Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Trefný (* 1919)

• narodil se 26. ledna 1919 v obci Obecnice u Příbrami

• otec později pracoval v psychiatrické léčebně v Praze-Bohnicích, rodina žila v areálu léčebny

• zřejmě se vyučil řezníkem

• začátkem 40. let se oženil s Vítězslavou Ryškovou, měli dceru Evu

• zatčen z neznámého důvodu patrně v roce 1942

• v lednu - červenci 1943 vězněn v koncentračním táboře Osvětim-Birkenau

• od července 1943 vězněn v koncentračním táboře Buchenwald

• v roce 1944 vězněn v Aschersleben, pobočném táboře Buchenwaldu

• mezi spoluvězni byli např. Alexej Čepička a Josef Frank

• po válce žil v Ostravě, pracoval jako řidič tramvaje a výpravčí

• v roce 1952 zorganizoval podpisovou akci na záchranu Josefa Franka, odsouzeného k trestu smrti v procesu se Slánským

„Stál jsem tam a nebyl jsem schopen dát dohromady jedinou myšlenku nebo si vzpomenout na domov. Prostě prázdno v hlavě.“ Tak popisuje Josef Trefný moment, kdy mu v Osvětimi vzali trestanecký mundúr se slovy, že ho už nebude potřebovat. Domníval se, že bude vzápětí zastřelen. Ve svém vyprávění líčí každodenní útrapy vězňů v Osvětimi a v Buchenwaldu i četné šťastné náhody, které mu pomohly přežít. 

Nahrávku se vzpomínkami Josefa Trefného, pořízenou patrně kolem roku 1997, darovala Paměti národa její autorka Květoslava Míčková. Jedná se o útržkovité vyprávění, v němž zůstává řada nedopovězených motivů a bílých míst, která se nám jen částečně podařilo doplnit díky pátrání v českých i zahraničních archivech. 

Josef Trefný se narodil v obci Obecnice v okrese Příbram roku 1919, a to zřejmě 26. ledna, jak uvádí jeho spis z koncentračního tábora Buchenwald, nalezený v Arolsen Archives (1), i některé dokumenty z poválečné doby, uchované v Národním archivu.

Vyrůstal v Praze, s rodiči bydlel v areálu bohnické psychiatrické léčebny, kde byl zaměstnán jeho otec Václav Trefný, bývalý legionář. „Mám na to milé vzpomínky, prožil jsem tam svoje mládí,“ konstatuje. O politiku se v mládí příliš nezajímal, chodil cvičit do Sokola. Vzpomíná, že jeho otec jako státní zaměstnanec dostával poukázky do obchodního domu Brouk a Babka, kde mu v době dospívání koupil látku na oblek. V tomto obchodním domě se Josef Trefný poprvé setkal s mladým komunistou Josefem Frankem, který tam pracoval v oddělení textilu a později byl jeho spoluvězněm v Buchenwaldu. 

Také v bohnické léčebně podle jeho slov pracovalo mnoho komunistů, kteří byli později v době nacistické okupace pozatýkaní. 

Kdybych zůstal ležet, už bych se nevrátil

Před válkou pracoval Josef Trefný jako řezník a uzenář, podle některých dokumentů také jako úředník. Začátkem čtyřicátých let byl již ženatý, jeho manželkou se stala Vítězslava Ryšková, která se za ním přistěhovala z Ostravy, a narodila se jim dcerka Eva (2). Posléze ale spolu žili v Ostravě, kde byl zřejmě v druhé polovině roku 1942 zatčen za protinacistickou činnost, jejíž povahu přesně neznáme. (Na identifikačních kartách vyhotovených později v koncentračním táboře Buchenwald je označován zkratkami Sch. jako Schutzhaft nebo Polit. jako Politische, což byly různé zkratky označující politické vězně. (3)) V lednu 1943 byl poslán do Osvětimi v transportu čítajícím asi 150 vězňů.  

Prvních čtrnáct dnů prožil v karanténě na bloku 8A. Zde se seznámil s Alexejem Čepičkou, pozdějším komunistickým ministrem obrany, se kterým spal na jednom lůžku. Popisuje ho jako nesmírně ochotného, hodného a příjemného člověka, který mu později mnohokrát pomohl. Ale také jako muže, který byl pro získání materiálních výhod ochoten hodně slevit z vlastní důstojnosti. Když se velitel světnice, devatenáctiletý Polák, nových vězňů zeptal, kdo mu bude čistit boty, Čepička se dobrovolně přihlásil. „Tím u nás, mladších kluků, trochu spadl z lopaty,“ poznamenává Josef Trefný. 

Po dvoutýdenní karanténě byl zařazen na práci v pískovně, kde se těžil písek na stavbu krematorií v Birkenau. V té době onemocněl zápalem plic. Přežil jen díky tomu, že spoluvězni ho po příchodu do práce vždy zahrabali až po krk do písku, takže dozorci ho neviděli a nepostřehli, že nepracuje. 

Při práci v pískovně ho postihlo ještě jedno onemocnění. Když se s dalšími vězni ohříval u ohně, z tepla mu po celém obličeji naskákaly vodnaté puchýře. Musel do lágrové nemocnice na ošetření. Alexej Čepička, který tam v té době pracoval jako sanitář, mu zajistil, že ho ošetřili pouze ambulantně. „Kdybych tam zůstal ležet, už bych se nevrátil,“ říká Josef Trefný. Místo toho se na několik dní dostal mezi takzvané Blockschonungen, vězně, kteří nemuseli chodit do práce. 

Později pracoval v dílně spadající pod DAW (Deutschen Ausfrüstungswerke), průmyslový podnik řízený SS, kde vyráběl dřevěné lžičky pro wehrmacht. 

Chtěl si schovat kus chleba, málem to nepřežil

V únoru nebo březnu 1943 byl Josef Trefný svědkem příjezdu transportu čtyř tisíc řeckých Židů: „Od nemluvňat až po starce, celý tento transport byl zplynován a spálen. Pálilo se to čtyři dny, celé čtyři dny to bylo cítit.“ 

Židovští a nežidovští vězni podle jeho slov mezi sebou nedělali rozdíl: „Žádný nevěděl, jestli se dožije rána. Tam nebyla závist. Byl jen pud sebezáchovy.“ V určité výhodě však podle něj byli Poláci, protože tábor se nacházel na polském území: „Byli mezi svými a měli určitou pomoc obyvatelstva, když se prokopali pod dráty. Ostatní národy neměly tu možnost.“ Poláci také měli lepší kontakty kolem pracovišť, kde se dalo sehnat něco užitečného, například v kuchyni. 

Starší lidé z řad vězňů podle něj byli spíše ustrašenější, zatímco mladí byli více ochotni riskovat a navazovali pevnější vztahy. Vězni se mezi sebou domlouvali „mezinárodní táborovou řečí“ s mnoha německými výrazy, které se v běžné němčině nevyskytují: „Například abkochen znamenalo něco sehnat, vyměnit, ať už jídlo nebo oblečení.“ 

Častěji než k útěkům docházelo v Osvětimi k případům, že se někdo schoval přímo v areálu tábora. V takovém případě se podle slov Josefa Trefného stávalo, že dozorci přivezli jeho rodinné příslušníky a pro výstrahu je veřejně pověsili. 

Jednou se takto ztratil mladý Polák a Josef Trefný s dalšími spoluvězni byli povoláni, aby ho hledali. Mimo jiné dostali za úkol prohledat pracoviště zvané Kanada, kde se třídily věci zabavené lidem přijíždějícím v transportech a rozdělovaly se na hromady kufrů, brýlí, bot a podobně. Protože nově příchozí si s sebou přiváželi i zásoby potravin, Kanada byla také místem, kde se dalo dosyta najíst. „Jeden vedle druhého jsme se nacpali. A já, nenasytný jako každý Čech, jsem si chtěl vzít také něco s sebou.“ Pod vězeňskou uniformu si schoval chleba a salám. „Když jsme přicházeli k hlavní bráně s nápisem Arbeit macht frei, najednou vidím, že támhle letí chleba, tam letí salám. Nepochopil jsem hned, co se děje. A když mi to došlo, bylo už pozdě.“ Dozorci totiž vězně prohledávali, zda si s sebou něco neodnášejí. Přistiženo bylo šest vězňů, kteří byli vzápětí tvrdě potrestáni. „Nechali nás mezi ostnatými dráty oběhnout celý areál tábora a potom jsme každý dostali pětadvacet na zadek.“ Trest byl vykonán na speciální lavici, na níž musel vězeň prostrčit nohy do otvorů a ruce mu přivázali. Dva dozorci ho potom ztloukli ranami holí. Následovalo deset dní v bunkru. Když se po deseti dnech vrátil do běžného baráku, spoluvězni se divili, že pobyt v bunkru vůbec přežil. Zřejmě si tím získal respekt jednoho z německých kriminálních vězňů, který mu od té doby dával větší příděly polévky a chleba. 

Ty už oblečení potřebovat nebudeš

Začátkem léta 1943 při návratu z práce Josef Trefný uslyšel, že v rozhlase vyvolávají jeho číslo. „Utíkám na svůj barák a tam už všichni: ,Hledají tě, máš se dostavit do lágrové koupelny.‘“ V koupelně probíhalo pravidelné odvšivování a dezinfekce oblečení, během níž museli vězni čekat na svou uniformu venku nazí. V zimě to mohlo znamenat rozsudek smrti, takže vězňové se v zimních měsících snažili odvšivování za každou cenu vyhnout. 

Josef Trefný se tedy dostavil do koupelny, odevzdal svůj mundúr, ale zpátky ho už nedostal. „To už potřebovat nebudeš,“ řekl mu někdo z personálu. V tu chvíli se domníval, že ho čeká jistá smrt. Cítil se naprosto ochromený, v hlavě měl úplné prázdno: „Myšlenka žádná, žádné hrdinství, nic takového. Prostě konec.“

Poslali ho do speciálního karanténního bloku číslo 11, kde s dalšími Čechy strávil několik dnů. Nevěděli, jaký osud je čeká, šířily se různé fámy: „Říkalo se, že budeme propuštěni, potom zase, že jdeme k likvidaci.“ Dostávali větší příděly stravy a brzy se ukázalo proč: byli totiž transportováni na práci do koncentračního tábora Buchenwald. Sem dorazili 22. července 1943.(4)

V Buchenwaldu se Josef Trefný setkal s dalšími českými vězni. Někteří z nich patřili mezi táborovou elitu, Ehrenhäftlinge, „čestné vězně“, kteří byli zatčeni již v roce 1939 a byli vězněni původně v Dachau. Zastávali funkce v táborové samosprávě, nenosili trestanecké mundúry, ale zelené uniformy a nebyli stříháni dohola. Podle slov Josefa Trefného k nim patřil například bývalý pražský primátor Petr Zenkl nebo již zmíněný komunistický politik Josef Frank. 

Pomohl mu esesák i komunistický politik

V roce 1944 pracoval Josef Trefný zřejmě v Aschersleben, pobočném táboře Buchenwaldu.  Bydleli v prostorách cukrovaru a stavěli koleje do podzemní haly, kde měla vzniknout továrna. Dozorci, kteří je zde hlídali, byli podle jeho slov veteráni z wehrmachtu, kteří byli raněni na frontě, a tak je převeleli do řad SS. „Byli to většinou starší lidé, kteří měli války dost stejně jako my. Poměrně dobře jsme s nimi vycházeli.“ 

Jeden z těchto dozorců byl kvůli jakémusi prohřešku několik dní zavřený ve sklepě a Josef Trefný, který v té době již mohl dostávat balíčky z domova, mu tam házel jídlo. „Byl to slušný člověk, nebojím se to otevřeně říct, asi tak v mém věku.“ V létě 1944 dozorce Josefu Trefnému nabídl, že mu pomůže k útěku. Chystal se ze své nedaleké letní chaty stěhovat skříň do svého bytu v Berlíně a v této skříni by mohl vězně vyvézt z tábora. „Odmítl jsem to z obavy, že mi zavřou rodinu,“ konstatuje Josef Trefný. 

V době pobytu v Aschersleben byl svědkem několika neúspěšných pokusů o útěku. Mladý polský vězeň se pokusil podplavat pod ostnatými dráty v místě, kde přehrazovaly potok, ale při útěku utonul. Josef Trefný se přátelil také s mladým Rusem, jehož rodiče byli vězněni v gulagu, a proto se držel stranou od svých prosovětsky naladěných krajanů. Ruský chlapec ho požádal, zda by si s ním nevyměnil oblečení – Josef Trefný totiž krátce předtím výměnou s jedním dozorcem získal civilní košili. „Bylo mi jasné, o co jde, tak mu říkám, aby nedělal hlouposti, že stejně nemá šanci. Ale podlehl jsem a vyměnil jsem to s ním.“ 

Josef Trefný byl během věznění v Aschersleben jednou vybrán k transportu do nechvalně proslulého tábora Dora u města Nordhausen. „Říkalo se, že tam je životnost týden,“ konstatuje. O to, že byl z transportu vyškrtnut, se podle něj zasloužil již zmíněný Josef Frank, který tam místo něho poslal jednoho z kriminálních vězňů. 

Návrat domů a paradoxní osudy spoluvězňů

Josef Trefný se vrátil z koncentračního tábora do Prahy zřejmě již v květnu 1945. Pětadvacátého května mu totiž byla vyplacena Úřadem pro péči o přestěhovalce finanční výpomoc ve výši 1500 Kč. 

Je možné, že Vítězslava Trefná se s manželem během jeho věznění rozvedla, protože na platebním rozkazu k této sociální dávce je Josef Trefný popisován jako „rozvedený otec čtyřletého děvčete“. 

Po válce pracoval Josef Trefný jako řidič tramvaje a výpravčí v Ostravě. Po zkušenostech z koncentračních táborů se přátelil s lidmi z místní židovské komunity, chodil na purimové slavnosti a byl nazýván „bílým Židem“. 

Alexej Čepička, kterého Josef Trefný poznal v Osvětimi, po válce udělal rychlou politickou kariéru. Pamětník vzpomíná, že v zimě roku 1947 ho potkal ve vlaku z Ostravy do Prahy a krátce s ním hovořil. O den později se dočetl v novinách, že Čepička byl jmenován ministrem. 

Josef Frank, s nímž se Josef Trefný setkal v Buchenwaldu, se po válce dostal do vysokých stranických funkcí. V roce 1952 se stal jednou z obětí zinscenovaného procesu se skupinou kolem Rudolfa Slánského a odsoudili ho k trestu smrti. Josef Trefný tehdy zorganizoval neúspěšnou podpisovou akci na jeho záchranu. 

Zdroje: 

1) Häftlings-Personal-Karte Trefny Josef, 1. 1. 5. Konzentrazionslager Buchenwald, 7294037, ITS Digital Archive, Arolsen Archives

2) Policejní přihláška Vítězslavy Trefné, Národní archiv

3) Trefny Josef, 1. 1. 5. Konzentrazionslager Buchenwald, 7294034, ITS Digital Archive, Arolsen Archives, a Trefny Josef, 1. 1. 5. Konzentrazionslager Buchenwald, 7294035, ITS Digital Archive, Arolsen Archives

4) Trefny Josef, 1. 1. 5. Konzentrazionslager Buchenwald, 7294033, ITS Digital Archive, Arolsen Archives