Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Torák (* 1981)

• narozen 8. března 1981 v Liberci do romské rodiny

• v letech 1998–1999 se otec angažoval proti stavbě zdi v Matiční ulici v Ústí nad Labem

• v roce 1999 útoky na rodinné příslušníky, odchod do Velké Británie

• v roce 2004 získání azylu ve Velké Británii

• v roce 2005 nastoupil k policii v městě Peterborough

• v roce 2010 založil nevládní organizaci Compas

• v roce 2015 získal řád MBE (Řád britského impéria)

• v roce 2017 se stal honorárním konzulem v Peterborough

Petr Torák se narodil 8. března 1981 v Liberci do romské rodiny. Matka Ivana Toráková, za svobodna Beržiová, byla napůl romského původu, vyrůstala bez svého romského otce. Rodina otce Stanislava Toráka se do Liberce přestěhovala ze Slovenska kolem roku 1950. Dědečkovi, otci otce, hodně záleželo na tom, aby byly jeho děti vzdělané a dobře se integrovaly. Od chvíle, kdy přišli do Čech, s nimi mluvil už pouze česky.

Romské dítě na vesnici

Když byl Petru Torákovi jeden rok, rodina se z města přestěhovala do vesnice Jeřmanice, kde se mu postupně narodili dva mladší bratři a jedna sestra. Dětství prožil na vesnici, kde s ostatními dětmi běhali po loukách a sbírali houby, na velké zahradě měli psy, kuřata a králíky a rodiče kamarádky Lenky měli dokonce koně. „Bylo to opravdu velice kvalitní dětství,“ vzpomíná Petr Torák.

Svůj romský původ si poprvé uvědomil již v mateřské školce, kde si s ním některé děti nechtěly hrát. Později na základní škole se na to rodičů zeptal, a ti se mu snažili vysvětlit, že není v ničem jiný a že když se k němu někdo jinak chová, je to jen jeho hloupost. Na druhém stupni základní školy se s takovou „hloupostí“ setkal, když jedna jeho učitelka tvrdila, že jako jediný Rom ve třídě nebude mít kamarády a má jít raději do zvláštní školy. Rodiče se proti tomu ale postavili, a tak nakonec na škole zůstal.

Ze sametové revoluce v roce 1989 si pamatuje, jak otec pečlivě sledoval televizní zprávy. Revoluce ale pro rodinu znamenala, že se s otcem museli přestěhovat za prací zpět do Liberce, kde dostali státní byt blízko zbytku rodiny. Petr v Liberci dokončil základní školu a nastoupil na soukromou právní akademii, přestože ho dříve učitelky směrovaly na průmyslovou školu.

Člověk nevěděl, jestli mají u sebe nože

Po přestěhování do města poprvé opravdu pocítil rasismus a nenávist, hlavně ze strany fotbalových fanoušků. „Začali po nás plivat, honit nás a nadávat nám,“ říká dnes Petr Torák při vzpomínce na fotbalové hřiště, kolem kterého musel každý den procházet cestou domů.

Otec byl v té době v ČSSD a aktivně se zapojil do událostí okolo stavby zdi v Matiční ulici v Ústí nad Labem. Ta měla rozdělit romskou a neromskou část města a údajně tak zabránit hluku. Ve skutečnosti ale zeď reprezentovala segregaci společnosti a proti tomu Stanislav Torák protestoval.

Tím se ale vystupňovaly útoky na celou rodinu. Na jaře roku 1999 napadla Petra v libereckém obchodním centru skupinka skinheadů. „Stáli kolem mě, nadávali mi do cigošů, vyhrožovali mi, měli ruce v kapsách a člověk nevěděl, jestli mají u sebe nože, nebo ne,“ vzpomíná Petr Torák na nadávky a bití. Podařilo se mu utéct, když po něm jeden z útočníků chtěl peníze, a jakmile byl volný, běžel domů, kde vše pověděl rodičům. Ti s ním okamžitě zamířili na policii, na stanici je ale nikdo nebral vážně. Osmnáctiletý Petr Torák se už od dětství chtěl stát policistou, a první zkušenost s českou policií ho proto velice zklamala.

Pár dní poté byli při cestě ze školy napadeni i Petrova matka a bratr. Šli znovu na policii, ale setkali se se stejně vlažnou reakcí.

Your home! Your house!

Po druhém útoku se rodiče rozhodli odjet do Británie a požádat tam o ochranu, což v té době dělalo mnoho romských rodin. Petr Torák se k tomu stavěl s odporem. O Anglii věděl jen, že tam mají královnu a z angličtiny znal jen základy. Zrovna odmaturoval a měl už podané přihlášky na vysokou školu. Bál se, že ztratí vše, na čem pracoval.

Jeho protesty ale byly zbytečné. Letenky už byly koupené a Petrovi zbylo jen sbalit si během dvou dnů vše potřebné do jednoho kufru. Doma musel zanechat spoustu věcí, na kterých mu záleželo. Rodina se nakonec rozhodla, že pro ně důležité předměty, které si nemohou vzít s sebou, schovají v truhlici na půdě a budou doufat, že se pro ni jednoho dne vrátí. Když se o to ale o pět let později snažili, půda už byla prázdná.

Z cesty z Liberce na pražské letiště 29. května 1999 si Petr Torák pamatuje napětí a stres. Letěl poprvé v životě, a ještě ke všemu bylo bratrovi teprve osm a sestře šest let. Když u pasové kontroly na londýnském letišti Heathrow oznámili, že chtějí vyhledat azyl, odvedli si je úředníci hned stranou. Petr byl jediný, kdo z rodiny uměl aspoň trochu anglicky.

Po devíti hodinách vysvětlování a čekání na letišti je posadili na autobus a odvezli do centra Londýna. Kam je vezou nebo co s nimi bude, jim ale nikdo neřekl. „Jestli jsme vůbec v Londýně, jsme nevěděli,“ vzpomíná Petr Torák na strach, který celá rodina zažívala.

Noc přečkali ve sklepě nějakého domu a ráno pro ně přijel další autobus, který je odvezl do detenčního centra pro uprchlíky. Petr byl v šoku ze setkání s tolika jinými kulturami. Poprvé v životě viděl černochy a zahalené muslimské ženy.

Vysvětlování a dotazy úředníků pokračovaly. Aby Torákovi směli žádat o azyl, museli předložit důkaz o diskriminaci ve své zemi. Měli připravené novinové výstřižky a zprávy od policie.

Po čtyřech nebo pěti dnech převezli rodinu do města Southend-on-Sea, asi dvě hodiny jihovýchodně od Londýna. Ani tentokrát jim nikdo nic nevysvětlil. Báli se, že je třeba posadí na loď a pošlou zpátky. „Ale ve chvíli, kdy jsme projížděli kolem moře, tak na pravé straně byl obrovský hotel, který se jmenoval Palace Hotel, hotel Palác. Ten řidič, který nás tam vezl, říkal: ‚Your home, your house!‘“

Přestože tomu ze začátku nemohli uvěřit, nastěhovala se rodina do hotelu přestavěného na ubytovnu pro uprchlíky převážně z Čech a Slovenska. Všichni uprchlíci se báli, že jejich žádost o azyl bude zamítnuta a že budou deportováni zpět. To byl osud spousty rodin.

Z Peterborough do Brazílie a zase zpátky

V hotelu strávili dva týdny, potom dostali státní byt a po dalším měsíci se v místní škole začali učit anglicky. V novém prostředí se vůbec nevyznali, nevěděli ani, kde si nakoupit jídlo.

Otec Petrovi zařídil, že mohl vypomáhat v právnické firmě. Ze začátku pomáhal jen se „zakládáním složek“, ale později, když už uměl lépe anglicky, za ním začali chodit žadatelé o azyl z Čech a Slovenska pro radu a aby jim překládal. Tenkrát to netušil, ale byla to předzvěst jeho budoucí kariéry.

První rok nemohli Torákovi pracovat a jako žadatelé o azyl dostávali 30 liber na osobu za týden. To sice na přežití stačilo, ale nebylo to mnoho, a tak jakmile dostal povolení, začal Petr pracovat v McDonaldu.

Asi po půl roce mu kamarád René, který také žádal o azyl, navrhl, aby s ním odjel do Peterborough, kde prý byly lepší pracovní příležitosti. Souhlasil a po několika týdnech za ním přijel i zbytek rodiny.

Od té doby pracoval na různých místech. V jedné z továren se seznámil se svou první manželkou Danielou, která přijela z Brazílie studovat angličtinu. Krátce nato se vzali a asi po roce se spolu přestěhovali do Brazílie, kde Torák pracoval jako učitel angličtiny.

Po dvou letech se v roce 2004 vrátil už jako rozvedený do Británie. Tehdy konečně získal se svou rodinou status uprchlíka. Půl roku nato vstoupila Česká republika do Evropské unie. Mezitím se seznámil se svou druhou manželkou Lucií a několik měsíců po vstupu do EU za ní přijel do Čech. Poprvé od roku 1999.

Romocop

V té době se vrátil ke svému dětskému snu stát se policistou, bylo mu ale řečeno, že nemůže, protože není Brit. To si myslel až do doby, než se seznámil s policistou Gregem Irvinem, který tvrdil, že to možné je, pokud už v Británii žije více než tři roky, a že zrovna nabírají nové členy, tak ať to zkusí.

Dal na jeho slova, uspěl a nastoupil k městské policii. Nejdřív se naučil zákony a zbytek se doučil „za pochodu“. Po nějaké době se začal věnovat problematice novodobého otroctví. Protože se to často týkalo osob původem z východní Evropy, výrazně mu pomohla znalost českého jazyka a kultury. Obětí českého nebo slovenského původu bylo mnoho a většinu jejich příběhů spojovalo, že jejich zranitelnost byla použita proti nim. Fungovalo to obvykle tak, že jeden z členů zločinecké skupiny nabídl vyhlédnuté oběti ve špatné situaci (většinou finanční), že jí zařídí zaměstnání a domov, a poslal ji do Británie. Tam ji převzal jiný člen a donutil ji pracovat za velice nízký plat. Často se také jednalo o obchod s bílým masem. Přestože „otrokáři“ svým obětem vyhrožovali pomstou, pokud půjdou na policii, vzbuzoval v nich Petr Torák důvěru a mnozí se mu nebáli svěřit.

Celou dobu, kterou strávil u policie, byl hrdý, že je Rom a zároveň policista, dlouho si myslel, že je jediný. Dalšího policistu romského původu potkal až kolem roku 2012, jmenoval se Jim Davis. Když zjistili, že oba mají mnoho podobných, a dokonce totožných zkušeností, rozhodli se založit organizaci GRTPA (Gypsy/Roma/Traveller Police Association). Po roce zřídili pobočky i v jiných zemích Evropy a celkově ve všech zemích měli kolem 220 členů (v ČR asi 12, ne všichni jsou nutně Romové). Být Romem a policistou ale prostě už není taková zvláštnost a svůj podíl na tom má nepochybně i Petr Torák, svými známými někdy žertem přezdívaný „Romocop“.

The Most Excellent Order of the British Empire

V roce 2015 se přímo uprostřed pracovní schůze dozvěděl, že má získat cenu MBE – jedno z nejvyšších civilních ocenění, které lidem dává královna za jejich přínos pro společnost.

„Bylo to v době, kdy jsem byl v práci,“ vzpomíná Petr Torák na nečekanou událost. „Během schůze mně volala manželka: ‚Hele, nevím přesně, co to znamená, ale asi budeš potřebovat nový oblek.‘ Já jsem nechápal. Ona říká: ‚Přišel ti nějaký dopis, že jsi byl nominovaný na ocenění.‘ A že si vyhledala, co to znamená, a že to je od britské královny. Já jsem o tom slyšel poprvé, vůbec jsem nevěděl, co to znamená, myslel jsem, že je to nějaký žert.“

Žádný žert to ale nebyl a Petr Torák nakonec ocenění dostal. Jen ne od královny, jak si původně myslel. Protože stále ještě nebyl britským občanem, předal mu ho policejní ministr.

Už v roce 2010 založil se svým přítelem komunitní organizaci Compas, která od roku 2018 funguje jako charita. Nabízí vzdělávání a volnočasové aktivity české a slovenské komunitě z Peterborough se zvláštním, ale ne výhradním zřetelem na romskou komunitu. Petr Torák měl vztah ke komunitní práci a se založením Compasu se to stalo jeho životním posláním. Aby se mu mohl věnovat naplno, v roce 2017 dokonce odešel od policie.

Když zjistil, že pro lidi z Peterborough je často obtížné jezdit si do Londýna vyřizovat všechny doklady a dokumenty, spojil se s českou a slovenskou ambasádou, aby společně našli nějaké řešení. Slovenská ambasáda do Peterborough posílala úředníky, česká na to ale neměla kapacity. Proto Petr Torák projevil zájem stát se honorárním konzulem, což se také po jeho odchodu od policie stalo.

Dostal od té doby řadu ocenění, mimo jiné i za zlepšování vztahů a spolupráci s českou policií a díky MBE spustil lavinu mediálního zájmu. Jezdí na přednášky a motivuje děti a mladé lidi romského původu, aby se nevzdávali a našli si svou vlastní cestu, jak uspět. Říká, že z Čech odešli jako Cikáni a v Británii se stali Romy. V příznivých podmínkách zkrátka každý může nalézt vlastní lidskou důstojnost a sebevědomí.

V roce 2008 se jemu a jeho manželce Lucii narodil syn David a o dva roky později dcera Natálka. Oba se prý vnímají zároveň jako Češi, jako Briti i jako Romové. O návratu do Čech s manželkou stále uvažují, Petr Torák totiž nikdy nepřestal Českou republiku považovat za svůj domov.