Miroslav Toms

„Říkal jsem si: ‚Asi mě zavřou, ale mně už je to jedno‘, když oni argumentovali: ‚Vždyť jsme vám řekli, že se můžete scházet jenom ve vaší kanceláři, a ne někde v kavárně,‘ říkal jsem jim: ‚A co jsem měl dělat? Když mně pan Kollmann řekl: Pojďte, tady si sedneme na kafe a projednáme to za pár minut, já zítra ráno letím do Londýna. Tak jsem mu měl říct: Ne, já tam s vámi nesmím, mě hlídají policajti a musí u toho být člověk z KSČ...?‘ Tak mi říkali: ‚No jen to ne, to jim nemůžete říct!‘ Já na to: ‚Takže pamatujte si, tohle, co mi říkáte, to na mě neplatí, a když se vám to nelíbí, tak já od té firmy odejdu.‘ Oni říkali: ‚No to ne, to ne.‘ Protože už začal Dubček, to bylo někdy v březnu [1968], říkal jsem si: ‚Pozor, to není jen výměna dvou papalášů, to je něco jiného‘, tak oni pak dostali strach a už se vůbec neozývali.“ – „A při těch předchozích schůzkách chtěli co?“ – „Jednou přišel s tím nápadem na ty vizitky. Já jsem jim říkal: ‚Já vám je klidně dám, mně tam ležej na stole.‘ Tak jsem příště přinesl vizitky těch lidí, to není nic tajného. Pak říkali: ‚Ale víte, my potřebujeme, abyste si všeho všímal. Třeba když uvidíte cizí auto, tak to číslo.‘ Říkal jsem: ‚Dobře, dobře.‘ Příště, když se mě ptal, jestli jsem si něčeho všimnul, tak ano, skutečně jsem si všimnul, tam u Národního divadla je takový podjezd, kam normálně nikdo nesměl, jenom ty ‚cédéčka‘ pro konzuly, tak tam stálo auto. Krásnej americkej bourák. Tak jsem věděl: ‚Ták, a to jim řeknu.‘ Napsal jsem si to číslo CD, a když se ptali, tak jim říkám: ‚Představte si, že jsem si všiml. Tady tohle americké auto i s praporkama.‘ – ‚A kde stálo?‘ – ‚V podjezdu Národního divadla.‘ – ‚No jo, ale víte, to jsou diplomatické vozy, ty tady můžou stát.‘ – ‚No a jak já to mám vědět?‘ To jsem dělal Švejka.“

„Celou válku často hlásili poplach. Ve škole jsme vždycky museli do sklepa, tam jsme hráli ‚maso‘ a všechno možné a blbli jsme tam, a pak, když se odhoukal konec, tak jsme šli do třídy. Nám to kolikrát vyhovovalo, protože se třeba zkoušelo, a najednou přišel poplach, tak hurá do sklepa, takže už jsme si z poplachů nic nedělali. A najednou, to bylo poprvé, 14. února začaly padat bomby. Dodneška nevím, proč se to stalo takhle, jestli ti Američané odhazovali zbylé bomby, když se vraceli z Drážďan, tak to hodili na Prahu... Věděl jsem od dědy z Plzně, kde bylo hodně bombardování, že‚ když to jenom bouchá, tak je to ještě dobrý, ale když to začne hvízdat, tak to znamená, že ti ta bomba padá na hlavu. Byl jsem v kuchyni s mojí máti, díváme se z okna a slyšíme tohle hvízdání. Tak jsme věděli, že to padá na nás. Jenom jsme se přikrčili, přitom jsme blbě zůstali u toho okna, takže kdyby to bylo vybuchlo, všechny ty střepy z okna bychom dostali do těla, ale ono to nevybuchlo.“

„Tenhle kluk byl syn Švába, což bylo velký zvíře, za Slánského byl popravený, Karel Šváb, jeho táta. A on už byl od dětství nalejvaný komunismem tak, že dostal za úkol na nás dělat politické posudky k maturitě. To jsem se dozvěděl až později. Já jsem maturitu jako jediný ze třídy neměl udělat, protože to takhle bylo rozhodnuté na nějakém tom stranickém fóru. A předseda maturitní komise Karel Bílek tam přišel z jiného ústavu, protože ti kantoři by při mně spíš drželi, a ten určoval, co bude. Rozhodl se, že podle toho posudku, co mi napsal Šváb, kde jsem nenáviděl Sovětský svaz, nenáviděl jsem Rudou armádu, chodím jenom na americké filmy, hraju na kytaru americké džezárny a takovéhle věci... tak tenhle soudruh Bílek řekl komisi, přestože jsem u maturity exceloval: ‚Toms propadne z češtiny‘, protože byl češtinář, a ona říkala [učitelka češtiny, která za Tomsem stála a u maturity ho zkoušela]: ‚Jak to z češtiny, vždyť gramatiku uměl perfektně, divadlo vyprávěl perfektně...‘ A on řekl: ‚To je politická věc‘, a vytáhnul tohle. Ten posudek se mnou šel přes vysokou do zaměstnání...“