Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

kapitán Ladislav Tušer (* 1924  †︎ 2014)

• Čech, narozený na Podkarpatské Rusi

• koncem války vstoupil do 1. čs. armádního sboru.

• bojoval na východě u 4. brigády, 3. praporu automatčíků

• po válce v Čechách u ČSAO (Československé automobilové opravny)

• zemřel 14. listopadu 2014

Dětství, rodina, škola

Ladislav Tušer se narodil 15. února 1924 českým rodičům na bývalé Podkarpatské Rusi, ve městě Rachov. Měl tři sourozence, staršího bratra Arnošta a dále sestry Olgu a Elišku. Otec Ondřej Tušer pracoval jako výhybkář u dráhy, matka Růžena Tušerová, za svobodna Vizauerová, byla v domácnosti. Rodiče otce pocházeli ze Šumavy.

Do základní školy chodil v Rachově, byla to česká škola. Mezi dětmi byly částečně židovské, rusínské i ukrajinské děti. Do měšťanské školy chodil Ladislav Tušer zpočátku též v Rachově. Když pak otce pracovně přeložili do Berehova, dokončil měšťanskou školu tam. To bylo ještě za maďarské okupace.

Jako dítě rád hrál kopanou, občas volejbal, v zimě se bruslilo i lyžovalo. Vzpomíná si, že lyže si vyráběli sami z jasanového dřeva a vázání z provazu nebo drátu.

„Bylo to primitivní, ale dobrý“

Také se rád koupal a rybařil.

Vzpomíná, že v roce 1939, když došlo k maďarské okupaci, to byl ještě kluk, zavládl velký chaos, a převážně státní zaměstnanci se snažili vystěhovat buď na Moravu nebo do Čech. Jeho rodina ale nebyla nijak perzekvována, a tak o stěhování neuvažovala. Pamatuje se na odsunutí Židů po maďarské okupaci.

Po dokončení měšťanské školy šel Ladislav Tušer v Berehově do učení jako autoopravář. Mistr se jmenoval Sirčak, pocházel z Jugoslávie, ale mluvil jenom maďarsky. Učni opravovali jak osobní auta – pragovky, škodovky, tak i auta nákladní, tzv. „ereny“, RND. Někdy, když nebylo dost práce, tak museli učni pracovat na zahradě. Učení trvalo tři roky a Ladislav Tušer tam zůstal na požádání mistra ještě o jeden rok déle, už jako tovaryš.

Boje na Slovensku koncem války

Koncem října 1944 přišla do kraje sovětská armáda a to pro místní znamenalo zmatek. Na ruské vojáky místní lidé hleděli často dost negativně.

„No, byl to takovej zmatek, to víte. Lidé zahlédli sovětského vojáka a viděli v něm možná i vraha. Zanedlouho, za měsíc, možná za dva měsíce, byla mobilizace. Tak se bralo. Buď sovětská armáda nebo československá armáda. To bylo jedno. Jim to taky bylo jedno, těm orgánům, kam jdeš, tam jdeš.“

Ladislav Tušer se dostal k 1. čs. armádnímu sboru v polovině prosince 1944, když se předtím přihlásil u odvodní komise v Medzilaborcích. Byl zařazen k pěchotnímu vojsku, kde byli vojáci vyzbrojeni samopaly. Nejprve absolvoval poddůstojnickou školu, to bylo v Humenném, pak byl přeložen do Levoči, kde dělal zbrojní kurz. Na polích, kde se předtím bojovalo, se sbíraly zbraně, které se potom opravovaly.

„To byla taková menší složka, tři čtyři vojáci s autem, a jezdili jsme po polích, kde byla válka, kde bylo hodně padlejch. Tam jsme sbírali zbraně. Ty se pak dostaly k nám do dílny a zkoušeli jsme, co bylo dobrý. Byly případy, že se třeba ze třech automatů udělal jeden.“

„Byly i případy, že jsme se ocitli ještě na území nepřítele, kdy v těsné blízkosti naší skupiny se pohybovaly zbytky německých vojsk. My jsme po nich nestříleli, a nechali větší skupinu našich vojsk, aby je zajala.“

Na střelnicích se museli naučit střílet i z protitankových pušek. Zbrojní kurz trval asi měsíc a Ladislav Tušer už byl poté veden jako starší mechanik.

Potom, někdy v polovině března 1945, začali být připravováni přímo do první linie. Byli odvezeni auty a tanky někam k Mikuláši. Ladislav Tušer se se svojí jednotkou dostal do obce Svatý Ján.

„My jsme byli de facto slovenská 4. brigáda, 3. prapor automatčíků.“

V Mikuláši, kde fronta dva měsíce stála, několikrát Němce z města vyhnali, několikrát zase Němci vyhnali je. Co mu ale utkvělo obzvláště v paměti je to, jaké masakry Němci při ústupu po sobě zanechávali a jak po sobě všechno ničili.

Občas byly nějaké přesuny, pamatuje si Svatý Ondrej a Bobrovec, ale jednalo se o víc míst.

On sám měl velké štěstí, žádné vážné zranění neutrpěl. Teprve později, když už byli s jednotkou někde na Moravě a odevzdávali uniformy, zjistil, že jeho uniforma měla průstřely. Jeden v opasku, jeden v čepici a tři v plášti. Vzpomíná si také, to bylo někdy v březnu nebo dubnu 1945, že mu od mrazu otekla ruka, tak byl odveden na ošetřovnu, kde ho Rusové ošetřili tím způsobem, že mu ruku propíchli (samozřejmě bez injekce) a krev z ní vymačkali. Vytékající krev byla úplně modrá.

Slovenské obyvatelstvo se často k našim vojákům nechovalo nejlépe.

„Někdy to nebylo nic příjemného.“

Na druhou stranu, když byli někdy na cvičení ostrých střeleb dál za vesnicemi, tak občas někoho místního oslovili, vlastně žebrali o jídlo, a opravdu něco málo dostali.

„Třeba kus špeku, čaj, samozřejmě bez cukru, nebo kus chleba.“

Stravování obecně rozhodně dokonalé nebylo, ale aby byli úplně vyhladovělí, to nepamatuje.

„Stalo se někdy, že třeba nebyl oběd.“

Také si vzpomíná, že určitý čas dělal spojku a měl doručit nějakou zásilku na velitelství. Šel pěšky, ale zastavilo mu auto, které řídil sovětský voják. Ptal se, kam chce, a když se domluvili, nasedl Ladislav Tušer do auta. Během cesty po nich začali Němci střílet granátometem. On měl strach a bylo to asi na něm vidět, protože sovětský voják povídá:

„ ,Co ty jsi za vojáka, vždyť to nic není, já toho zažil daleko víc, mně to nevadí, ať blbnou, mně to nevadí.‘ Přímo se mi vysmál, že jsem posera.“

Naštěstí vyvázli bez zranění, na velitelství dojeli a pan Tušer si vzpomíná, že ve štábu byl i Ludvík Svoboda.

Z jejich jednotky poté udělali 4. pěší divizi, ta se formovala v Žilině.

Frontová cesta skončila pro Ladislava Tušera v Praze. Tam byli asi měsíc, pak přišel pokyn, aby se vrátili domů. Byli odvezeni do Brna, pak do Bratislavy a pak se dostali na jižní Slovensko – Šaľa nad Váhom.

„Tam byli samí Maďaři, moc rádi nás neměli.“

Na jižním Slovensku se začali objevovat banderovci. Ladislav Tušer se měl také zúčastnit bojů proti nim, ale v té době šel už, naštěstí, do civilu. Chycení banderovci byli předáváni sovětské armádě a ta je odvážela až někam na jih, k Černému moři.

Jeho starší bratr pracoval také u dráhy, ale dráha měla takovou moc, že narukovat nemusel. Dva roky si odsloužil v maďarské armádě, ale do boje nasazen nebyl.

Poválečná léta

Když Ladislav Tušer odešel z armády, tak se ze Žiliny dostal přímo do Teplic v Čechách. Dopomohli mu k tomu známí z armády. Ti měli kontakty na dalšího známého v Teplicích, který měl v nucené správě autodílnu. Tomu Tušer napsal, že by rád šel do Čech, a to se mu také povedlo. Vedoucí té autodílny byl také bývalý voják, a když se dozvěděl, že Ladislav Tušer dělal v armádě v Žilině „účtovníka“ zbrojařského materiálu, tak ho nenechal dělat manuálně, ale udělal z něj účetního. Tuto práci dělal pan Tušer asi tři roky, pak se začaly rušit malé dílny a ta jejich přešla pod podnik Autorenova, později ČSAO (Československé automobilové opravny). Tam pracoval v různých technických funkcích.

V šedesátých letech si doplnil vzdělání dálkovým studiem průmyslovky. Po ukončení tříletého studia pracoval v různých funkcích, např. jako vedoucí zásobování. Posledních deset let působil jako vedoucí výchovy a náboru učňů. V roce 1984 odešel do důchodu.

Současnost, záliby

V současné době žije Ladislav Tušer s manželkou stále v Teplicích.

Jeho „pěkným koníčkem“, jak sám říká, bylo předsednictví Fiat klubu v letech 1985–1989. Už předtím, od roku 1975 byl řadovým členem Svazarmu.

S manželkou Hedvikou, roz. Skřivanovou, se seznámil na rekreaci ROH, kam oba dostali poukaz. V té době byl členem ROH a ona pracovala jako účetní v Jednotě v Duchcově. Vzali se a mají spolu syna Lubomíra, který se narodil v roce 1954 a je učitelem. Starší bratr Ladislava Tušera Arnošt před třemi roky zemřel. Obě sestry zůstaly na Podkarpatské Rusi a bydlí tam dodnes. Občas napíší dopis.

„Prý teď, co je to Ukrajina, je to tam lepší, než když to byl Sovětský svaz.“