kapitán Ladislav Tušer

„No, byl to takovej zmatek, to víte, lidi viděli sovětského vojáka a viděli v něm, no, já nevím, možná jako i vraha... Takže byly zmatky, no, a zanedlouho, za měsíc, možná za dva měsíce, byla mobilizace. Tak se bralo... Buď sovětská armáda nebo československá armáda. To bylo jedno. Jim to taky bylo jedno, těm orgánům, kam jdeš, tam jdeš.“

„Byli jsme tam tři čtyři vojáci s autem a jezdili jsme po polích, kde byla válka, kde bylo hodně padlejch, tak se sbíraly ty zbraně, to se dostalo k nám, zkoušeli jsme, co bylo dobrý, byly případy, že se třeba z třech automatů udělal jeden.“

„V tom Mikuláši fronta stála dva měsíce, co já jsem zažil... Třikrát, za tu dobu, co jsem byl v tý jednotce, třikrát jsme vyhnali Němce a zas oni nás vyhnali, třikrát, jo, a to bylo během čtrnácti dnů, ten boj tam trval asi dva měsíce.“ „Čím si vysvětlujete, že když jste to město dobyli poprvé, že ho nebylo možné před těmi Němci ubránit? Proč se Němcům zase podařilo vás vyhnat ven, dokonce třikrát za sebou?“ „No někdy oni byli v přesile, já nevím... Měli tam tanky a pěchotu a potom dělostřelectvo.“

„Nějak se zjistilo, asi když jsem se myl – ruka oteklá, a pak se zjistilo, že já mám zmrzlou ruku, úplně opuchlou, modrou, tak mě odvedli na ošetřovnu, ta byla sovětská, tak mě ošetřili tak, že tady mě propíchli, bez injekce, samozřejmě, a vymačkali mi krev, ta krev byla modrá, nebyla červená.“ „A čím to bylo způsobeno, mrazem?“ „Mrazem...“