Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Jak nás vezli na Sibiř, tak nám ke slané rybě nedali vodu a já jsem myslela, že to nepřežiji
narodila se 8. července 1930 v obci Vovkovyj v meziválečném Polsku
zažila sovětskou i nacistickou okupaci západní Ukrajiny
roku 1950 byla s celou rodinou zatčena a vězněna v Dubně
soud ji odsoudil na pět let za údajnou spolupráci s Ukrajinskou povstaleckou armádou
v letech 1950-1953 pobývala ve vězení v Charkově a v Molotovském okrese v Kazachstánu
roku 1953 se dočkala propuštění po smrti Josifa Vissarionoviče Stalina
po propuštění pracovala u dubenského doktora a poté jako sanitářka
v současnosti žije v Dubně v Rivnenské oblasti na západní Ukrajině
Nadija Mychajlivna se narodila 8. července 1930 v obci Volkovyj v Demydivském okrese v meziválečném Polsku. Rok po narození se však stěhovala do jiné vesnice: „Pokud někdo z obce odjel na chutor,[1] tak mu mohli dát volnou půdu. Tak se rodiče sebrali a vybudovali si tam dům. Bylo to hezké místo u lesa. Dvůr byl veliký, oplocený a dům byl veliký.“
Pamětnice se narodila na historickém území Volyně. Celé území bylo po první světové válce svědkem bojů mezi polskou a bolševickou armádou, kdy jednou byli Poláci až v Kyjevě a podruhé se bránili u Varšavy. Bolševická armáda však byla právě u Varšavy díky „zázraku na Visle“ poražena a výsledkem byl uzavřený mír. Rižský mír podepsaný v březnu 1921 stanovil, že východní část Volyně připadne bolševickému Rusku a její západní část Polsku. V roce 1922 byl vytvořen Sovětský svaz, a východní část Volyně tak byla svědkem hospodářského programu NEP, hladomoru v letech 1932–1933 a také tzv. stalinských čistek.
Západní část Volyně však byla začleněna do relativně svobodného a demokratického Polska, ačkoliv i zde vyvstávaly problémy spojené s polonizací Volyně ke konci třicátých let 20. století. Polsko sice mělo zabezpečit menšinám oficiální menšinová práva díky „smlouvě o ochraně rasových, náboženských a jazykových menšin“ podepsané na Pařížské mírové konferenci roku 1919, ale Polsko v roce 1932 omezilo menšinové školství, v roce 1934 vypovědělo výše uvedenou smlouvu a nadále považovalo aktivity Společnosti národů – předchůdce Organizace spojených národů – za vměšování se do polských záležitostí. V tehdejších tzv. východních kresech, kde byla většina obyvatel ukrajinská, tak začala působit polonizace, a to zavdalo ke vzniku Organizace ukrajinských nacionalistů a Ukrajinské povstalecké armády.
Nadija Mychajlivna chodila za meziválečného Polska do školy a celkově absolvovala sedm tříd. Život ale nebyl ideální: „Já jsem měla velice ráda takovou práci jako připravovat jídlo nebo pečovat o hospodářská zvířata. Ale chci říct, že jsme neměli nic na obutí, a tak jsme chodili i celý den bosí.“
Pamětnice měla dva sourozence a rodina měla hospodářství, ale jeho rozkvětu zamezil příchod Sovětů dne 17. září 1939. S pomocí paktu Ribbentrop – Molotov totiž došlo k tzv. čtvrtému dělení Polska, a zatímco jeho západní část napadla nacistická armáda, na východní část Polska zaútočil Sovětský svaz. Pro obyvatele západní Volyně, kteří tedy žili ve východní části Polska, to znamenalo prudké zhoršení životních podmínek: „Žili jsme jako na vesnici. Pásli jsme krávy, rodiče měli půdu, a tak pracovali na půdě, a potom přišla sovětská moc, všechno nám vzala do kolchozu[2] a muselo se tam pracovat. Muselo se pracovat čtyři dny, aby se zapracovalo jakoby na jeden pracovní den. A za pracovní den dávali 250 gramů obilí. Také chtěli produkty, třeba máš dát státu 300 gramů mléka nebo masa.“
Kvůli sovětské okupaci a nedostatku peněz nastal také výměnný obchod. Jak Nadija Mychajlivna vzpomíná, bylo možné vyměnit téměř všechno. Během sovětské okupace také docházelo k odvážení nepohodlných a bohatších obyvatel na Sibiř. Dne 22. června 1941 napadla Sovětský svaz nacistická vojska, a na západní Volyň tak přišli Němci.
Nacistická okupace Ukrajiny v mnohém změnila celou situaci v rodné oblasti Nadiji Mychajlivny. Již nedocházelo k transportům na Sibiř, ale k transportům opačným směrem – mnozí obyvatelé byli odváženi do nacistického Německa na nucené nasazení. Také židovské obyvatelstvo bylo likvidováno; Židé si museli kopat masové hroby a poté je postříleli.
Nacisté také požadovali od místních obyvatel suroviny: „V mlýně se dělalo takové neopracované salo.[3] Přišel k nám jeden Němec, podíval se na salo v našem domě a řekl: ‚Co to je?‘ Já říkám: ‚Já nevím.‘ – ‚Jak nevíš, co to je?‘ – ‚Nevím.‘ Kdybych řekla, odkud to máme, tak by nám to vzal. On šel do chléva, viděl prase, my jsme měli prase, a říká: ‚Odvést do Kozina.‘ Měli jsme mu pak přinést, že jsme ho předali. Pak odešel. Máma to velmi prožívala. Šli jsme k sousedovi, on byl představitelem vesnice, a říkal: ‚Pojďte, zabijeme moje prase. Zvážíme ho, předáme ho a ještě vám z toho něco zůstane.‘“
V únoru 1944 přišla do oblasti západní Volyně opět sovětská Rudá armáda. Tatínek byl v roce 1944 mobilizován a bojoval v řadách Rudé armády, ale v té době byla na západní Volyni také značně rozšířená Ukrajinská povstalecká armáda: „Nevím, co se na frontě stalo. Otec tam bojoval, ale přišel dříve, ještě jiní přišli dříve, a večer k nám domů přišli banderovci. Chtěli jídlo. My jsme jim dali jídlo a oni řekli otci, aby je odvezl. Druhý den pak přišla NKVD,[4] otce vzali a nás transportovali na pět let do Molotovského okresu v Kazachstánu. To bylo odtud několik tisíc kilometrů.“
Zřejmě za údajnou podporu Ukrajinské povstalecké armády byl v roce 1950 odsouzen a transportován nejen otec, ale také pamětnice, její matka i jedna z jejích sester. Rodinný dům byl zabrán sovětskou správou. Nadiju Mychajlivnu, matku a sestru nevezli celou cestu najednou, ale postupně je „transportovali“ po různých věznicích. Nejprve je zavezli do věznice v Dubně, kde byla tranzitní věznice a kde strávily tři až čtyři dny, a poté do Charkova: „Jak nás vezli, tak nám dali slané ťjulki, ale nedali nám žádnou vodu. Já jsem myslela, že to bude naposledy, co dýchám. V Charkově pak byla taková strašná věznice. Postavili nás na dvůr, abychom se prošly.“
Pamětnice, matka i sestra byly odvezené do Molotovského okresu v Kazachstánu. Matka nechodila pracovat, zato sestra, která předtím studovala v Ternopilu na zdravotní sestru, začala pracovat jako sanitářka ve zdejším zdravotním středisku a Nadija Mychajlivna pracovala v kolchozu: „Tam byli Čečenci i Němci. Všichni byli odvezeni do stepi a pracovali v kolchozu. Ve stepi ani nebylo čím rozdělat oheň. Ale naučila jsem se tam pít mléko. Já jsem byla ještě mladá a říkala jsem: ‚Kosťo, já nebudu chodit do kolchozu, já uteču.‘ A on říká: ‚Utečeš, a dají ti pět let navíc.‘“
„Já jsem měla prsten, takový hezký zlatý s očkem. Čečenec Voloďa mi ho ale vzal a já ani nevím jak. Asi jsem ho nějak držela a on mi ho vzal. Říkám mu: ‚Dej mi prsten.‘ Čečenec mi říká: ‚Mlč, nebo tě zabiju.‘ Oni Čečenci mohli skutečně někoho zabít.“
Nad hlavami létali vězňům orli, v zimě byl mráz minus padesát stupňů a na jaře velké sucho. Rodina dostávala za práci trochu peněz, které měla zašité v jednom z rukávů. Nadija Mychajlivna spala u hospodářky na skříni a máma se sestrou spaly na posteli. Máma uměla šít, a tak si objednala šicí stroj, ušila hospodářce sukni a na oplátku dostala před pravoslavnými Velikonocemi vědro brambor. Pamětnice dostala také nabídku ke sňatku od jednoho z lotyšských vězňů. Lotyš chtěl, aby s ním odjela do Lotyšska, což ale Nadija Mychajlivna odmítla.
V Molotovském okrese strávila přibližně tři roky. Byla propuštěna až po smrti Josifa Vissarionoviče Stalina, když v roce 1953 přišla amnestie. „Vzpomínám si, jak jsem šla z kolchozu, Stalin byl už mrtev, a tam byla taková dívka, která kvůli Stalinovi plakala. Říká mi: ‚Proč nepláčeš? Tobě není líto Stalina?‘ Já říkám: ‚Já nemůžu plakat, protože mě bolí srdce.‘“
Po propuštění odjela Nadija Mychajlivna zpět domů na západní Ukrajinu, ale nemohla se „zapsat“ jako obyvatelka obce. To znamenalo, že v obci neměla možnost trvalého pobytu. Odešla proto uklízet do domu jednoho z přeživších Židů, ale zapsání jako obyvatelky obce bylo opravdu důležité, jinak by jí hrozil opětovný transport na Sibiř: „Jedna známá mi říká: ‚Naďo, tebe nikdo nezapíše. Já ti poradím. Je tady doktor, který má ženu a tříletou dceru. A hledají člověka na domácí práce. Jdi k nim, oni tě zapíšou.‘ Jinak bylo v Dubně hodně práce, ale bez možnosti zapsání. Šla jsem za nimi, oni mě zapsali a já jsem u nich pracovala dva roky. Starala jsem se jim o malou holčičku a vařila jsem. Ještě mi nabízeli, když je měli přeložit do Lucku, že mi koupí v Lucku dům, ale já jsem jejich nabídku odmítla.“
V Dubně se seznámila s místním chlapcem, za kterého se později provdala. Manžel se učil ve Lvově v polytechnickém institutu a tehdy studenti nosili zprávy povstalcům. Ačkoliv manžel údajně žádné zprávy neposílal, stejně dostal – jako všichni ostatní – 25 let a byl transportován do Kazachstánu. Celkově si v kazašské Karagandě v tamním pracovním táboře odseděl osm let, v roce 1953 byl po Stalinově smrti amnestován. Po propuštění dokončil ve Lvově polytechnický institut a poté pracoval v masokombinátu, kde byl inženýrem a nakonec ředitelem. V roce 1977 byl ale smrtelně zraněn, když ho srazilo auto na přechodu.
Nadija Mychajlivna pracovala celých osmatřicet let, až do odchodu do důchodu, v lékárně: „S děvčaty jsem vycházela. Jednou přišla žena a pláče, že dítě má nějaký ekzém a že potřebuje mast. Řekla jsem kolegyni, aby jí dala jednu tubu masti. Jiná kolegyně šla na oběd a my jsme jí daly mast bez vědomí vedoucí.“
„Kdybych měla srovnávat život dnes a dříve, tak jsme dříve neměli televizor, rádio ani světlo a dnes je světlo i plyn, doma mají lidé udělané podlahy i byty podle evropského vzoru, chodí obutí, jedí klobásy i mléko, ale tohle život není. Existují jenom na penězích a člověk pak nestačí život prožít. Dříve byli lidé lepší a žili jednodušeji. Jak si vzpomínám, za války jsme byli v jámě, zakryli jsme se a všichni jsme tam seděli, dokud neprošla fronta. Jeden soused pak přišel a říká mámě: ‚Vylez, něco mi pomůžeš udělat.‘ Už nešla fronta, a tak jsme vylezli. Soused říká druhému: ‚Ty už nemáš krávu, nemáš prase, nemáš brambory ani obilí. Je tam prázdno. Všechno vzali.‘ Ale zároveň říká: ‚Uklidni se, mám zakopaný ječmen a někdo bude mít ještě něco jiného.‘ Lidé se podělili. Dnes vás nikdo nepustí ani do domu.“
Nadija Mychajlivna má dva vnuky, dva pravnuky a pečuje o ni dcera. Stále žije v Dubně na západní Ukrajině a je jedním z držitelů osvědčení „účastník války“.
[1] Jedná se o menší osídlení než vesnice s vlastním pozemkem.
[2] Kolchozy ve skutečnosti byly zaváděné až po druhé světové válce.
[3] Syrové solené vepřové sádlo.
[4] Lidový komisariát vnitřních záležitostí.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Luděk Jirka)