Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jindřich Ťukal (* 1937)

• narozen 2. října 1937 v Jablonci nad Nisou

• vzpomíná na válečná léta v Jablonci nad Nisou

• v letech 1958–1990 konstruktérem, vedoucím konstrukce a kooperátorem v podniku Plastimat

• v letech 1968–1990 vedl radiovýcvik předvojenské výchovy branců z Liberce

• od konce 60. let členem lyžařského oddílu TJ Liaz Jablonec nad Nisou

• celý život se angažoval ve sportu i kultuře

Jindřich Ťukal se narodil v Sudetech. Matně si pamatuje, že rodnou češtinou se domluvil jenom někde. Pak přišla nacistická okupace. Z této doby má zážitek, který se mu jako malému chlapci vryl do paměti na celý život. Německá bombardovací letadla se nad Jabloncem křižovala se sovětskými stíhačkami. Z německých letadel něco vypadlo a pak už jen zněly strašné rány dopadajících bomb jen kousek od místa, kde se právě nacházel.

Otec byl velký znalec regionální historie

Jindřich Ťukal se narodil v Jablonci nad Nisou 2. října 1937. Jeho otec Jan Ťukal se velmi zajímal o starý Jablonec. Znal dokonale historická jména ulic a náměstí. Sepsal řadu spisů mapujících historii ulic, budov, obchodů, živností, organizací a spolků ve starém Jablonci. Podařilo se mu také vytvořit unikátní sbírku pohlednic starého Jablonce. Maminka Anna Ťukalová, rozená Vodhánělová, byla nejdříve v domácnosti. Pak nějakou dobu jako domácí pracovnice ručně kompletovala keramické pojistky. Nakonec pracovala v závodní jídelně jako kuchařka.

Jindřich Ťukal prožil své dětství v Sudetech. V Jablonci byla pospolitá česká menšina a prakticky se tak pamětník stýkal s pouze českými dětmi. Vzpomíná na dětské hry u svého spolužáka na zahradě.

Za války byla v Jablonci jediná česká škola

„Dětství bylo takové příjemné ‚eldorado‘. Lezení na stromech, stavění bunkrů všude, i v hromadách sněhu. Většinou byly v Jablonci obchody německé, pořád však existovaly některé krámy, kde prodávaly Češky a mohl jsem tak říct: ‚Dvě housky, prosím.‘ Slyšel jsem sice o Hitlerjugend, ale nepamatuji si na to, neznali jsme je.“  

Jindřich Ťukal začal chodit v roce 1943 do jediné české školy, která byla v Jablonci. Byla to jednotřídka. Vyučovalo se v češtině, němčina se ovšem učila velmi intenzivně. Jindřich Ťukal si dobře pamatuje na bombardování koncem války v Jablonci. 

Němci byli už na útěku, ale chtěli zanechat za sebou ještě nějakou pořádnou škodu. Německá bombardovací letadla létala nad Jabloncem a ruské stíhačky je naháněly a střílely po nich. Historické prameny ovšem vzdušné boje nad Jabloncem nepotvrzují – na rozdíl od bombardování sudetoněmeckého města.

Bomba se na chvíli ztratila a pak se ozvala velká rána

„Byl jsem tehdy u babičky. Bydlela u kostela na Horním náměstí. Bylo odsud dobře vidět na kostel. Stál jsem u okna a viděl letadla. Viděl jsem z německého letadla vypadnout bombu, na chvíli se mi ztratila a pak se ozvala hrozná rána,“ říká Jindřich Ťukal. „Babička mě odvedla do bezpečí. Němci chtěli trefit kostel, ale netrefili ho. Bomba dopadla padesát metrů od kostela do menšího baráčku. Další dvě bomby dopadly u autobusového nádraží. Následující den mě otec dovedl na místo výbuchu a viděl jsem ten velký kráter.“

Ve čtvrtek 10. května 1945 dorazili do města sovětští vojáci 88. střelecké divize generálmajora Samochvalova. Sedmiletý Jindřich stál na vyvýšené terase u řady domků naproti kinu Radnice a sledoval, jak kolona ruských vojáků procházela Smetanovou ulicí od Podhorské nahoru, rovně kolem kina Radnice a dál dolů směrem k poště a divadlu.

„Pamatuji se, jak vypadali. Ty jejich vojenské košile, ve vojenských oblecích, ale velmi ošuntělých, opotřebovaných, špinavých, upachtěných! A ti vojáci byli unavení, utahaní, udření. Měli povozy s poníky a táhli vozíky, takové žebřiňáky, a v nich měli věci,“ tvrdí Jindřich Ťukal.

Odsun Němců po válce pamětník moc nezaznamenal. Jen z doslechu. „Nás dětí se to nijak nedotklo. Rodiče si to vyřídili nějak mezi sebou. Co si pamatuji, byl Jablonec plný trofejních zbraní. Protiletadlová děla, takové čtyřky a fungovalo to. Sedli jsme a mohli se otáčet na té plošině. Byly tam vystavené velké bomby. A plno jiných zbraní,“ uvádí pamětník. 

V této souvislosti vzpomíná Jindřich Ťukal na sochu rytíře Rüdigera na náměstí. „Hodně se o tom nyní mluví v souvislosti s plánem obnovit sochu. Socha rytíře Rüdigera byla po válce odstěhována z Jablonce. Vzpomínám si, jak pod sochou byly kanály a šachty. Prolézali jsme to jako kluci a větší kluci lezli ještě dál, chodbami dolů do podzemí. Bral jsem sochu jako součást Jablonce. Veřejnost se nyní rozdělila na dva tábory velmi ostře. Můj názor je takový, že pokud je to svatý a patří to k historii, tak ano, ať tam je. Druzí tvrdí, že v žádném případě ne, protože to měli esesáci jako svou modlu a hajlovali tam. Ať si to rozhodnou odborníci,“ domnívá se Jindřich Ťukal.

Do Pionýra nikdy nevstoupím

Jindřich Ťukal vzpomíná na své působení v Sokole a Skautu: „Moje sportování byl Sokol a skauting. Otec cvičil celý život v Sokole a zúčastnil se i dělnické olympiády, kde cvičil na kruzích. Já jsem chodil do Sokola. Úterý a pátek byl prostě Sokol,“ upozorňuje pamětník. 

Vše však mělo jen krátké trvání. V roce 1948 začali komunističtí agitátoři přesvědčovat děti ve školách pro vstup do nově založeného Pionýra. Oznámili, že Skaut končí. Jindřich Ťukal odmítl: „Nemohu, já jsem ve Skautu. Pořád jsem skaut a do Pionýra nepůjdu.“

Skautská tradice v rodině nezapadla. Mladší syn Jindřicha Ťukala se po mnoha letech stal také skautem.

Škola mu nedělala problémy a od mládí miloval sport

Jindřich Ťukal vypráví, že výuka ve škole mu nikdy nedělala problémy. Od dětství a mládí měl také velmi rád sport. Postupně začal závodně provozovat tenis, plavání, lyžování a volejbal. Po skončení základní školy začal studovat Jindřich Ťukal strojní průmyslovku. Střední školu začal studovat v Liberci, od třetího ročníku přešel do Jablonce. Po maturitě čekala Jindřicha Ťukala povinná základní vojenská služba. Vyškolil se radistou a naučil se výborně morseovku. Celou vojnu pak byl náčelníkem radiostanice. Výborná znalost morseovky mu byla užitečná i po skončení vojenské služby. Místo toho, aby musel absolvovat vojenská cvičení, učil dvacet let nastupující brance právě morseovku.  

Baťovský režim ve Zlíně byla dobrá průprava 

Jindřich Ťukal začal pracovat již před vojnou v roce 1958. Nastoupil na umístěnku do Vulkánu Hrádek na Nisou. Po vojně nastoupil do podniku Plastimat Jablonec nad Nisou. Právě jeho původní závod na výrobu chirurgických rukavic, prezervativů a dalších výrobků se stal součástí Plastimatu. Pamětník nastoupil do oddělení technického rozvoje, kde se konstruovaly nové stroje a zařízení na zpracování plastických hmot. 

„Ve škole jsme se naučili jen takové holé základy, ale měli jsme ostříleného šéfa konstrukce, od kterého jsem se hodně naučil,“ vzpomíná pamětník. V roce 1963 se Plastimat přestěhoval do Liberce. Bylo tehdy potřeba vytvořit nové stroje na vyfukování a vytlačování plastických desek. Tyto stroje pak od základu konstruovali ve Výzkumném ústavu gumárenské a plastikářské technologie ve Zlíně. Jindřich Ťukal jako mladý konstruktér odjel na sedm měsíců do Zlína. Byla to vynikající škola. „Baťovský režim, organizace, řád a logika, hodně jsem se tam naučil,“ vzpomíná pamětník. V Plastimatu se postupně Jindřich Ťukal vypracoval až na vedoucího konstruktéra.

V roce 1968 začal sbírat hlavolamy

Jindřich Ťukal považuje pražské jaro 1968 za pokus o lepší socialismus. Vzpomíná na to, jak se začaly vydávat foglarovky. 

„Získal jsem tehdy ježka v kleci a dostal jsem ho z klece. Pak jsem vzal papír a napsal na něj nějaké obecné hodnoty a udělal z něj kuličku. Syna jsem vzal na klín a povídal mu skautingu. Pak on vzal ježka a vyndal ho z klece. Ve velmi slušném čase. Uvnitř nebyl plán létajícího Tleskačova kola, ale ta kulička papíru s tím, co jsem mu předtím napsal. Přečetl si to a od té doby u nás začala sbírka hlavolamů,“ dodává pamětník. 

Rodinná sbírka obsahuje přibližně 1 900 hlavolamů. Jsou to přívěsky, autíčka, figurky, Rubikovy kostky a další náročné hlavolamy. „Okupace byl průšvih, měli to řešit dohodami, ne tanky,“ komentuje pamětník vývoj v roce 1968. 

Normalizaci přežil díky práci, sportu a hudbě

„Brali mě jako konstruktéra a to ostatní šlo bokem,“ hodnotí své působení po roce 1968 Jindřich Ťukal. V té době se pamětník velmi věnoval sportu: tenis, volejbal, lyže. Nejdříve jako aktivní sportovec, později jako trenér, rozhodčí a organizátor.

Jindřich Ťukal popisuje osobní zkušenost, jak špatně fungovala ekonomika za totality. Socialistické země ze sovětského bloku vytvořily Radu vzájemné hospodářské pomoci (RVHP). 

„Když se zpětně ohlédnu, tak jsem neslyšel nikoho, kdo by RVHP chválil. Řeknu vám jeden příklad za všechny. V podniku Nářadí Vrchlabí se vyráběly hydraulické prvky, mimo jiné i hydraulické agregáty. Objednalo se to a za tři týdny to bylo z Vrchlabí k dispozici. Přišlo to v kvalitě, perfektní,“ upozorňuje Jindřich Ťukal. „Ale v rámci RVHP, aby Bulhaři také měli nějakou práci, tak přestěhovali výrobu k nim. A když bylo opět potřeba koupit hydraulický agregát, tak se již objednával tam. Ale nepřišel za tři týdny, ale až za rok. Byl o hodně dražší a ještě samá porucha a nefungoval. To byl výsledek RVHP.“

Po sametové revoluci potkal Havla i Klause

Jindřich Ťukal přivítal sametovou revoluci s nadšením. V Jablonci navštívil se svým starším synem všechny mítinky a demonstrace. Mladší syn Jindřicha Ťukala se účastnil demonstrací v Praze a Českých Budějovicích.

V této spojitosti vzpomíná na první svobodné volby: „První svobodné volby jsem nevnímal tak ostře, na volby jsem chodil vždy disciplinovaně, předtím i potom. Jindřich Ťukal popisuje, jak se osobně potkal s prezidentem Václavem Havlem. Dále vypráví, jak se setkal s Václavem Klausem. „Václav Klaus měl rád lyžování a tenis, stejně jako já. On lyžař, já lyžař. On tenista, já tenista. To byla dvě témata, o kterých jsme spolu hovořili. Třetím tématem byla politika. Tak jsem se ho ptal, proč některé věci se nedějí jinak. On se peskovat moc nenechal. Dokázal jsem mu říct do očí, že z milionářů udělá miliardáře, myslel jsem tím to tunelování. A my obyčejní lidé na tom proděláme. Ono se mu to moc nelíbilo, ale bral to a mluvili jsme spolu vždy dál,“ vypráví pamětník. 

Jindřich Ťukal se setkal s Václavem Klausem i v souvislosti se svými oblíbenými hlavolamy. Dočetl se v deníku Blesk o tom, jak navštívil prezident Václav Klaus při příležitosti zahájení školního roku nějakou základní školu. Přišel za prvňáčky, ale také za deváťáky a napsal na tabuli hlavolam. Nikdo ze třídy ho nevyřešil, ani žádný z učitelů.

„Já jsem to měl vyřešené za necelých pět minut. Našel jsem si kontakt na prezidentskou kancelář. Napsal jsem mu, kdo jsem, co jsem a pak napsal řešení hlavolamu. Nejdříve mi odpověděla prezidentská kancelář, že dopis přijali, a pak po týdnu přišla poštou zásilka na hlavičkovém papíře s prezidentským emblémem. Václav Klaus tam něco připsal a dobře věděl, komu to posílá. Mám hlavolam schovaný jako prezidentský hlavolam. Považuji si ho a dal jsem jej už mnoha návštěvám,“ dodává Jindřich Ťukal.

Člověk by se neměl za svou práci stydět

Jindřich Ťukal má velmi rád hudbu. „Ve škole jsme měli kantora, který dělal profesionálně muziku. Dirigoval orchestr na promenádních koncertech. Muziku nám velmi přiblížil. Dodneška vzpomínám na jeho výklad ke Smetanově Mé vlasti,“ podotýká Jindřich Ťukal. Naučil se hrát na klavír. Pražské jaro navštěvuje pravidelně od roku 1974. Je členem klubu přátel Pražského jara. Měl možnost se setkat osobně s řadou významných umělců (Josef Suk, Václav Neuman, Jiří Bělohlávek, Leonard Bernstein).

Jindřich Ťukal na závěr sumarizuje své zkušenosti a názory. Hovoří o tom, jak navštívil spoustu podniků v České republice i na Slovensku: „Mluvil jsem se spoustou lidí. Hodně jsem se dozvěděl. Měl jsem možnost porovnávat Česko a Slovensko za komunistické totality. Je dobře, že jsme se rozdělili. Slovensko byla agrární země. Gauner Husák ‚zariadil‘, aby vše ve velkém množství bylo na Slovensku. Měli stroj na elektrojiskrové obrábění, který by, kdyby byl v Čechách, pracoval na dvě směny. Tam to měli na jednu směnu a dělali to ještě blbě. Můžeme být se Slováky nejlepší kamarádi, ale ať si hospodaříme každý za své. To je jako u rodiny, účetnictví má být rozdělené.“ 

Dále pak dodává: „Doporučuji, aby všechno fungovalo v rodině, ve škole a zaměstnání. Aby se člověk za práci nemusel stydět.“

Jindřich Ťukal je velmi aktivním seniorem a své celoživotní zkušenosti stále předává svým synům Miroslavovi a Milanovi. Žije v Jablonci v bytě, kde je možné nalézt spoustu zajímavých věcí souvisejících s jeho celoživotním zájmem o hlavolamy, sport a hudbu.