově ruce a Štefan cítil tu sílu. Ohromný tlak. Taková tupá bolest to byla. „Nedej Bože, aby mě dostal na zem. Nedej Bože, aby mě hryznul mezi nohy,“ modlil se Štefan před výcvikem. A psovodi nikdy nespěchali. Jen ať si pes zakouše. Potom si na to zvyknul. Už se nebál. Rutina a vymytý mozek mu pomáhaly. Někteří vojáci si nezvykli nikdy. Třásli se hrůzou, když se měli cvičit psi.

Štefanův kamarád Jiří Barteček byl psovod. Stejně jako Štefan, také Jirka sportoval. Běhal dlouhé tratě, trénoval a zlepšoval časy. Blížila se olympiáda v Mnichově a Barteček se rozhodl, že se na ni dostane. To byl jeho první plán na útěk „z čertovského systému“. Časy měl nadějné. Pak začal chodit do vinárny a časy šly dolů. Stále sice běhal, ale musel zvolit jiný plán. Když na podzim 1974 narukoval k Pohraniční stráži, rozhodl se, že tam bude nejlepší. Se svým psem vyhrával všechny závody. Lampasáci svého psovoda milovali. Dostávali za něj pochvaly a prémie. Barteček byl hvězda. Za odměnu jezdil domů do Dětmarovic a lákal kamarády, aby za ním přijeli, že je převede do Rakouska.

Nikdy ani slovo

„Jeden starší voják nám hodně otravoval život. Říkalo se tomu, že nám chce ‚urobiť vojnu‘. Jednou jsme se převlíkali v šatně. Já a Jirka Barteček. Ten voják zase přišel a chtěl robiť vojnu. Jirka povídá, abych zavřel dveře. Aby nikdo nemohl dovnitř. Potom toho vojáka chytl pod krkem, pořádně ho zmáčknul a houkl na něj: ‚Dej nám pokoj! Rozumíš? Dej pokoj! Nebo skončím v kriminálu a ty už nikdy nebudeš chodit.‘ Od té doby nám dal pokoj,“ vypráví během natáčení Štefan Uher. Šikana mezi vojáky byla v Československé lidové armádě běžná. Ponižování a týrání mladších vojáků staršími patřily k nástrojům vymývání mozků. Ve službě na hranici zemřely stovky vojáků základní služby. Velká část z nich následkem sebevraždy, ke které je šikana dohnala. Mrtvým chlapcům nebylo často ještě ani dvacet.

Jiřímu Bartečkovi říkal Štefan Bari. Bari byl u pohraniční stráže v Záhorské Vsi Štefanův nejlepší kamarád a Štefan si ho vážil. „Sebevědomý. Vysportovaný. Věděl, co chce, a ničeho se nebál.“ Spolu mohli mluvit otevřeně. Posmívali se lampasákům, pozorovali řeku Moravu a povídali si o tom, jaké to za řekou asi je. „Tajně jsme sledovali vysílání rakouské televize. Ze strážní věže jsme se dalekohledem dívali do Rakouska. Občas tam projel na motorce rakouský voják. Děvčata na nás mávala, ať jdeme za nimi,“ vypráví Štefan Uher.

Hranice, kterou měli vojáci ze Záhorské Vsi strážit, měla několik úseků. Někde vedla čára hlouběji ve vnitrozemí, vzdálená od řeky třeba půldruhého kilometru. V Záhorské Vsi tvořila hranici přímo řeka. Zahrady za domy vedly až k vodě a za ní už bylo Rakousko. Vojáci znali rakouské rybáře vysedávající na druhém břehu. Jiří Barteček před nimi tropil různé kousky se psem a říkalo se, že někteří vesničané občas řeku přeplavou a jdou nakupovat.

Ať už to byla pravda nebo ne, všichni věděli, že vesnice je prolezlá donašeči, agenty Státní bezpečnosti a vojenské kontrarozvědky. Někteří vesničané patřili k pomocníkům Pohraniční stráže. Nosili pásku na rukávu, chytali lidi v okolí hranice a vodili je na rotu k výslechu.

Také mezi vojáky samotnými panovala nedůvěra, ostražitost a strach. „Nikomu nevěř,“ vymývali velitelé vojákům mozky. Nikdo nikdy nevěděl, kdo je kdo. „Hele, tady zapíchneme samopal a za chvíli jsme na druhé straně,“ provokovali se vojáci navzájem. „Dělá si srandu? Myslí to vážně? Nebo je to práskač?“ přemýšleli ti druzí. Nikdo nikdy nevěděl, co by měl na takové řeči odpovědět. Nejlepší bylo mlčet. Štefan se byl jistý, že Bariho se bát nemusí. Přesto by ho nikdy nenapadlo, že chce Bari zdrhnout. Nikdy o tom nepadlo jediné slovo.

Násilí a psychické týrání za bránou strážní roty nekončily. Štefan Uher i Jiří Barteček vzpomínali na situace, kdy vojáci a pomocníci přiváděli nevinné lidi. Přišli do vesnice nebo se jen tak pohybovali poblíž, a už je sebrali. Pod dohledem ozbrojené stráže strávili u výslechu mnoho hodin a nezáleželo na tom, jestli v noci nebo ve dne. Nikomu nic neudělali. Žádný zákon neporušili. Přesto je vojáci chytali jak zajíce. Byli podezřelí, že chtěli „narušit hranici“. Ve skutečnosti šlo o to, že jednotky Pohraniční stráže soutěžily o největší počet „narušitelů“ a velitelé pak za ně dostávali odměny.

Pět vrb

Barák pohraniční roty v Záhorské Vsi stál uprostřed dědiny, minutu chůze od místní hospody. Ani komunistický režim tady zřejmě nenašel dost odvahy, aby kvůli budování železné opony vesnici vysídlil a srovnal se zemí, jak se to stávalo například na Šumavě. Štefanova rota strážila hranici v úseku dlouhém deset kilometrů. Dva a půl kilometru proti proudu Moravy sídlila sousední rota Suchohrad. Sedm a půl kilometru po proudu byla rota v obci Vysoká pri Morave. Štefanův úsek nesl označení Pět vrb a byl až ten poslední směrem k Suchohradu. Nejčastěji tam chodil do služby spolu s Jiřím Bartečkem.

Střežený koridor podél řeky oddělovala od okolní krajiny takzvaná signální stěna. Pokud se „signálky“ někdo dotkl, vyslaly dráty signál a začal poplach. Často se stávalo, že poplach způsobil třeba jen zajíc nebo bažant. Signální stěna měla smysl hlavně v noci. Ve dne hranici hlídali vojáci s dalekohledem ze strážních věží. Psovodi sloužili výhradně v noci, když z věží nebylo nic vidět. Vždy ve dvojici se střelcem. Seděli v dřevěné kukani napůl zakopané v zemi, a když nastal poplach, měli rozkaz vypustit psa, stíhat „narušitele“ a třeba ho i zastřelit. Kdyby rozkaz neuposlechli, skončili by ve vězení.

Takhle Štefan s Jiřím sloužili vedle sebe. Ovšem zatímco Bari od prvního dne na hranici plánoval útěk, Štefana ani na chvíli něco takového nenapadlo. „Vůbec jsem si nedokázal představit, že bych já, nebo někdo z naší roty dokázal zdrhnout,“ říká. Přitom hranice byla tak blízko. Štefan Uher věděl, že v socialistickém Československu není něco v pořádku. V srpnu 1968 mu bylo čtrnáct, když kolona sovětské okupační armády táhla jeho vesnicí směrem na Trnavu. Rodiče ho vychovali v katolické víře, a v rodině, ani mezi přáteli neměl jediného komunistu. Ovšem utéct na Západ? Co by tam dělal?

„Měl jsem vymytý mozek. Pořád nám říkali, jak je na Západě zle. Jak tam lidé nemají práci. Jak trpí hladem a žízní. Jen někdo se tam prý má dobře a ostatní jsou chudáci. Pořád dokola nám to hučeli do hlavy. Pořád jenom na ten kapitalismus nadávali a všichni kluci kolem mě nadávali taky,“ vysvětluje Štefan Uher. Odkroutit si vojnu. Protrpět tu pakárnu. Jen nikoho nezabít. S vymytým mozkem vrátit se domů. Dát se rychle dohromady a začít zase normální život. Takový, jaký byl v socialistické Československu možný.

Barino je za kopečky

Z příběhu Jiřího Bartečka: „Dvacet nábojů nechal v zásobníku samopalu. Dvacet nastrkal do kapes a druhý zásobník zahodil. Také vysílačku, poplašnou pistoli i další krámy. V řece by ho táhly ke dnu jako sekyru. Kanady na nohou si nechal. Prvních pár metrů se brodil vodou a cítil, že proud sílí. Pak se mu řeka převalila přes hlavu. Se samopalem v ruce začal plavat. Nohama občas škrtl o dno, odrazil se a dostal ústa nad hladinu. Nečekal, že proud bude tak strašně silný. Bojoval s řekou, ale se skutečným plaváním to nemělo nic společného. Hučelo mu v uších, několikrát se napil, těžké boty kopaly v bahně. Temná voda všude kolem však přece jen začala klesat. Konečně mohl zase jít. Byla sobota 13. září 1975. Bylo krátce před půlnocí. A vojín Barteček právě opustil svou komunisty terorizovanou vlast.“

Zatímco psovod Jiří Barteček a střelec Dominik Polakovič hlídali tu noc na Pěti vrbách, Štefan sloužil na rotě. Byl pomocníkem velitele stráže a mě hlídat přístroj, kterému říkali „bedna“. Do bedny přicházely impulsy ze všech úseků na signální stěně. To byla vždy první zpráva, že se na drátech něco děje. Velitel poslal Štefana na chvíli spát a hlídal bednu sám. Když Štefana vzbudil, byla už celá rota na nohou. „Vstávej! Vstávej! Bari je pryč.“ Pes běhal kolem řeky, zmatený Polakovič taky. Všichni hledali Bartečka, ale Barteček nikde. Zprvu Štefan nechápal, copak je to za blázinec. Po chvíli už něco tušil, a najednou si byl jistý: „Barino je za kopečky!“

Z příběhu Jiřího Bartečka: „Proud ho odvlekl snad dvě stě padesát metrů od místa, kde vstoupil do řeky. Když se drápal na břeh, byl rád, že si vojenské boty nechal. V blátě se válely kusy rozbitých lahví. Petr a Libor, kterým pomohl přes dráty, už by tady někde také měli být. V řece se museli spoléhat každý sám na sebe. Teď však bylo třeba rychle se najít. V tom práskl výstřel a do tmy vylétla zelená světlice. Pak další rána. Červená. Nebo naopak? Po nich osvítila krajinu bílá záře z padáčku. Na druhé straně vypukl poplach. Střelba neustávala a padáčky létaly tak, aby ani na chvíli nebyla tma. Nastal čas vyrazit do Vídně.“

Dva kluci z Dětmarovic, kde Jiří Barteček před útěkem bydlel, přijeli na návštěvu. Procházel se s nimi po vesnici, každému je představoval, aby je se všemi seznámil. Aby nikomu nebyli podezřelí. Večer, kdy nastoupil do služby, čekali oba na smluveném místě.  Psa a pomocníka bylo nutné se zbavit. Záměrně spustil po drátech signál. V tu chvíli pomocník vyrazil podél řeky a Jiří vypustil psa. Tak to měli nacvičené. Tak zněl rozkaz. „Běž! Drž lumpa!“ zařval na psa. Ten zmizel ve tmě jako střela. Stejně tak pomocník. Pro parťáky skryté v poli byl povel znamením, že mají přiběhnout k brance. Tam čekal Jiří, otevřel branku a pádili k řece. Pomocník i pes byli v tu chvíli už nějakých tři sta metrů daleko. Zalarmovaná rota víc než kilometr. Cesta na svobodu byla volná. Stačilo přeplavat Moravu.

Kdyby věděl

Zápis z vyšetřování vojenskou zpravodajskou službou začíná takto: „Dňa 13. 9. 1975 o 22.50 hod. v úseku 5. rPS v úseku stanoviště PET VRB v podúseku P-3 RSP U-60 došlo k beztrestnému narušeniu štátných hraníc z ČSSR do Rakúska dvomi osobami. K narušeniu došlo v súvisloti so zradou a zbehnutím bývalého pohraničníka vojaka základnej služby Jiřího BARTEČKA, nar. 7. 4. 1954 v Petrovicích, trvale bytem Dětmarovice č. 164, okres Karviná, národnosti českej, bez politickej príslušnosti, nástupný ročník 1. 10. 1974, zaradený u 1. družstva 1. čaty jako psovod.“

Jiří Barteček dobře věděl, proč Štefanovi o svých úmyslech neřekl. Vyšetřovatelé rychle zjistili, že byli přátelé. A Štefan okamžitě patřil k prvním podezřelými mezi těmi, kteří mohli útěku zabránit. Nejprve přejeli příslušníci kontrarozvědky z Bratislavy, po nich nastoupila parta z Prahy. Barteček byl velká ryba. Ve službě zběhl z armády, emigroval a navíc převedl dva civilisty. Štefan měl strach. Vyšetřovatelé museli najít viníky za každou cenu. Vyslýchali velitele. Vyslýchali vojáky. Bartečkovu rodinu. Přátele a známé. Dělali rekonstrukci útěku. Pátrali, kde byla v železné oponě díra. Mnozí vojáci Bartečka obdivovali a nenáviděli současně. „Co nám to provedl? Teď se tady z toho po*ereme,“ mysleli si.

Jiřího Bartečka v nepřítomnosti odsoudil Krajský soud v Bratislavě k pětadvaceti letům vězení. Vyšší trest mohlo být jen doživotí nebo poprava. Potrestaní byli velitelé. Ve vězení skončili další civilisté. Jiní dostali podmínku. Třetí z parťáků, které měl Barteček převézt, popletl datum a přijel o den později. Byl okamžitě zatčen a skončil na dva roky ve vězení. Během natáčení vzpomínal Jiří Barteček na chvíli, kdy po něm v uprchlickém táboře Traiskirchen v Rakousku někdo střílel. Byl přesvědčený, že to byl agent s rozkazem ho zabít.

Kdyby Štefan od Bartečka věděl, že chce utéct, staly by se pro něj výslechy peklem. Lidé z kontrašpionáže by to poznali, přinutili by ho k doznání a šel by do vězení. Takhle si nakonec Štefan na vojně polepšil. Byl označen za nespolehlivého, do služby na hranici už nesměl. Trénoval s fotbalovým klubem Červená hvězda Malacky, ale hrát mu nedovolili. Odmítal vstoupit do komunistické strany a takový fotbalista v armádním klubu se na hřišti nemohl ukázat ani na minutu. Když se na podzim roku 1976 vrátil domů, čekala tam na něj pohlednice z New Yorku: „Tak jsem tady. Mám se fajn! Bari.“ A Štefan ještě dlouho přemýšlel, co všechno prožil a jak moc měl vymytý mozek.