Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Trojan (* 1945)

• narozen 6. prosince 1945 jako prostřední syn hudebního skladatele Václava Trojana staršího

• v době dospívání se zajímal o vědu, zejména fyziku a chemii

• po maturitě začal studovat na matematicko-fyzikální fakultě, po dvou letech odešel

• dobrovolně nastoupil základní vojenskou službu, propustili ho po hospitalizaci na psychiatrii

• studoval sociologii a filozofii na FF UK, promoval v roce 1969

• získal stipendium na americkém MIT, ale nechtěl emigrovat a rozhodl se zůstat v Československu

• pracoval ve Výzkumném ústavu matematických strojů

• koncem roku 1976 podepsal Chartu 77

„Nechci patřit mezi lidi, kteří fňukají,“ říká Václav Trojan, když se ohlíží za svým působením v disentu a následky podpisu Charty 77. Jeho osud nabral jednoznačný směr na konci léta 1969 na londýnském letišti Heathrow, když roztrhal letenku do USA a rozhodl se pro návrat do Československa. 

Narodil se 6. prosince 1945 v rodině hudebního skladatele Václava Trojana staršího. Jeho matka Božena Trojanová pocházela ze zámožné rodiny, vyrůstala ve Vídni a ovládala mnoho cizích jazyků. Studovala fyzikální chemii na univerzitě v Lipsku, kde chodila na přednášky Wernera Heisenberga, zakladatele kvantové fyziky. Od roku 1927 pracovala jako hlasatelka zahraničního vysílání v rozhlase, kde se také seznámila s Václavem Trojanem starším. 

Ten naopak pocházel z velmi chudých poměrů, jeho otec rodinu opustil a matka se musela protloukat jako samoživitelka. Svůj talent mohl zpočátku rozvíjet díky pozornosti sbormistra ve Staré Boleslavi, který mu půjčil housle a povzbuzoval ho ke studiu na konzervatoři. Studoval skladbu u Vítězslava Nováka, varhany u B. A. Wiedermanna a dirigování u Otakara Ostrčila. Zároveň si přivydělával hraním po barech a rozepisováním hudebních partitur. Inklinoval k levicovému smýšlení, vstoupil do KSČ a za války byl zapojen do komunistického odboje. Na konci války, ve dnech Pražského povstání, byl v budově rozhlasu, kolem níž zuřily pouliční boje. Václav Trojan cituje otcovu vzpomínku: „Po válce stála od budovy rozhlasu až k Floře fronta lidí, kteří si šli pro potvrzení, že se účastnili bojů o rozhlas.“

Jsem takový hudební špeditér

Václav Trojan byl prostředním synem svých rodičů, měl o pět let staršího bratra Ivana a o pět let mladšího bratra Aleše. Vzhledem ke značnému věkovému rozdílu mezi bratry si nebyli úplně blízcí. Vyrůstal v rodinné vilce ve Strašnicích a v době, kdy začal chodit do první třídy, strávil nějaký čas u prarodičů v Orlických horách, kde navštěvoval jednotřídku. 

Přestože za války oba jeho rodiče spojovalo komunistické přesvědčení, otec se od něj po roce 1945 postupně odkláněl. Vadil mu ideologický přístup ke kultuře, který prosazoval Zdeněk Nejedlý. „Hnědé sukno se jenom nahradilo červeným,“ konstatoval, když do KSČ vstoupil i jeho soused, jenž byl za války členem kolaborantské organizace Vlajka. Přestal platit stranické příspěvky a doufal, že jeho členství bude v tichosti zrušeno, ale vzhledem k tomu, že v té době už byl významným hudebním skladatelem, stranická organizace zaplatila příspěvky za něj. Krátce před 25. únorem 1948 se rozhodl ze strany oficiálně vystoupit a vypravil se na ÚV KSČ. 

„Chtěl bych vystoupit ze strany,“ oznámil postaršímu pracovníkovi v kanceláři. 

„A co děláš, soudruhu?“ vyptával se ho stranický úředník. 

„Já skládám.“ 

„A co, soudruhu, skládáš?“ 

V tuto chvíli se Václav Trojan starší rozhodl své pravé povolání zamlčet: „Když přijdou brambory, skládám brambory. Když přijde uhlí, skládám uhlí. Jsem takový špeditér.“ 

Díky této malé lži se Václavu Trojanovi staršímu skutečně podařilo vystoupit z KSČ. Přesto se v nadcházejících letech nesetkal s žádnou perzekucí a mohl i nadále tvořit. „Měl mezi komunisty řadu výborných kamarádů,“ vysvětluje pamětník a uvádí jména Vítězslava Nezvala či hudebního skladatele Václava Dobiáše. 

Václav Trojan starší skládal zejména hudbu k filmům a divadelním inscenacím, legendární je jeho hudební doprovod loutkových filmů Jiřího Trnky. „Byli velcí kamarádi, Trnka byl u nás skoro denně. Přicházel obvykle večer, přinesl lahev. Pak se zavřeli v pokoji, otec brnkal na klavír a hádali se. Otec zasahoval i do scénáře, byla to skutečně rovnocenná spolupráce. Řvali na sebe třeba do tří do rána,“ vzpomíná Václav Trojan na bouřlivé tvůrčí okamžiky. 

„Otec říkal, že pro něj jako dítě byla hudba svátek. Nebylo ji slyšet na každém rohu, jako je tomu dnes. Rádio nebo gramofon v domácnosti nebyly samozřejmostí. Hudbu jste mohli slyšet, jen když se někde sešli nějací muzikanti,“ vysvětluje Václav Trojan. Otec se mu snažil přiblížit hudbu Modesta Petroviče Musorgského či Igora Stravinského. „Vysvětloval mi, že stupnice jsou jako abeceda, z níž se skládá vyprávění hudby. Různé kulturní vlivy pak vytvářejí různé motivy a základy melodiky. Ukazoval mi to na moravských národních písničkách, ve kterých jsou některé dórské vlivy.“

Policajti to rozháněli dolů Petřínem

Václav Trojan ovšem nikdy nepocítil tak intenzivní zájem o hudbu, aby se jí chtěl věnovat profesionálně. Více se zajímal o fyziku a chemii. „Zatímco všichni četli foglarovky, já jsem se zajímal o takové podivné věci. Chodil jsem do radistického, chemického, modelářského a šachového kroužku,“ vzpomíná. 

Jako teenager chodil na brigádu na petřínskou hvězdárnu, kde pracoval jako demonstrátor. Když začátkem šedesátých let vedení odvolalo stařičkého ředitele a nahradilo ho prověřeným funkcionářem jménem Vilibald Cach, náctiletí brigádníci to nesli nelibě. Nový ředitel zaváděl administrativní opatření, která jim nevyhovovala. „Jednoho dne se na všech cestičkách na Petříně objevilo obrovskými písmeny ,Cach je vůl‘,“ vzpomíná s úsměvem Václav Trojan. Případ vyšetřovala policie, ale namísto pamětníka si omylem předvolali k výslechu jeho otce. „Lžete, víme, že na hvězdárnu chodíte každý týden!“ obvinili ho. Trvalo několik hodin, než pochopili svůj omyl, a výslech Václava Trojana juniora potom už proběhl velmi rychle. 

„To byla moje první zkušenost s policií,“ vzpomíná Václav Trojan a dodává, že na Petřín v době gymnaziálních studií mířil také jako účastník majálesových průvodů k soše K. H. Máchy. „Policajti to rozháněli a jednou, když jsem takhle zdrhal dolů Petřínem, mě jeden policajt praštil pendrekem po zádech.“ 

Po maturitě se přihlásil ke studiu jaderné fyziky na Matematicko-fyzikální fakultě UK. Nebyl nijak vynikajícím studentem. „Pochopil jsem, že ze mě ten Heisenberg nebude,“ konstatuje pamětník. Ve druhém ročníku měl navíc průšvih, když dorazil na hodinu ruštiny podnapilý, a když ho vyučující nutila číst text v azbuce, vmetl jí do tváře, že „těm bolševickým značkám nerozumí“. Následovalo vyloučení z ČSM a po něm i podmíněné vyloučení z fakulty. „Najednou ti kamarádi, kteří do té doby byli stejní jako my, seděli v komisi, která mě vylučovala, a tvářili se vážně,“ vzpomíná.

Z matfyzu na filozofii a zpět k „hard science“

Václav Trojan nakonec matematicko-fyzikální fakultu opustil dobrovolně. Nějakou dobu střídal profese a hledal sám sebe. Chvíli pracoval jako osvětlovač v Divadle Na zábradlí a ve snaze uniknout vojně nastoupil na práci do ostravských dolů, odkud ale po třech měsících odešel. Nakonec se nám přihlásil na vojenskou správu. „Koukali na mě jako vejři. Takového blbce, který se přihlásil na vojnu sám od sebe, ještě neviděli,“ usmívá se pamětník. 

Poslali ho do radistického oddělení poddůstojnické školy. Ale i na vojně se Václav Trojan dostával do konfliktů. Po střetu s nadřízeným důstojníkem mu hrozil vojenský soud. Bez sebevražedného úmyslu se předávkoval prášky na spaní a skončil hospitalizovaný na psychiatrii, kde mu nakonec vstřícně naladěný lékař napsal diagnózu „osobnost obtížně adaptovatelná na vojenské prostředí“. Na rozdíl od klasické psychiatrické diagnózy 307, která bývala častou únikovou cestou z vojenské služby, to pamětníka v jeho budoucím civilním životě nijak neomezovalo. 

„Pak jsem se úplným zázrakem dostal na filozofickou fakultu,“ pokračuje Václav Trojan. Studoval sociologii a filozofii, a protože se již blížil rok 1968, poměry byly čím dál uvolněnější: na škole vyučoval Egon Bondy, Milan Machovec či Jan Patočka a studium nebylo téměř vůbec ideologicky podbarvené. „Všichni četli Heideggera a Husserla, mně už ta fenomenologie byla protivná, a tak jsem se vrátil k té hard science, vrhl jsem se na logiku,“ říká pamětník. 

V roce 1967, kdy již existovala možnost volnějšího cestování na Západ, Václav Trojan podle svých slov nedostal cestovní pas: „Řekli mi, že není ve státním zájmu, abych byl držitelem pasu.“ Rozhodl se tedy jet alespoň na zemědělskou brigádu do Sovětského svazu, kam jej samozřejmě pustili. Komsomolci, s nimiž se tam setkal, byli na jednu stranu ideologicky mnohem horlivější než českoslovenští svazáci, na druhou stranu zde panovaly v mnohém volnější poměry: komsomolci například jeli na návštěvu za spisovatelem Alexandrem Solženicynem, který jen o pár let předtím vydal novelu Jeden den Ivana Děnisoviče, popisující poměry v sibiřském lágru. 

Uvolňování atmosféry v Československu pokračovalo. Václav Trojan vypráví o návštěvě Allena Ginsberga, který byl v roce 1966 zvolen králem pražského majálesu, o happeningu Císař na Hrad (kdy studenti podporovali Čestmíra Císaře v kandidatuře na prezidenta republiky) nebo o časopisech Tvář a Plamen, které mu otevíraly literární obzory. „Svět se stával strašně barevným,“ konstatuje pamětník. 

Věta, která mu otevřela cestu k Chartě 77

Ale to všechno se změnilo po invazi vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968. O dva dny později se v rodinném domě Trojanových sešla skupina přátel Václava Trojana staršího, většinou aktivní komunisté, kteří za války prošli koncentračním táborem Dachau. „Pro tyhle lidi to bylo strašné. Oni tomu komunismu pořád chtěli věřit. Není tak jednoduché soudit tyhle komunisty, kteří svému přesvědčení věřili. Oni do toho investovali kus života a zhroutilo se jim to jak domeček z karet,“ říká Václav Trojan. 

On sám v roce 1969 dostudoval filozofickou fakultu a získal stipendium na Massachusetts Institute of Technology v USA. Před odletem do Spojených států pobýval ve Velké  Británii, kde se dozvěděl o demonstracích k výročí 21. srpna, při kterých bylo v Československu zastřeleno několik lidí. „Už jsem měl letenku do Ameriky a čekal jsem na letišti Heathrow, kde jsem před odjezdem odevzdal doklady ke kontrole. Bylo mi jasné, že to znamená emigraci. Měl jsem vyřízené americké vízum a všechny náležitosti. Najednou do mě u té přepážky něco vjelo a řekl jsem: ,Prosím vás, dejte mi to zpátky.‘ Přece nebudu emigrovat, když u nás střílejí do lidí.“ 

Potom ještě několik týdnů pobýval v Londýně, kde se přátelil s polskými Židy, kteří sem přesídlili z Izraele. „Přemýšlel jsem, jestli přece jen nemám odjet do té Ameriky. Dokonce jsem od někoho dostal obálku s penězi na novou letenku. Ale potom jsem přišel o šábesu do té židovské komunity a tam jsem se bavil s jedním pánem v jarmulce, kterému jsem svěřil to svoje dilema. On mi řekl: ,Kdybych já byl někde doma, tak bych tam jel. Jestli máš pocit, že tam jsi doma, tak tam jeď. Ale nikdy toho nelituj!“ vzpomíná Václav Trojan a uzavírá tuto část vyprávění: „Tahle věta mi otevřela cestu k Chartě.“ 

Do Československa se vrátil těsně před uzavřením hranic v říjnu 1969:  „Všichni fňukali, že nemají pas a nemohou nikam jet. Ale já jsem se vrátil dobrovolně, neměl jsem nárok fňukat. Věděl jsem, že toho nelituju.“

Charta 77? Byly i odvážnější texty

Zaměstnání našel ve Výzkumném ústavu matematických strojů, který se zabýval vývojem tehdy teprve začínajících počítačů a pracovalo v něm více budoucích signatářů Charty 77, například Jan Sokol, s nímž Václav Trojan sdílel stejnou kancelář. „Měl jsem štěstí, že v období, kdy začala ta pitomá normalizace, jsem se dostal do prostředí, kde jsem měl to štěstí být dvacet let v kontaktu s jedním z největších vzdělanců své generace,“ konstatuje pamětník. 

Právě Jan Sokol ho také přivedl k podpisu prohlášení Charty 77. Václav Trojan byl v první skupině signatářů, kteří podepsali ještě před koncem roku 1976. Charta 77 u režimu narazila na větší odpor, než očekával: „Říkal jsem si, co z toho může být? Byly i horší [míněno odvážnější] texty. Ale ten kolotoč kolem Charty byl neuvěřitelný.“ 

Díky velmi liberálním poměrům ve VÚMS Václav Trojan nicméně nepřišel o práci, pouze ho zbavili funkce vedoucího týmu a formálně ho vyloučili z ROH. „Oni nevěděli, že jsem do ROH nikdy ani nevstoupil,“ usmívá se pamětník. Přišel sice o příplatky spojené s vedoucí funkcí, ale to mu nevadilo, protože zaměstnanci VÚMS měli možnost přivydělat si různými melouchy: například vypracovávali projekty pro ústav hutnictví nebo zpracovávali vektorové mapy pro Pražský projektový ústav. Václav Trojan byl také amatérský horolezec a přivydělával si pracemi na výškových budovách. 

Státní bezpečnost si i tak samozřejmě našla způsoby, jak mu znepříjemnit život. Několikrát si ho pozvali k přezkoušení na dopravní inspektorát, aby mu nakonec mohli vzít řidičský průkaz. Jindy se v činžovním domě, kde bydlel v podnikovém bytě, potuloval muž v civilu, který sousedům ukazoval jeho fotografii a tvrdil, že znásilňuje malé děti. Ve dnech předcházejících významným výročím, jako byl 21. srpen, musel odjíždět z Prahy, aby se na 48 hodin neocitl v cele předběžného zadržení. 

Václav Trojan však uvádí, že výslechy na StB přestál i díky tomu, že se hned po podpisu Charty 77 v advokátní kanceláři informoval o svých právech a povinnostech. „Díky tomu jsem věděl, že když člověk přijde na výslech, má právo si všechno zapsat, nahlédnout do zákoníku, přečíst si zákon. Má právo nevypovídat, kdyby tím způsobil stíhání sobě nebo osobě blízké. Takto vybavený jsem chodil na ty výslechy.“

Demokracie rozkvétá

K novému demokratickému režimu po roce 1989 je Václav Trojan stejně kritický jako k období normalizace. Odvolává se na píseň Karla Kryla Demokracie rozkvétá a její text: „Demokracie rozkvétá, byť s kosmetickou vadou / Ti, kteří kradli po léta, dnes dvojnásobně kradou.“ 

Je kritický také k lustračnímu zákonu, který podle něj porušuje jedno ze základních lidských práv zakotvených v helsinské úmluvě – že každý má právo na spravedlivý proces. 

Naopak po roce 1990 našel velké porozumění mezi disidenty z bývalého Sovětského svazu, z nichž mnozí se stali jeho přáteli. Jmenuje například Larisu Bogorazovou nebo krymského Tatara Mustafu Džemileva. 

 

(Sběrač si na konci nahrávky s pamětníkem domlouvá další dotáčku, text tedy prozatím ponechávám bez formálního závěru.)