Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jindřich Ťukal (* 1937)

• narozen 2. října 1937 v Jablonci nad Nisou

• vzpomíná na válečná léta v Jablonci nad Nisou

• v letech 1958–1990 konstruktérem, vedoucím konstrukce a kooperátorem v podniku Plastimat

• v letech 1968–1990 vedl radiovýcvik předvojenské výchovy branců z Liberce

• od konce 60. let členem lyžařského oddílu TJ Liaz Jablonec nad Nisou

• celý život se angažoval ve sportu i kultuře

Rodina

Jindřich Ťukal se narodil 2. října 1937 v Jablonci nad Nisou. Otec Jan, narozen v roce 1910, se vyučil lakýrníkem a natěračem. Po válce pracoval (kromě jiného) řadu let v podatelně jabloneckého městského národního výboru. Podařilo se mu vytvořit unikátní sbírku pohlednic starého Jablonce. Při práci na radnici měl pod sebou nejen podatelnu a spisovnu, ale i archiv. Ten, vedle svých znalostí, využil při sepsání sedmi spisů mapujících historii ulic, budov, obchodů, živností, organizací a spolků ve starém Jablonci. Do stávající podoby je přepsal syn Jindřich (viz dodatečné materiály). Tyto spisy jsou uloženy v archivu jablonecké radnice, v jabloneckém Muzeu skla a bižuterie a ve Státním okresním archivu Jablonec nad Nisou. Matka Anna, rozená Vodhánělová, se narodila v roce 1914. Po válce pracovala v závodní jídelně v Radnici, později v Merkuru (dnes hotel Merkur). V něm pekla moučníky a dezerty.

Válečná léta

Období války prožil Jindřich Ťukal v Jablonci. Ten se po mnichovské zradě v září 1938 stal součástí Německé říše. Když propukla válka, nebyly Jindřichu Ťukalovi ještě ani dva roky. Přesto si vybavuje pozdější situace, které jako malý chlapec zažil v Jablonci obsazeném Němci. S rodiči a mladším bratrem žili v Saskově ulici nedaleko dnešního letního kina. Přátelil se s českým chlapcem, sousedem, se kterým chodil do školy. Hodně si hráli na dvorku a v nedalekém parku – kdysi dávno hřbitov, dnes areál letního kina. Vztahy s německými dětmi vnímal neutrálně: „Jako malé děti jsme s malými Němci celkem vycházely. V tom našem věku kolem 6 let takové slušnostní minimum, řekl bych. Občas jsme se od starších dětí nebo rodičů dozvěděly o něčem minusovém ze strany těch starších Němců. Ale nebylo to nic křiklavě tragického. Akorát, když jsme chodily do školy, tak se několikrát stalo, že nás starší němečtí kluci, nám bylo 6–7 let, jim bylo kolem 15–17, přepadli a mlátili. Ale to se stalo asi třikrát. Větší děti to odnášely daleko víc a častěji.“ 

Jindřich Ťukal vzpomínal na různé situace, kterých byl během války svědkem: „Pamatuji si, jak tady byly vystaveny vlajky s hákovým křížem. Když byl nějaký jejich svátek, výročí, tak celá radnice a okolí, odshora dolů vlajky, plno vlajek. To jsme nenáviděli, ale co se dalo dělat. Prošli jsme kolem a šli jsme raději jinudy. Několikrát jsme je viděli, když pořádali takové ty jejich parádemarše, Hitlerjugend apod. To jsem opravdu nemusel. Když jsme je zahlédli, tak jsme rozhodně nestáli na chodníku a nekoukali. Ne, prostě pryč odtamtud a někam jinam.“

Na sklonku války zažil jedno z ojedinělých bombardování Jablonce: „Někdy na počátku května 1945, když už byl téměř konec války, jsem slyšel střelbu. Byl jsem u babičky, která bydlela šikmo přes ulici. Z jejího okna byl dobře vidět kostel na Horním náměstí. Najednou slyším rachot a střelbu. Z okna koukám, jak tam létají letadla. Posléze se vysvětlilo, jak to přesně bylo. Německá letadla létala nad Jabloncem a shazovala bomby. Chtěli po sobě zanechat nějakou škodu. Honila je ruská letadla a střílela po nich. A to byl ten rachot, co jsem slyšel. Mimo jiné chtěli Němci trefit kostel na Horním náměstí. A tu bombu jsem, přísahám, zahlédl. Pamatuji si, jako by to bylo včera. Viděl jsem ji, pak se ztratila a najednou bum, velká rána. Trefilo to ne kostel, ale kousek za kostelem byl malý baráček a ten to dostal. Bydlela tam jedna stará paní, důchodkyně, tuším Češka. Ale nebyla zrovna doma. Platila za velice chudou skromnou paní. Ale vzhledem k tomu, že ta bomba rozbila její baráček, tak se zjistilo, že má ve sklepě velké zásoby všelijakých pytlíků mouky, cukru a všeho možného. Já jsem to neviděl, vím to z vyprávění, protože jak to bouchlo, tak mě babička od okna vyhnala, že je tam nebezpečno.“

Vzápětí navazuje: „Druhý den jsem se s tátou šel podívat na jiné místo. Němci chtěli trefit zdejší tzv. jablonecké mrakodrapy, tak se tomu říkalo, protože to tehdy byly nejvyšší budovy. To je u autobusového nádraží, směrem do Podhorské ulice. Jedna bomba spadla doprostřed nynějšího autobusového nádraží a to udělalo díru. My jsme tam u toho s tátou stáli, průměr 3–4 metry, do hloubky asi tak 1,5 metru. A tou druhou bombou trefili začátek ‚mrakodrapu‘, okraj domu. Pročísli celou jednu stěnu odshora až dolů, takže kdo jsme šli kolem, tak jsme viděli dovnitř do všech místností. Odshora od půdy až po sklep, vše bylo otevřené, takže bylo vidět do všech bytů.“

Válka v Jablonci skončila oficiálně v úterý 8. května 1945 v 15 hodin, kdy se představitelé města vzdali do rukou Revolučního národního výboru. Po ustupující německé armádě zbyla na Horním náměstí děla, vozidla a těžká technika. Jindřich Ťukal si techniku dobře vybavuje: „Za kostelem na Horním náměstí, celá ta ulice byla plná techniky. Byly tam zbraně všeho druhu, polopásová vozidla, čtyřhlavňové dělo na letadla, patrony a malé bomby jsme tam viděli vyrovnané atd. Tam jsme si po válce jako kluci vyhráli.“

Ve čtvrtek 10. května 1945 dorazili do města vojáci 88. střelecké divize generálmajora Samochvalova. Sedmiletý Jindřich stál na vyvýšené terase u řady domků naproti kinu Radnice a sledoval, jak: „Kolona ruských vojáků procházela Smetanovou ulicí od Podhorské nahoru, rovně kolem kina Radnice a dál dolů směrem k poště a divadlu. Pamatuji se, jak vypadali. Ty jejich vojenské košile, ve vojenských oblecích, ale velmi ošuntělých, opotřebovaných, špinavých, upachtěných! A ti vojáci byli unavení, utahaní, udření. Měli povozy s poníky a táhli vozíky, takové žebřiňáky a v nich měli věci.“

A jak to měli jako rodina během války s jídlem?: „Rodiče se vždy snažili, abychom s mladším bratrem nehladověli. Ještě hodně dlouhou dobu po válce bylo maso málokdy, a když, tak jen v neděli. A nějaké ovoce, mandarinka, banán? To neexistovalo. Zaprvé to nebylo, a i kdyby to bylo, tak na to nebylo. To nepřicházelo v úvahu, čili velice skromně. Vždy byl nějaký kousek chleba. Když se ukrojil kus chleba a namazal se máslem, tak to byla velká pochoutka.“

Zeptal jsem se Jindřicha Ťukala na vzpomínky a názor týkající se sochy rytíře Rüdigera, který spolu s kašnou stál v letech 1930–1945 na jabloneckém Horním náměstí a který byl v dobách před válkou a za války zneužit především zfanatizovanými Němci jako symbol německého vlastenectví. Jablonecké zastupitelstvo schválilo záměr vrátit kopii rytíře Rüdigera zpět na Horní náměstí v letošním roce, tj. v roce 2016, v rámci oslav 150 let od povýšení Jablonce nad Nisou na město: „To hajlování kolem sochy Rüdigera jsem nezažil. My, malé šestileté děti, jsme tam občas oběhly kašnu, některé starší děti tam lezly do takové šachty – kanalizace. Hrát jsme si tam nechodily, jen občas k té kašně, která byla téměř vždy bez vody.“

Co říká na to, že se kopie sochy na Horní náměstí možná vrátí? „Věděl jsem o tom, že Rüdiger byl rytíř, kladná postava. Ale říkám si, že to bylo německý apod., a někdo přeci musí vědět, jestli to bylo z našeho pohledu plusové nebo minusové. Jestli to byl nějaký svatý, tj. někdo, kdo byl dobrý a plusový pro všechny lidi…, pak ano. Ale jestli to byl symbol něčeho špatného, nacistického, tak rozhodně ne, s vykřičníkem! A tohle vědí ti starší, například spolužák Pepa Tvrzník (též na portálu Paměti národa – pozn. aut.). Ten to viděl, dal bych na jeho slova. Tím, jak se sem tam dozvídám, co se tam dělo, jako například od pana Tvrzníka, jak se tam hajlovalo apod., tak v tom případě sochu zpět rozhodně ne! Vždyť přeci naši umí vymyslet jakoukoliv sochu, která by se tam hodila. Těch námětů může být spousty.“

Vojenská služba a předvojenský výcvik branců

Po maturitě na jablonecké střední průmyslové škole strojní v roce 1956 začal Jindřich Ťukal pracovat jako konstruktér v podniku Vulkán Hrádek nad Nisou. Po čtyřech měsících nastoupil základní vojenskou službu. Tu absolvoval do roku 1958 v Táboře a Písku jako radista 1. třídy. Po jejím skončení se musel jako voják v záloze účastnit několika vojenských cvičení. Ta se konala jednou za tři roky a trvala měsíc. V roce 1967, kdy se společenské poměry více uvolňovaly, povolalo vojenské velení státu tisíce záložních vojáků na mimořádné cvičení: „Díky vojenské ‚organizaci‘, tj. neorganizaci, jsem byl přiřazen nikoli k radistům, ale určili mě velitelem regulovčíků. O tom jsem nevěděl v podstatě nic. Velitelem čety regulovčíků byl také radista. A u radiostanic byli kuchaři apod., čili lidé, kteří neměli o morseovce ani tušení, takže pravý socialistický vojenský nepořádek. Řekl jsem si a dost, s vojáky kamarádit nebudu.“ Z těchto důvodů se Jindřich Ťukal rozhodl k pravidelnému (jednou týdně) výcviku branců předvojenské výchovy. Dalších vojenských cvičení záloh se tak již zúčastňovat nemusel. Výuka morseovky a vše, co k radiovýcviku patří, ho bavily. Výcvik branců z celého Liberce takto vedl až do roku 1990, tedy více než 20 let.     

Pracovní kariéra

Jindřich Ťukal vystudoval střední průmyslovou školu strojní. První dva ročníky (1952–1954) absolvoval v Liberci, třetí a čtvrtý (1955–1956) pak v Jablonci, kde v roce 1956 i odmaturoval. Dílenská praxe na jablonecké strojní průmyslovce byla rozdělena na dvě části, na klasickou strojařskou a ryteckou. Rytectví vyučoval velice uznávaný kantor Kirchner: „Byl to vynikající učitel rytectví, na kterého nikdy nezapomenu. Učil nás rytectví kovů, tedy jednu z ryze bižuterních jabloneckých profesí – a to jak plošné rytí, tak i prostorové ztvárnění razidel pro výrobu bižuterie. Po půl roce jsme měli přejít do klasické strojařské praxe. Mne rytectví velmi zaujalo, bavilo, líbilo se mi. Pryč z rytecké dílny se mi nechtělo. Vedení školy mi díky panu Kirchnerovi umožnilo v rytecké praxi pokračovat. Zatímco nově příchozí se vše učili od začátku, já již vyrýval náročnější rytecké motivy, z nichž některé byly vystaveny ve sborovně a v ředitelně.“  

Po skončení základní vojenské služby nastoupil Jindřich Ťukal do podniku Plastimat v Jablonci (v roce 1963 se podnik přesunul do Liberce). Prováděl konstrukci jednoúčelových strojů a zařízení (mechanizace a automatizace) i konstrukci větších a náročnějších zařízení. Začal jako konstruktér a postupně se vypracoval až na vedoucího konstrukce. Vymýšlel a realizoval různé zlepšováky. V letech 1979–1981 absolvoval specializační pomaturitní studium na Vyšší odborné škole strojnické, jejíž výuka probíhala převážně v Českých Budějovicích. Asi 20 let byl členem výboru VTS (Vědeckotechnické společnosti). V 80. letech přešel ve stejném podniku na pozici kooperátora. Zajišťoval kooperace, tj. sjednávání a uzavírání obchodů s dalšími podniky po celé republice: „Při konstrukci velkého a náročného zařízení se některé díly musely vyjednat a nechat vyrobit v jiné, zpravidla větší a strojně vybavenější fabrice. Objížděl jsem různé firmy a fabriky jako Bratislavské automobilové závody, Slovnaft Bratislava, Přerovské strojírny, Škoda Plzeň a Mladá Boleslav, Zbrojovka Brno a další. Sjednával jsem kšefty i v řádech stovek tisíc korun až téměř milionu.“

Během svých četných pracovních cest po celé republice se Jindřich Ťukal seznámil s mnoha odbornými i vysoce postavenými pracovníky, stejně tak i s řadovými dělníky a mistry. Viděl a zajímal se o to, jak to ve fabrikách funguje. Poznával různé nekalosti a zbytečnosti, které se v socialistickém Československu v této sféře děly: „Poznal jsem lumpárny. Například do fabriky Bratislavských automobilových závodů nacpali mašinu na elektrojiskrové obrábění. Ta nám v Čechách chyběla, ale dali ji do Bratislavy. Kdyby ta mašina byla tady, tj. kdekoliv v Čechách, tak by na ní byl program vytížení 16 hodin denně, tj. na dvě směny, včetně sobot. Pořád by se vyrábělo. V Bratislavských automobilových závodech tu mašinu, kam ji Gustáv Husák dohodil, fungovala dva měsíce v roce. A jenom na jednu směnu. Deset měsíců na tom neměli co dělat! A takovéto věci jsem se dozvídal a poznával. Gustáv Husák stěhoval všechny stroje a zařízení na Slovensko. Na Husáka jsem byl vysazený jako na málokoho!“

V roce 1949 vzniklo RVHP, politicko-ekonomické uskupení států se sídlem v Moskvě, které mělo koordinovat jejich vzájemný obchod a rozdělovat úkoly ve výrobě a výzkumu. Jinými slovy mocenský nástroj pro centrální ovládání ekonomiky socialistických států Sovětským svazem. Jindřich Ťukal popisuje osobní zkušenost, jak spolupráce v RVHP mnohdy fungovala: „Když se zpětně ohlédnu, tak jsem neslyšel nikoho, kdo by RVHP chválil. Řeknu vám jeden příklad za všechny. V podniku Nářadí Vrchlabí se vyráběly hydraulické prvky, mimo jiné i hydraulické agregáty. Konkrétně jeden se jmenoval IHA3. Objednalo se to a za tři týdny to bylo z Vrchlabí k dispozici. Přišlo to v kvalitě, perfektní. Muselo to fungovat bez sáhnutí 10–14 let. Prostě to ve Vrchlabí uměli! V rámci RVHP, aby Bulhaři také měli nějakou práci a aby se tam též rozšířila strojírenská výroba, čili nejenom zemědělství, ve kterém to uměli a ve kterém byli dobří, ale ve strojařině byli mírně řečeno pozadu…, tak v rámci RVHP přestěhovali výrobu do Bulharska. A když bylo opět potřeba koupit tento agregát, tak se již objednával tam. Ale nepřišel za tři týdny, ale až za rok. Byl o hodně dražší a ještě samá porucha a nefungoval. To byl výsledek RVHP. Netřeba cokoliv dodávat“ (smích).

Jindřich Ťukal pracoval v podniku Plastimat do roku 1990. Poté se konstrukce a dílna mechanizace a automatizace osamostatnila. Ve Vratislavicích nad Nisou se v ní začaly vyrábět plastikářské stroje. V této soukromé firmě Jindřich Ťukal setrval přibližně tři roky. Následně pracoval více než rok v soukromé firmě v Liberci, ve které se vyráběly mlýny a drtičky na likvidaci odpadu z plastů. Do roku 2011 pak působil v soukromém podniku se zaměřením na výrobu pilových pásů, nákup a prodej pásových pil.

Náborování do Pionýra v roce 1948

Únorový komunistický převrat v roce 1948 znamenal počátek konce mnoha spolků a organizací. Patřil mezi ně i Junák – český Skaut. Jeho legitimní orgány byly nahrazeny nelegitimními a organizace byla násilně včleněna do Československého svazu mládeže (ČSM), ovládaného komunistickou stranou. Paralyzovaný Junák byl nakonec v roce 1950 zrušen. Jeho místo zaujal Pionýr, nástroj vládnoucí moci k indoktrinaci dětí a mládeže komunistickou ideologií. Jindřich Ťukal přidává své vzpomínky: „Únorový převrat se mě s ohledem na můj věk dotkl hlavně kvůli Skautu, ve kterém jsem byl a který se začal rušit. Pak začal chodit takový vrchní šéf přes Pionýry tady v Jablonci, Míla Jíra se jmenoval. Obcházel školy, třídy a přesvědčoval každé dítě ke vstupu do Pionýra. Jeden v lavici uvolnil místo, on si tam sedl a do souseda mluvil a hecoval ho, proč Pionýr ano, jak je to dobré apod. Pak si tamten přesedl a takhle si postupně sedl do všech lavic a do každého dítěte hučel. Pamatuji se, když jsem jako ostatní přišel na řadu a přesvědčoval mě. Já mu říkal, že ne, že jsem ve Skautu, že do Pionýra nepůjdu. A on: ,Ale vždyť se Skaut bude rušit!‘ Já mu řekl, že jsem skaut a hotovo. Někdo se nechal přemluvit, někdo částečně a někdo vůbec ne. Já jsem byl prostě skaut, přesvědčit mě nemohl. Ale ten skauting jsem jim nedaroval. A když se v roce 1967 pozvedla politická stavidla, Foglarovi začali znovu vydávat knížky, začaly hlavolamy – ježek v kleci apod., tak jsem byl úplně nadšený, jako malé dítě! A mladší syn vstoupil do Junáka.“

Okupace v roce 1968

Jindřich Ťukal přidává svůj pohled na srpnovou invazi armád Varšavské smlouvy: „Srpen 68 byla křivárna až do nebe. To je jeden z největších zločinů v celém minulém století. … Gustáv Husák původně patřil mezi osobnosti reformního proudu KSČ. Ale on, velmi vychytralý právník, přešel rychle na druhou stranu a tam začal kralovat. Takže nejen první tajemník, ale potom i prezident atd. Já jsem Gustáva Husáka ohodnotil jako škůdce českého národa. Byl chytrý, mazaný a o to víc škodil. Začal neúměrně stěhovat strojírenskou techniku z Čech do agrárního Slovenska. Protežoval Slovensko na úkor Čech a Moravy.“

Sportovní kariéra

Jindřich Ťukal se věnuje sportu celý život. Díky své sportovní všestrannosti a podílu při zajišťování chodu lyžařského oddílu se řadí mezi významné osobnosti sportů Jablonecka. Již na obecné a měšťanské škole okusil různé sporty jako fotbal, plavání, tenis a lyžování. Po válce začal se sportovní gymnastikou v jabloneckém Sokole. Dva roky hrál fotbal za Rýnovice. Patřil mezi všestranné sportovce. Zúčastnil se mnoha žákovských klání, okresních a krajských přeborů. Za žáky a dorostence hrál závodně tenis. Když v patnácti letech začal dojíždět na střední průmyslovou školu strojní v Liberci, musel tenis a další sporty výrazně omezit a na čas se jich výrazně vzdát: „Ve škole nás zaměstnali tak hodně, že jsem jezdil domů až někdy v 18–19 hodin večer. To nebyla škola do 14 hodin a padla. Teprve až po letech jsem se k tenisu rekreačně i závodně vrátil.“ Po vojně hrál sedm let volejbal za Janov nad Nisou. Absolvoval trenérský kurz 3. třídy v tenisu a volejbalu.

V druhé polovině 60. let přešel od tenisu do lyžařského oddílu TJ Liaz Jablonec, ve kterém lyžovali oba jeho synové. Úspěšně absolvoval trenérský kurz 3. třídy a zkoušky rozhodčího v lyžování. Kolem lyžařského oddílu byla spousta práce a povinností: „Rodiče chodili na brigády, chodili pomáhat na akce a závody. Když se pořádaly větší závody, například mistrovství republiky, tak bylo zapotřebí mnoho lidí a spolupracovníků – desítky rozhodčích na kopci, technici, kteří připravují trať, lidé, kteří fungují v kanceláři a organizování atd. Takže práce na velkých závodech byla suma sumárum tak pro 50–60 lidí. A ti byli většinou z řad rodičů.“

Jindřich Ťukal se stal členem lyžařského výboru TJ Liaz Jablonec a dostal na starost materiálně technické zabezpečení oddílu a veškerých závodů. K tomu přibyla i hlasatelská činnost. Vymyslel a používal systém lišt, který byl přebírán a používán na dalších místech: „Měl jsem propracovaný systém hlášení aktuálních informací o průběhu závodu, včetně kompletního pořadí závodníků. Zároveň jsem během závodníkovy jízdy hlásil jeho zařazení, výsledky minulých závodů a další zajímavosti, které jsem měl o každém z nich na liště poznamenané. Celý systém mi navíc umožnil mít neustálý přehled o aktuálním pořadí všech závodníků.“ 

Na jaře 1989 se nejlepší českoslovenští lyžaři ve věkové kategorii 14–17 let zúčastnili světových závodů ve Švýcarsku. Vše potřebné kolem organizačních záležitostí našich reprezentantů zajišťoval Jindřich Ťukal: „Vycestovat tehdy někam do ciziny bylo komplikované, organizačně to bylo velmi náročné. Museli jsme mít devizové přísliby, celní prohlášení, různé souhlasy a potvrzení. Bylo to všelijak sešněrované a dalo to hodně práce. Dnes nemusíme nikomu nic říkat a vycestovat můžeme klidně hned. To tenkrát nešlo. Je to tak obrovský rozdíl, že se to nedá vůbec vylíčit.“

V druhé polovině 80. let, po 12 letech zajišťování materiálně technického zabezpečení oddílu a závodů, se Jindřich Ťukal ujal trénování rozpadající se přípravky, tj. dětí do 10 let. Poctivým, systematickým přístupem a vedením dětí si získal respekt a uznání nejen rodičů: „Když jsem přípravku přebíral, tak 3–4 děti chtěly pokračovat. Rodičům, kteří tréninky viděli, se to zamlouvalo, přihlašovaly se další a další děti. Rozjelo se to. Když jsem přípravku po 5 letech předával, tak těch dětí bylo 47. Přibral jsem další trenéry, zapojili se i rodiče.“

Jindřich Ťukal vykonával veškeré organizační a trenérské aktivity v oddílu TJ Liaz Jablonec ve svém volnu a zadarmo více než 30 let. Pro lyžařský oddíl zpracovával bulletiny a ročenky.

Příležitostně spolupracoval s jabloneckým tiskem. Po proběhnuvších lyžařských závodech, které pořádal TJ Liaz Jablonec, sepsal v neděli večer jejich výsledky pro deník Dnešní Jablonecko. Měl tu čest setkat se s velikány alpského lyžování, jakými byli například Franz Klammer a Ingemar Stenmark. Po roce 1989 dělal instruktora lyžování. Sjezdovému lyžování vyučoval i v lyžařských školách na Špičáku a v Harrachově.

Kulturní sféra

Vedle sportovní sféry to byla i kulturní (především hudební), která se stala nezbytnou součástí již tak pestrého života Jindřicha Ťukala. V měšťanské, tzv. zelené škole v Jablonci měli na hudební výchovu učitele, který svým žákům významně ovlivnil vztah k hudbě: „Měli jsme vynikajícího kantora jménem Chlebeček. Byl i dirigentem jabloneckého orchestru a i po další léta byl velice uznávaným a respektovaným kantorem hudební výchovy. Ten nám přiblížil hudbu tak, že dodnes mám od něj základy a vytříbený vztah k muzice. Klobouk dolů a všechna čest panu Chlebečkovi! Dal nám výborné základy.“

Jindřich Ťukal se v dětství učil hrát na piano v hudební škole. Později měl sen zahrát si na varhany. Sen si splnil, měl možnost zahrát si v mnoha kostelích (nikoliv koncertně). Coby nadšený fanda hudby navštěvuje celý život koncerty: „V roce 2015 jsem navštívil 157 koncertů, rok předtím o šest méně.“ Jindřich Ťukal je členem klubu Přátel Pražského jara. Setkává se a hovoří s dlouhou řadou umělců a význačných osobností, jako např. (kdysi) houslistou Josefem Sukem (viz fotogalerie), se kterým se vzájemně obdarovávali, Jaroslavem Svěceným, (kdysi) Václavem Neumannem a desítkami dalších (jak sólistů, tak dirigentů).

Sbírání hlavolamů

Jindřich Ťukal je dlouhá desetiletí nadšeným sběratelem prostorových, mechanických hlavolamům (tj. hlavolamy rozkládací, skládací, jako jsou například ježci v kleci, Rubikovy kostky, hlavolamy koulové, krychlové, křížové, provázkové, drátové, zápalkové apod.): „Jako každý kluk jsem se občas setkal s nějakým hlavolamem. Významným zlomem se stal rok 1968, kdy se na trhu objevil ježek v kleci. Ihned jsem si ho koupil. Od té doby se datuje cílevědomé sběratelství hlavolamů v naší rodině. Se syny jsme se věnovali hlavolamům při každé příležitosti. Tento vliv se v případě syna Milana projevil příznivě na gymnáziu, poté na Matematicko-fyzikální fakultě UK v Praze, až po jeho nynější zaměstnání v počítačové sféře.“ Jindřich Ťukal má hlavolamy roztříděné podle typů ve více než 40 objemných krabicích. K dnešnímu dni čítá jeho sbírka přibližně 1800 kusů. A dodává: „Je možné jen doporučit všem dětem od útlého věku zabývat se hlavolamy s podporou matematiky a geometrie. Vypěstovaný zájem může vydržet až do důchodu.“ Několik hlavolamů z jeho rozsáhlé sbírky bylo obrazově použito v knize Stanislava Vejmoly vydané v roce 2004 Hlavolamy, jak je vyrábět a řešit.

Poselství

Jindřich Ťukal přidává na závěr své poselství: „Dělat tak, aby vše šlo dopředu, aby bylo vše lepší, spravedlivější, aby se neděly všechny možné levárny jako korupce, tunelování apod., … bylo by toho hrozně moc, záleží, jak a odkud se to vezme. Ale to, co by mělo být lepší, a co jsem řekl i Václavu Klausovi, je – tak jak to tu bylo za minulého režimu, to určitě ne, ale proč nedělat tohle či tamto jinak, lépe…, všude je co zlepšovat.“

Pamětník také říká: „Cílevědomost a vytrvalost vedou k úspěchu a naplnění životních cílů. Všechno začíná tím, aby osobní záležitosti, návazně pracovní – škola, zaměstnání apod., … tato rovina musí být nějak vypěstovaná, mít nějakou úroveň. Následuje sféra sportovní, kulturní atd. Je důležité mít k tomu všemu poctivý vztah a přístup.“

Jindřich Ťukal je velmi aktivním důchodcem. Navštěvuje různé kulturní akce, především koncerty, věnuje se rodině a již jen pasivně sportu. Své celoživotní zkušenosti nejen ze sportu a umění předával synům Miroslavovi a Milanovi. Sleduje a zajímá se i o komunální záležitosti. V současnosti například navrhuje alternativu k návrhu města týkající se prodloužení tramvajové trati k autobusovému nádraží v centru Jablonce. Žije v Jablonci.