„Když jsme odmaturovali, tak asi za tři týdny všichni dostali povolání přes pracovní úřad, že se máme dostavit k lékařské prohlídce do Slezské ulice do školy. A tam bylo velitelství Technische Nothilfe. Přišli jsme tam, zavřeli vrata. Šli jsme tedy na Schwanz parádu, tedy na prohlídku, a tam nám řekli, že nám dají k dispozici telefony. ,Budete volat rodičům, řeknete jim, že vám mají dovézt ty a ty věci. Jste odvedeni do jednotky Technische Nothilfe.‘“ Tazatel: „Už vás nechtěli pustit?“ - „Ne, báli se, že bychom utekli. Takže takovýmto vychytralým způsobem - nejdřív jenom lékařská prohlídka, která tam skutečně byla. Takže nás tam takhle shromáždili.“
„Bylo to z potřeby, že po té starší generaci, která byla Němci likvidována, že my jsme vlastně směna, která musí nastoupit. My jsme si to takhle neříkali, ale to byl přirozený vývoj. Taková generační výměna. My jsme si říkali, že k tomu nějak musíme přispět. Bylo to nahrazení těch, kteří byli likvidováni, ale nějak jsme cítili, že my musíme nastoupit. Ten věk vás k tomu vede. Sedmnáct, šestnáct. Je v tom i kus romantismu, ale romantismu, který byl motivován nějakým vlasteneckým cítěním. To já se za to nestydím, to byla přirozená součást toho, co jsme v sobě nesli. Odpor vůči tomu německému, byli jsme o tom čím dál tím lépe informováni a i z naši strany to přerostlo v nenávist. To bohužel válka je erupce zla a to zlo vytváří to, co představuje lidská nenávist. To je přirozený projev.“
„Tam se vytvořila taková celá větší skupina, pak z toho vznikla četa a jejím velitelem byl Jiří Lédr. Ale my jsme nevěděli, že je to četa. Ona se tam prostě zachovávala určitá přísná pravidla konspirace. Byli jsme zapojeni do skupinky tří, čtyř lidí. Jseš prostě v organizaci, která se připravuje na ozbrojený odboj, současně vykonává zpravodajskou práci, a v téhle skupince jsme se vzájemně dostávali do styku a znali jsme se tak tři, čtyři.“
„V tom domě nahoře zasedala taky Česká národní rada. My jsme zajišťovali její zasedání tak, že jsme byli rozestavění po schodišti a že jsme byli v určitých odstupech třiceti až padesáti metrů od sebe rozestavění po Národní třídě.“ Tazatel: „Byli jste ozbrojení?“ - „Ano, ne všichni, ale zejména ti, kteří byli na schodech. Já jsem tu zbraň neměl, ale byli jsme instruovaní, že jsme museli bedlivě pozorovat pohyb veškerých policejních a německých jednotek a museli jsme okamžitě dávat smluveným znamením zprávu, tedy informaci, aby se to dostalo nahoru. Takže my jsme několikrát zajišťovali to zasedání.“
Pavel Tučný se narodil 28. dubna 1925 v Praze. Jeho tatínek pocházel z chudé valašské rodiny, přesto vystudoval práva ve Vídni. Vztah k Valašsku přenesl i na svého syna Pavla. Otec se po první světové válce přestěhoval do Prahy a také se tam oženil, rodina vychovala dva syny. Pavel Tučný začal jako hoch navštěvovat skautský oddíl a Sokol, studoval na gymnáziu v Křemencově ulici. Po vypuknutí druhé světové války vzniklo na škole několik buněk odboje. K ilegální činnosti se ale nakonec napojil přes kamarády ze Sokola a skauta na Letné. Bylo to v době po atentátu na Heydricha, kdy byla nacisty většina představitelů domácího protinacistického hnutí likvidována a na jejich místo nastupovali mladší odbojáři. Pavel Tučný se stal členem Zpravodajské brigády. Jako totálně nasazený u Luftschutzu měl za úkol informovat o pohybu materiálu, který přivezly lodě do holešovického přístavu. Se svými spolupracovníky absolvoval kromě zpravodajské činnosti také mnohé nelegální výcviky. Byl velmi aktivní v předávání zpráv, často předával více než jedno sdělení denně. Mezitím ještě stihl v roce 1944 odmaturovat. Činnost Zpravodajské brigády se s blížícím koncem války začala více orientovat na přípravu ozbrojeného povstání. Pavel se zapojil do bojů v rámci pražského povstání od 5. května 1945. Bojoval nejdříve u Masarykova nádraží, následně na Zlíchově. Po osvobození pomáhal s celkovým zklidněním situace, poté nastoupil na vysokou školu. Vystudoval slavistiku na Filozofické fakultě UK a působil jako profesor na gymnáziu a Vysoké škole ekonomické, odkud byl po roce 1968 propuštěn. V době natáčení rozhovoru (2010) Pavel Tučný spolu s dalšími přeživšími členy Zpravodajské brigády připravoval publikaci o méně známých osobnostech domácího odboje. Pavel Tučný zemřel dne 7. dubna roku 2022 ve věku nedožitých 97 let.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
