„Jak byly všelijaké společenské události, tak lidé se sešli a poznali. Byla to vesměs rodina. Všichni měli hodně dětí. Takhle to bývalo a víte, co vám řeknu, žili jsme chudě, žili jsme z toho, co se na poli urodilo, nemohli jsme jet hned pro něco do obchodu, nebyla elektrika, ale lidé byli spokojenější než dnes. Máme sice všechno, co potřebujeme, ale společenskost lidem chybí, aby jeden s druhým komunikovali, jak se komunikovalo tehdy. Já jsem byla mladá, měla jsem čtrnáct roků, ale už jsme se tehdy také scházeli, jako se dnes chodí na diskotéky. Ale nepilo se, nekouřilo. Sedlo se na mezi, hrálo na ústní harmoniku, bavilo se a večer se šlo někam na tancovačku.“
„Opravdu byla bída. Došly nám zásoby a tatínek sháněl obilí po mlýnech, aby něco koupil. Táta hodně pálil dřevěné uhlí, takže nějaké peníze měl a za ně něco koupil, než jsme měli svoje. Pamatuji si, že v roce 1944 jsme měli kousek od baráku zasetý ozimní ječmen a on brzo dozrával, tak to vymlátili, usušili na velkých plachtách, zanesli do mlýna a pak už jsme měli svoje. Nejhorší to bylo, než dozrály brambory a žito. Takže takový život, ale nikdo nenaříkal.“
„Říkali jí Margita Židová a s jedním Slovákem měla syna Karla, který pak bydlel v Bernarticích, ale už zemřel. Jmenovali se Temniakovi, ale nebyli sezdaní. Jak odváželi Židy, tak ji Němci sebrali. Byla to strašně šikovná švadlena, a když jsme potřebovali něco ušít, tak nám to za nějakou korunu ušila. Němci ji odvezli do Borodu, kde se rychle provdali. Nepomohlo to, skončila v Osvětimi.“
Františka Trojáková, dívčím příjmením Danielová, se narodila 30. září 1933 jako nejstarší z devíti dětí rodičům Štefanovi a Marii Danielovým. Svou rodnou osadu zná jen pod slovenským názvem Feketanské. Nejspíše spadala pod obec Negreni, které se slovensky říkalo Feketov a stála v župě Cluj v bihorsko-salajské oblasti na severozápadě Rumunska. Patřila mezi místní komunitu Slováků, kterých v této oblasti tehdy žilo kolem 30 tisíc. Rodina pak žila v obci Šarany (rumunsky Şerani) a od roku 1941 v osadě Valkovanské spadající pod obec Sub Cetate (maďarsky Valko Varja). Bydleli tam ve dřevěném domku bez vody a elektřiny. Pole a pastviny měli na strmých a těžko dostupných kopcích, k nejbližšímu obchodu nebo škole museli několik kilometrů prošlapanými pěšinkami a vlci neustále ohrožovali jejich stádo ovcí. V roce 1947 rodina reemigrovala do Československa a usadili se v příhraniční obci Kunčice, kde se také pamětnice v roce 1952 provdala za Jana Trojáka. V roce 1962 se s manželem a třemi dětmi přestěhovali do Javorníku, kde Františka Trojáková žila i v roce 2017.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
