Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jana Trnková (* 1941)

• narodila se 26. dubna 1941 v Ústí nad Orlicí

• mezi lety 1945–1946 jejího otce nařkli a soudili za spolupráci s Němci

• v roce 1960 se provdala za Jordánce Marwana Sayeha

• v roce 1963 se odstěhovala za manželem do Damašku v Sýrii

• v roce 1967 zažila schovaná ve sklepě tzv. šestidenní válku

• v roce 1967 se natrvalo vrátila do Československa

• v roce 2022 žila v Roztokách u Prahy

Život v Damašku se zdál ze začátku velice zajímavý, manžel měl dobré postavení, získala nové přátele. Později ale běžný život v zemi, jiná kultura, kde žena ani nesmí vyjít na ulici bez doprovodu muže, začaly na pamětnici doléhat. Poslední kapkou pak byla tzv. šestidenní válka, kdy Sýrie spolu s okolními arabskými státy zaútočila na Izrael a ten v odvetě bombardoval Sýrii. Jana Trnková se musela s dětmi ukrývat ve sklepě domu, ve kterém bydlela. To byly hlavní důvody jejího návratu do Československa.

Změna společenského postavení otce významně ovlivnila její dětství

Jana Trnková, za svobodna Handlová, se narodila 26.dubna 1941 v Ústí nad Orlicí do české lékařské rodiny jako nejmladší ze tří sester. Její otec, MUDr. Jaroslav Handl, byl chirurgem a zároveň také primářem v místní nemocnici. Maminka Leopolda Handlová, rozená Musilová, se starala o domácnost. Tatínek měl jako vážený lékař ve společnosti dobré postavení. Zhruba do roku 1946 bydleli v Ústí nad Orlicí v domě na náměstí.

Jejich poklidný život skončil, když otce v roce 1946 lživě obvinili ze spolupráce s Němci a poté ho hnali před soud. Základem lživého obvinění bylo tvrzení jednoho podřízeného lékaře, jehož za války otec na příkaz gestapa poslal, aby pracoval pro Němce. Za to se mu chtěl dotyčný pomstít. Před soudem byl otec očištěn, ale přišel o post primáře v Ústí nad Orlicí. Na dva roky jej přeložili do Jaroměře, kde zastupoval nemocného primáře. Následovalo dlouhé období, kdy nemohl sehnat odpovídající zaměstnání. Zásluhu na tom měl výše zmíněný pomocný lékař, který jako komunista získal v tamní nemocnici velký vliv. Až teprve roku 1949 získal otec práci v nemocnici v Lokti, kde působil jako primář chirurgie. Rodina se mezitím přestěhovala do Rychnova nad Kněžnou do rodinné vily. Tuto vilu nechal kdysi postavit dědeček Jany Trnkové, MUDr. Vladimír Musil, primář v místní nemocnici, a její součástí byla také chirurgická ordinace s rentgenem a čekárnou, ve které plánoval v důchodu pracovat.

Tatínka ještě mnohokrát přemístili, například do Maršova nebo do Hořic, takže za rodinou jen dojížděl a děti ho vídaly zřídka. V roce 1952, když bylo malé Janě 11 let, dostal mrtvici. Rok se léčil a poté pracoval v Žamberku v chirurgické ambulanci až do roku 1959, kdy po druhé mrtvici zemřel.

Komunistický režim chtěl rodině vilu znárodnit pod záminkou, že je v domě ordinace, a tak ztrácí charakter rodinného domu. Chtěli tam udělat jesle. Mamince Jany se podařilo dům zachránit, ale stálo ji to mnoho těžkých jednání na úřadech. Nakonec dům v roce 1963 prodala a odstěhovala se do Prahy.

V Rychnově absolvovala Jana Trnková jedenáctiletku a studium ukončila v roce 1958 maturitní zkouškou. Po dobu studia se dostala do konfliktu s komunistickým režimem, protože se veřejně zastala spolužačky německého původu, kterou učitelé šikanovali. Za tento její postoj jí bylo znemožněno podat přihlášku na lékařskou fakultu s odůvodněním, že její rodina nemá kladný vztah k lidově demokratickému zřízení. Jejímu tatínkovi se však podařilo dostat ji alespoň na dvouletý kurz rehabilitačního tělocviku v Praze. Tam se během jednoho večírku seznámila se svým budoucím manželem Marwanem Sayehem, který byl jordánského původu a v té době studoval na ČVUT. Pocházel z města Náblus (Šekem), a protože jeho otec byl v době vzniku státu Izrael ve válce zabit, stal se jako nejstarší syn hlavou rodiny a měl povinnost se o ni starat.

Manželství s cizincem a život v Sýrii 

Po roce známosti otěhotněla a chtěli se s Marwanem vzít. Komunistické úřady jim ale sňatek nechtěly povolit. „Vůbec mě nechtěli nechat, abychom se vzali, protože na vnitru řekli: ‚To byste pak byla bezdomovkyně, to nelze souhlasit. To byste musela žádat vystěhování.‘“ V srpnu roku 1960, těsně po závěrečné zkoušce, jim úřady přece jen svatbu povolily. Měsíc nato se jí narodila první dcera Michaela, se kterou se vrátila k mamince do Rychnova. Nejprve za nimi manžel dojížděl a pak se mu podařilo pro ně získat místo na Komenského rodinné koleji v Praze. Na podzim roku 1962 Marwan ukončil studium a odjel pracovat do Sýrie. Ona se vrátila s dcerou opět do Rychnova k mamince. Teprve po roce získala vystěhovalecký pas, a před Vánocemi roku 1963 odjela s dcerou za manželem do Damašku.

Pobyt v hlavním městě Sýrie Damašku byl pro ni zpočátku zajímavý, s manželem měli přátele hlavně mezi cizinci. Časem se však ukázalo, že život v jiné zemi s jinou kulturou a jiným klimatem není až tak jednoduchý. V těžkých chvílích pro ni bylo povzbuzením a podporou přátelství s paní Hanou Kašparovou, která žila v Sýrii už od roku 1938, a dokonce se za ní přestěhovala do stejného domu.

Jedním z nejhorších zážitků, na které pamětnice s hrůzou vzpomíná, byla poprava izraelského agenta Eli Kohena 18. května roku 1965 na Náměstí mučedníků v Damašku: „To bylo strašné, tam bylo nabito lidmi! Já jenom vím, že jsem tam zahlédla postavu. Bylo to strašné.“ Pamětnice šla v té době v doprovodu manžela na trh přilehlou ulicí a pohled na tuto děsivou scénu výrazně ovlivnil její život v Sýrii i její psychiku.

V červnu roku 1966 se jí narodila druhá dcera Diana, ale rodit jela raději do Československa do Sokolova, kde pracovala její sestra jako gynekoložka. Dva měsíce po porodu se vrátila zpět do Sýrie.

Ty nejtěžší chvíle jejího života nastaly, když 5. června roku 1967 Sýrie a další arabské státy zaútočily na Izrael a začala tzv. šestidenní válka. Starší dcera Michaela chodila v té době do školky, ze které se domů vracela autobusem. Toho dne přibíhala domů a křičela jakési neznámé slovo. Pamětnice vzpomíná, že se záhy dozvěděla, že to znamenalo ‚poplach‘. Šla na balkon zavřít dveře, když jí nad hlavou přelétalo izraelské letadlo. Vedle v domě spadl balkon. Musely se schovat ve sklepě domu s ostatními ženami a dětmi. Nikdo nevěděl, jak dlouho tento válečný konflikt potrvá. V zatemnělém sklepě plakali i dospělí. Byla to zoufalá situace, protože byli vzdáleni zhruba pouhých 30 kilometrů od nejtěžších bojů. Do blízké školy byli evakuováni lidé z pohraničí a jejich nářek byl slyšet až ve sklepě, kde se skrývala pamětnice. K tomu všemu byla mladší dcera Diana vážně nemocná, dostala totiž tyfus. „Ona byla malá a já jsem ji měla ve vaničce. Byly jsme v krytu ve sklepě a lidi se tam modlili.“ Naštěstí tam s ní byla i její kamarádka Hanka, která jí pomáhala jak s péčí o děti, tak i s překonáváním strachu a beznaděje.

Návrat do Československa

Byl to tak strašný zážitek a stres, že se rozhodla vrátit se s dětmi natrvalo do Československa. Tam také v srpnu roku 1967 odjela. Malá Diana se po pár dnech konečně zcela uzdravila. Mezitím její manžel požádal o možnost dalšího studia v Praze, což mu bylo umožněno, takže od roku 1968 žila celá rodina znovu pohromadě.

Společný život v Praze ale neměl dlouhého trvání. Vlivem událostí roku 1968, kdy začala okupace vojsky Varšavské smlouvy, se stal z jejího manžela radikální komunista. Naprosto se rozcházeli v názorech, takže docházelo k častým hádkám a rozepřím. Skončilo to tak, že Marwan odjel zpět do Sýrie. Následoval rozvod.

Pamětnice si začala budovat nový život. Seznámila se s Jiřím Trnkou a v roce 1977 se za něj provdala. Starší dcery přijaly nevlastního otce dobře. Ke konci roku 1979 se jim narodila dcera Klára. Po mateřské dovolené pracovala v knihovně na ČVUT až do odchodu do důchodu. Spokojený život narušila až v roce 2001 smrt manžela Jiřího. V roce 2022 žila Jana Trnková se svou nejstarší dcerou v Roztokách u Prahy.