Václav Trojan

„Já jsem vystudoval tu filozofii. V roce 1969 jsem byl v Londýně, odkud jsem se včera vrátil. Tam jsem byl spolu s Ivanem Hartlem, který tam emigroval, já jsem jel za ním, to ještě šlo v tom devětašedesátým. Šel jsem na americkou ambasádu, tam jsem se přihlásil, že bych chtěl studovat v Americe. Přijali mě, dali mi vyplnit nějaké testy a složité dotazníky, IQ a matematické testy. Přijali mě na MIT, Massachusetts Institute of Technology, nejlepší školu na IT technologie na světě. Dali mi stipendium a přijali mě tam. Já na to zíral jak vejr. Mezitím byl srpen roku 1969, a jak víte, tady byly demonstrace na to výročí, jednoho studenta zastřelili. Nevím, jestli to byl student, zastřelili prostě jednoho člověka. Já jsem to četl v té Americe v těch Timesech [zřejmě myslí v Británii] a teď jsem měl tu letenku do Ameriky a to stipendium tam. Šel jsem na letiště Heathrow s pasem a letenkou a bylo jasné, že to znamená emigraci. Přišel jsem k tomu… dal jsem tam ten pas a to americké vízum. Všechno jsem měl vyřízené. Vzali si to na tom letišti, a do mě najednou něco vjelo. Říkal jsem: ,Prosím vás, dejte mi to zpátky.’ Říkal jsem si: ,Já přece nebudu emigrovat, když teď tady střílejí kamarády a začínají zavírat.’ A jak blbec jsem se vrátil zpátky. Ale musím k tomu říct jednu krásnou věc. Já jsem tam chodil, v té době tam byly spousty lidí, kteří odešli z Izraele. Poláků. Protože v Polsku byla v roce 1967 taková vlna antisemitismu a spousta mladých Poláků odjela do Izraele, ale pak se rozhodli žít v Anglii. Já jsem se tam kamarádil s těma Polákama. Teď, když jsem se vrátil, pořád ještě jsem přemýšlel, jestli nemám do té Ameriky přece jen odjet. To by šlo zařídit. Dokonce jeden člověk mi dal obálku s penězi, abych si mohl koupit novou letenku. Jednou jsem přišel takhle o šábesu do té židovské komunity. Trochu ten židovský svět znám. Bavil jsem se s takovým pánem v té jarmulce a říkal jsem mu o tom dilematu. On říkal: ,Heleď, kdybych já byl někde doma, tak bych tam jel. Jestli ty máš pocit, že tam jsi doma, tak tam jeď. Ale! Nikdy toho nelituj.’ A tahle věta mi mimo jiné otevřela cestu i k té Chartě, protože jsem se vrátil domů. Teď tady zavřeli hranice. Já jsem se vrátil těsně předtím, než je zavřeli. A teď všichni fňukali, jak nemají pas a nemůžou nikam vyjet. Ale já jsem se vrátil dobrovolně. Neměl jsem žádný nárok fňukat. Takže jsem tohle období prožil s tím, že jsem věděl: ,Nelituj toho.’ A skutečně jsem toho nikdy nelitoval.”

„Co je možná zajímavé říci, otec po válce vystoupil z komunistické strany. Vystoupil v únoru roku 1948, ale ještě před tím pučem. Ten příběh, jak to vyprávěl, říkal: ,Já jsem ještě předtím přestal platit příspěvky.’ A ve stanovách komunistické strany bylo, že v případě neplacení příspěvků ho vyloučí. Ale protože v té době už dělal ty filmy s Jiřím Trnkou, byl pro ně nějak významný, tak to za něj zaplatili a to nepomohlo. Otec říkal: ,Tak jsem šel na to ÚV, tam jsem přišel do vrátnice a říkal jsem: ,Dobrý den.’ – ,Co bys chtěl, soudruhu?’ – ,Já bych chtěl vystoupit ze strany.’ – ,Tak tady běž do druhýho patra.’ Říkal: ,Tak jsem tam přišel a tam byl takový poctivý předválečný komunista.’ Říkal: ,Co si, soudruhu, přeješ?’ A otec říkal: ,Já bych chtěl vystoupit ze strany.’ Já to zkrátím. A ten soudruh říkal: ,A co, soudruhu, děláš?’ A otec věděl, tak tady je ten problém. Říkal: ,Já skládám.’ – ,A co, soudruhu, skládáš?’ Otec na to odpověděl: ,Když přijdou brambory, skládám brambory, když přijde uhlí, skládám uhlí.’ Což byla pravda. My jsme v tom baráčku topili uhlím, měli jsme brambory ve sklepě, a když přišli uhlíři, tak taky pomáhal. Ten soudruh říkal: ,Takže ty jsi špeditér.’ A otec říkal: ,Jo, já jsem takový špeditér.’ Přetrhl tu legitimaci, hodil ji do koše. Otec už říkal: ,Večer už volal [Vítězslav] Nezval a já nevím kdo, Dobiáš, protože Nezval byl jeho kamarád a s Dobiášem se taky dobře znali. Takže se mu takhle podařilo ze strany vystoupit, a když potom otec posílal pohlednice z dovolené, podepisoval se: Václav Trojan, hudební špeditér.”