Petr Torák

„Přesně si pamatuju ten den. Bylo to v době, kdy jsem byl v práci, na schůzi. S mojí nadřízenou jsme debatovali o tom moderním otroctví, byli jsme předtím v jednom městě. Během té schůze mi pořád vibroval telefon a během přestávky jsem se díval, co to bylo. Volala mi manželka, říkala: 'Hele, nevím přesně, co to znamená, ale asi budeš potřebovat nový oblek.' Já jsem nechápal. Ona říká: 'Přišel ti nějaký dopis, že jsi byl nominovaný na ocenění.' A že si vyhledala, co to znamená, a že to je od britské královny. Já jsem o tom slyšel poprvé, vůbec jsem nevěděl, co to znamená, myslel jsem, že je to nějaký žert. Potom jsem se ptal mé nadřízené Susie, co to znamená – to MBE, jestli o tom někdy slyšela, a ona byla úplně nadšená. Teprve když jsem přišel domů, vyhledal jsem si na internetu, co to to MBE vůbec znamená. V tom dopise stálo, že jsem byl navržen na toto ocenění, že už to bylo schváleno Prime Ministrem, předsedou vlády, a že se teď čeká na to, aby to schválila a podepsala sama královna. A potom že se mi ozvou. Já jsem tomu nemohl uvěřit, myslel jsem, že je to legrace. Potom jsem strašně dlouho čekal, vůbec nikdo se mnou nekomunikoval, žádný další dopis dalších několik měsíců. Říkal jsem si, že si ze mě někdo dělal šprým. Ale asi po půl roce jsem dostal další dopis, že to bylo kompletně schválené a bylo mi dáno datum, kdy obdržím to ocenění.“

„V tom detenčním centru jsme byli asi čtyři nebo pět dní a pak nás přesunuli do města, které se jmenuje Southend-on-Sea. Je to městečko u moře, asi dvě hodiny jižně a na východ od Londýna, kousek od Doveru. Tam nás odvezli. Já si dodnes pamatuju ten úplně první pocit, jak jsme přijížděli do Southend-on-Sea, k moři. Koukali jsme, já jsem se cítil jak ve snu. Nechápal jsem, že jedeme k moři. Člověk měl chvílemi smíšené pocity, jestli tam zůstáváme, anebo jestli nás posadí na loď a deportují zpátky. Ale ve chvíli, kdy jsme projížděli kolem moře, tak na pravé straně byl obrovský hotel, který se jmenoval Palace Hotel, hotel Palác. Ten řidič, který nás tam vezl, říkal: 'Your home, your house!' My jsme nevěřícně koukali, co tím myslí. Tady budeme žít?“

„To se stalo těsně před maturitou nebo po maturitě, bylo to v dubnu - květnu devadesátého devátého roku. Já jsem šel do nákupního centra podívat se do obchodu s oblečením. Je to přímo v centru města. Pamatuju si to dodnes, člověk to má vryté do paměti, protože to byl obrovský šok pro mě. Přestože člověk už byl do určité míry zvyklý, naháněný fotbalovými chuligány nebo lidmi z okolí, tak to nikdy nebylo až takhle osobní. Já jsem šel do toho centra, po schodech nahoru, podíval jsem se do obchodu. Pak jsem šel po schodech dolů a tam mezi dvěma schodišti šla proti mně skupina pěti nebo šesti skinheadů, uprostřed těch dvou schodišť mě zastavili a obklíčili mě. Stáli kolem mě, nadávali mi do cigošů, vyhrožovali mi, měli ruce v kapsách a člověk nevěděl, jestli mají u sebe nože, nebo ne. Vím, že do mě kopali, bouchali do mě pěstmi, jeden se potom zeptal, jestli mám u sebe nějaké peníze. A to bylo okénko příležitosti. V té době mně přišlo, že to byla věčnost, asi pět nebo deset minut jsem tam takhle stál. Spoustu lidí chodilo kolem nás nahoru a dolů, nikdo se mne nezastal, neokřiknul je nijakým způsobem. Ve chvíli, kdy si jeden z nich řekl o peníze, jestli mám u sebe peněženku, tak mi to poskytlo možnost se vymanit z jejich sevření, abych se podíval, kde mám peněženku a rychle proklouznul domů. Ještě mě nějakou dobu pronásledovali. Já si pamatuju, jak jsem běžel nahoru k Fügnerově ulici a potom do Rumunské ulice. Ještě několik desítek metrů mě pronásledovali a pak se mi podařilo utéct.“

„Já od začátku, co jsem se dal k policii, tak jsem byl hrdý na to, že jsem romského původu a zároveň policista. Ne vždy se to setkávalo s pozitivní zpětnou vazbou. Z obou stran, jak z policie, tak z komunity. Já si pamatuju, když jsem začal pracovat u policie, tak jsem byl do určité míry ohrožením pro gangy, samozřejmě hlavně gangy romského původu a kriminálníky, kteří najednou ve mně viděli hrozbu. Že jim samozřejmě rozumím, že je znám, případně že znám jejich přezdívky, že vím, kde bydlí. Najednou měla policie možnost do toho vidět. Několikrát jsem dostal výhrůžky zabitím od těchto individuí. Zároveň se objevily případy i u policie. Hned na začátku mé kariéry jako PCSO jsem byl jako jediný Evropan v kanceláři, ještě se mnou byla kolegyně pákistánského původu, Yasmin. Jedna kolegyně, Angličanka, si z nás stále dělala legraci kvůli našim přízvukům a říkala, že kvůli lidem, jako jsme my, její otec nemá nárok na řádnou zdravotní péči. Měla skutečně spoustu hloupých komentářů, ale my jsme byli noví u policie, nechtěli jsme dávat hlavu nad parapet, nechtěli jsme se ozývat, tak jsme to nechali. Ale jiný kolega, Brit, to slyšel a ohlásil to. Ta policistka ztratila práci, do dvou měsíců byla mimo pracovní poměr.“